O nemrtvém Jurovi, jehož teror ukončil až sekáček na víno. Pocházejí upíři z Istrie?
Kostel odbíjí půlnoc a hluboko ve vnitrozemí istrijského poloostrova se schyluje k tragédii. Zapadlou vesničkou Kringa totiž obchází vampýr a na čí dveře zabuší, ten do několika dnů zemře. Tak začíná první písemně dochovaná pověst o upírovi v Evropě. Slunnou Istrii si většina z nás spojuje spíše s dovolenou než makabrózními příběhy. Právě sem ale sahají kořeny upírských legend, jak je známe dnes.
Malebná chorvatská Istrie je protkána sítí farmářských usedlostí, od sebe těžko rozeznatelných. Všude políčka, vinná réva na stráních a rozesetá venkovská stavení. Jedna z vesnic však už na první pohled vyčnívá nad ostatní. Kringa vás přivítá upířím barem, muzeem vampyrismu a ubytováním v gotickém stylu. A to vše kvůli legendě, která se datuje do roku 1656.
VÝLET ZA POVĚSTÍ
Proč má ta skála tak neobvyklý tvar? Co může za ty divné kameny rozeseté po krajině? Jaké tajemství se skrývá za jménem toho města? Kdo to straší v hradní věži a který zplozenec pekla leká počestné poutníky na nočních lesních stezkách?
iROZHLAS.cz vás v pravidelném pátečním seriálu Výlet za pověstí zavede na pozoruhodná místa naší země i daleko za hranicemi. Bude vám o nich vyprávět jinak, než znáte z turistických průvodců: pomocí pověsti, lidové encyklopedie světa.
Tehdy zde nemoc sklátila jistého Jura Granda, pravděpodobně kameníka, který v potu tváře den co den pod žhavým balkánským sluncem dobýval krumpáčem kamení a vedl se svou ženou počestný život. Po smrti mu měl být vystaven tradiční pohřeb, místní se však zalekli jeho nemoci a ze strachu ho pohřbili narychlo a bez náležitých ceremonií. Tím na vesnici přivolali teror, který trval dlouhých 16 let.
Pomsta nemrtvého kameníka
Že něco není v pořádku, si jako první všiml místní farář Giorgio. Brzy po Jurově pohřbu se totiž kolem půlnoci začala ve vesnici zjevovat tajemná postava, která klátivou chůzí obcházela lidská obydlí a na čí dveře zaklepala, tam někdo do několika dní zemřel. Giorgio proto postavu jednoho dne sledoval a než se mu vytratila do noci, stačil zjistit, že její rysy nápadně připomínají zesnulého Jura.
Několik měsíců trvalo řádění tajemné bytosti, než do případu vnesla světla vdova po Jurovi. K té se totiž prý hned po pohřbu začal její zesnulý manžel po nocích vracet, aby z ní vysával krev a dokonce si na ní násilím vynucoval pohlavní styk. Svého chotě popsala jako zatuchlou mrtvolu s ohavně bledým obličejem, který jako by se zároveň usmíval a zároveň lapal po dechu.
Vesničané měli jasno. Kameník vstal z mrtvých a přišel se jim pomstít za nepovedený pohřeb. Stal se z něj strigoi neboli štrigun, nemrtvá bytost nadaná magickými schopnostmi, proti které mají smrtelníci jen málo prostředků k obraně.
Snad i proto se první trestná výprava proti vampýrovi zformovala až v roce 1672, tedy 16 let po jeho zmrtvýchvstání. Tehdy už byla Kringa známá jako vesnice hrůzy, které se vyhýbali obchodníci, poutníci i lidé z okolních usedlostí.
Sekáček na vinnou révu
Výpravu vedl prefekt Miho Radetić, jemuž se podařilo shromáždit devět mužů (jedním z nich byl i kněz Giorgio) natolik statečných, aby ho doprovodili na místní hřbitov. Tam společně otevřeli Jurův hrob a po odkrytí víka rakve našli mrtvolu bez známek rozkladu. Hrůza je proklála až do morku kostí a někteří zvažovali únik, Radetić je ale uklidnil prohlášením, že Jure je v rakvi zcela nehybný a mohou se tak pokusit o jeho zneškodnění.
O hrůzném kostlivém vojsku, jemuž se v patách plížil mor. Zřícenina Cvilín není pro strašpytly
Číst článek
Jako první se dal do díla kněz Giorgio, který na umrlce namířil krucifix a začal ho vymítat modlitbou, jejíž slova zněla nějak takto: „Štrigune, pohleď na Ježíše Krista, který nás zachránil před peklem a zemřel za naše hříchy! Ty, štrigune, ty nikdy nedojdeš klidu." Když se svatá slova ukázala jako neúčinná, přistoupili muži k zemitějšímu řešení a pokusili se proklát Jurovo srdce kůlem z hlohového dřeva.
Ať však zatloukali, co mohli, nepovedlo se jim hrudní koš monstra prorazit. To se navíc začínalo ve svém hrobě ďábelsky usmívat a všem bylo jasné, že jde do tuhého. Jeden z odvážných, vinař Stipan Milašić, se proto rozhodl pro krajní řešení. Vrhnul se na Jurovo tělo se sekáčkem na vinnou révu, kterým se před výpravou ozbrojil, a začal do něj sekat hlava nehlava.
BITVA BALKÁNSKÝCH UPÍRŮ
Na Balkáně je „otázka prvního upíra“ stále poměrně žhavým tématem. Třeba v Bosně najdete dost lidí, kteří budou tvrdit, že prvním upírem nebyl Jure, ale Petar Blagojević z města Gradiško. S tím zase nesouhlasí hlasy ze Srbska, kteří prohlašují Blagojeviće za svého a jako jeho rodiště udávají srbské Kiseljevo. Debatu dále zamotal irský spisovatel Bram Stoker, jehož Drákula je inspirovaný rumunským knížetem Vladem Țepeșem. Protistrany se tak dokáží shodnout jen na jedné věci, a to že upíři pocházejí z Balkánu.
Po několika vteřinách se mu povedlo přetnout vampýrovi krk a o chvíli později se už Jurova hlava válela na dně rakve oddělená od těla. Monstrum ještě vydalo několik hrůzostrašných skřeků, jeho ústa se naplnila krví a za několik okamžiků už leželo v rakvi zcela bez hnutí. To byl konec velkého Jura Granda.
Vesničané rakev zatloukli, znovu pohřbili a strigoi se už ve vesnici nikdy neukázal. Náhoda tomu chtěla, že v Krinze o necelých dvacet let později strávil noc učenec a historik Janez Vajkard Valvasor. V místní krčmě mu pak pamětníci celý příběh o strašném Jurovi vylíčili. A tak se upír Jure dostal až do zásadní knihy „Slava vojvodine Kranjske" (1689), která mapovala historii a současnost Kraňského vévodství (zčásti území dnešního Slovinska). Díky tomu se příběh rozšířil do celé Evropy a posléze i světa.
