Skalní město na hřebenech a dvanáct tisícovek za jeden den. Vydejte se na utajený šumavský trek
Přes Šumavu vede téměř třicet kilometrů dlouhý horský hřeben, který tvoří dvanáct tisícovek. Bylo by jich víc, kdyby první neměřil těsných 999 metrů. Jmenuje se Kreuzfelsen. Hřeben totiž leží na bavorské straně jenom pár kilometrů za hranicí a autem je dostupný ze Železné Rudy nebo ze Svaté Kateřiny. Cíl náročného výšlapu s vydatným celkovým převýšením 1700 metrů je na Velkém Javoru, a trek začíná ve skalním městě nedaleko městečka Bad Kötzting.
Auto zastavuje na parkovišti v osadě Reitenberg. Není tu nic, co by stálo za řeč a čtveřice turistů vyráží do kopce. Prudký svah vede mezi obrovskými balvany, po vysekaných schodech v kameni, přes tvrdé zauzlené kořeny.
První vrchol je na dosah, tvoří ho holý skalní masiv, na kterém stojí snad deset metrů vysoký ocelový kříž. Fotografuje se na něm parta německých výletníků. Kříže je budou provázet celou cestu.
„Mně to chvíli připadá, jako by to byla nějaká poutní cesta,“ říká později Ondřej Viták z Plzně. Na dalším vrcholu Mittagstein (1034m) místo kovového kříže stojí dřevěná chýše ve tvaru pyramidy. Po dvou stech metrech ukazuje mapa první horskou restauraci Větrný mlýn. Je brzy, takže turisté oželí zastávku a svižně pokračují dál.
Dál, to znamená chvíli nahoru, chvíli dolu. Z kamenitého a prudce padajícího hřebene je dobře vidět daleko na západ na německou stranu. Balvany se začínají zvětšovat a najednou je tu skalní město u vrcholu Rauchröhren (1042m).
Vyhlášené mezi lezci
Po dvacet metrů vysoké stěně se táhne lano, na kterém je přivázaný David. S kamarádem Zdeňkem sem jezdí lézt patnáct let. „Mezi lezci je tohle místo vyhlášené, je to v každém průvodci, hornina je svor, je hrubá, dobře drží. Dál po hřebeni až na Velký javor jsme ale nikdy nešli. V zimě tu chodíme na sněžnicích.“
Za skalní stěnou zeje hluboká průrva, kterou prolézají batohy obtěžkaní výletníci. Vůbec to tu nevypadá jako Šumava, na kterou jsou čeští turisté zvyklí. „To jsem nečekal. Tohle je mimořádně vydařený úsek,“ říká spokojeně Milan Voráček, maže na chleba měkký sýr a rozhlíží se vůkol.
Skalní útvar nechávají turisté za sebou a postupují ke krásné kamenné kapličce postavené přímo na nejvyšším skalnatém hrotu Groser Riedelstein (1132m). Na této části hřebene zbývá jen Kleiner Riedelstein (1042m), a za ním stezka prudce klesá do vesničky Eck (842m).
Hospoda u cesty
Tady stojí u asfaltové cesty bytelná hospoda. Z reproduktoru se line to nejhorší z německé dechovky, pivo za čtyři eura je ale pitné i solidně vychlazené a hostinská se usmívá.
V hrdlech to zasyčí, postavy se zvednou a z horského sedýlka opět šplhají na další hřeben, který už charakterem připomíná klasickou Šumavu. Smrky, mlází, úzká stezka a jako bonus jeden vrchol za druhým.
Hřebenovka je značená prapodivně: červenobílou značkou, k tomu navíc trojúhelníkem, který působí občas jako směrovka a mate, nakonec ještě čísly a písmeny La6 a E6. Cedulí je také přehršel. Trasa je navíc dobře vyšlapaná, tak se tu možná dobrovolně ztrácí jen milenci. V zimě na sněžnicích to ovšem může být zajímavé.
Na každém vrcholu je v kameni zavrtaná ocelová cedulka s přehledem převýšení a jednotlivých kopců na trase. V plechových kastlících visí na provázku razítka s názvem vrcholu.
Na Mühlrieglu (1080m) ovšem razítko nerazítkuje, což při bavorské pečlivosti a smyslu pro detail překvapí, na druhou stranu tam stojí turistický přístřešek. „Pohybuji, že se tu dá přespat, to bude zakázané,“ uzavírá začínající diskusi o noclehu Jiří Kunc.
Typické šumavské kopce
Stezka se začíná zvedat, následuje typicky vyhlížející šumavský kopec vyžraný kůrovcem a posetý tlejícími smrky Ödriegel (1054m), po něm podobný Handenger Riegel (1183m) a Schvarzeck (1235m). Další dřevěný přístřešek stojí pod Reischflecksattelem (1142m), z mini-náhorní plošiny se nenápadně vypíná Heugstatt (1262m).
To už je kráčející čtveřice ve dvou třetinách trasy a zpocená čela jsou toho důkazem. Všichni se těší na vrchol Enzian (1287m), který slibuje zajímavé zpestření už podle názvu, ovšem nakonec se z něj ukáže jen pěkná vyhlídka na nejvyšší šumavskou horu Velký Javor (1456m).
Šumavská Kvilda přemýšlí, jak zvládnout výstavbu. Bude nový územní plán, vyjádřit se mohli i obyvatelé
Číst článek
Na ten se stoupá ještě přes Malý Javor – Kleiner Arber (1384 m) a nohy vedou přímo do hospody na sjezdovce. Ať počítám, jak počítám, pořád to vychází, že vrcholů je třináct, nikoliv dvanáct. Asi je to nějaké bavorské kouzlo. V každém případě celá trasa pod Velký Javor na parkoviště měří 28 kilometrů.
„Mě hlavně potěšilo, že je to docela dřina, nahoru, dolu, musí se trochu máknout, těch 1700 metrů převýšení mě baví,“ říká vysportovaný mládenec Jiří Kunc a hodinky ukazují, že mu cesta trvala necelých osm hodin. Takhle rychle většina turistů asi nepůjde, takže je dobré rozvrhnout síly na celý den.
Jediný problém celé túry je logistický. Je třeba první auto postavit pod Velký Javor, druhým odjet na druhou stranu hřebene do osady Reitenberg, přejít hřeben, nasednout do prvního auta a vrátit se k druhému. To také celý výlet prodlužuje téměř o dvě hodiny.
S tím je třeba počítat při plánování. Svačinu a vodu sebou. Studánky po cestě nejsou. „Trasa je to ale parádní, zvlášť ten první úsek ve skalách jinde na Šumavě nenajdete,“ uzavírá Milan Voráček a vrhá se střemhlav po sjezdovce k parkovišti.
