O neviditelných pannách a k smrti roztoužených rytířích. Proč se noc na Karlštejně utopila v krvi?

Karlštejn dnes vítá turisty s otevřenou náručí. Kdoví, jestli mu na pohostinnosti nepřidalo dvanáct překrásných panen, jež tu kdysi věznilo kouzlo. Jaký strašný osud potkal rytíře, kteří ty panny toužili objímat?

Výlet za pověstí Karlštejn Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karlštejn patří k nejkrásnějším historickým památkám Česka. | Zdroj: Profimedia

Bylo jich dvanáct, těch urozených rytířů, kteří v narudlém svitu zapadajícího slunce poháněli své koně do prudkého kopce nad břehy řeky Berounky. Poslední pohostinné stavení minuli na své výpravě už před drahnou dobou a z hvozdů, které obklopovaly jejich neschůdnou stezku, se začínal linout lezavý večerní chlad.

Namáhavá cesta nutila splavená zvířata zprudka oddechovat, a přestože jejich vznešeným pánům hrdost bránila přiznat, že také je rychle zmáhá únava, pokradmu si utírali zpocená čela a tiše doufali, že každou chvíli objeví přístřeší. Jistě, strávit noc můžete i na podušce z jehličí, ale přece jen: urozená záda touží po měkké posteli, pokud možno s plným korbelem při ruce.

VÝLET ZA POVĚSTÍ

Proč má ta skála tak neobvyklý tvar? Co může za ty divné kameny rozeseté po krajině? Jaké tajemství se skrývá za jménem toho města? Kdo to straší v hradní věži a který zplozenec pekla leká počestné poutníky na nočních lesních stezkách?

iROZHLAS.cz vás v pravidelném pátečním seriálu Výlet za pověstí zavede na pozoruhodná místa naší země i daleko za hranicemi. Bude vám o nich vyprávět jinak, než znáte z turistických průvodců: pomocí pověsti, lidové encyklopedie světa.

Najednou ryzák nejstaršího rytíře zaržál a hrábl kopytem do vysokého trsu kopřiv. Za nimi, mezi kmeny stromů, vyvstal před očima rytířů mohutný hradní val, a když pobídli svá zvířata do klusu, dlouho netrvalo a ocitli se na velkém nádvoří. Dávno tomu, kdy mocný Karlštejn hostil šlechtu a její služebníky, poddané slovutného císaře Karla IV. Nyní, po mnoha desítkách let, vládli českým zemím vídeňští panovníci a mezi zdmi kdysi slavného panství se proháněla leda meluzína. Ale v ten osudný večer ji odsud vyhnal veselý pokřik dvanácti rytířů.

Pustými komnatami nakonec došli až do rozhlehlého jídelního sálu a ze zvyku usedli k velkému stolu, který stál uprostřed, přestože byl prázdný. Jediné, co na něm leželo, byl bělostný roh ze slonoviny. Překvapí vás snad, že na něj po dobrodružství lační páni zaduli?

Táhlý zvuk ještě ani nedozněl, když se ozval sladký ženský hlas: „Přejí si pánové pohoštění?" Aby ne! A hle: na stole se začaly objevovat mísy s voňavým pečeným masem, pšeničné placky a lepkavé plástve medu, žlutá kola sýrů zasypaná lesními bylinkami, křupavé ovoce – a mezi tím vším džbány plné jiskřivého vína. A tak rytíři hodovali, a co snědli a vypili, to se na stole jako kouzlem znovu objevilo v dvojnásobném množství. Ruce neviditelných služebníků věru nezahálely.

Na stole se začaly objevovat mísy... | Zdroj: Profimedia

Velkolepá hostina stolovníky zmohla a netrvalo dlouho, než první z nich bohatýrsky zívl. „Vaše postele čekají, urození rytíři," zazněl zas ten stejný, opojný hlas. Za chvíli už rytíři po zásluze chrápali v přilehlých komnatách – všichni, až na jednoho, který se s těžkým žaludkem převaloval v prachových přikrývkách. Kdesi daleko odbila půlnoc, když se u jeho lože objevilo děvče, krásné tak, že to ani tisíc slov nevypoví.

„Kdysi dávno," usedlo to líbezné stvoření na pelest rytířovy postele, „nás sem nechal unést král Václav IV. Dvanáct panen, těch nejpěknějších ze širokého i dalekého okolí. Chtěl, abychom mu v rozkoších krátily jeho předlouhé noci, ale my se jeho pyšné vůli podvolit nechtěly. A tak jsme se modlily ke slitovné Panně, aby nám dopřála záchrany, a ona nás vyslechla: naše žádoucí těla odvála daleko, daleko pryč. Bez nich nestárneme, a naše duše ukotvené ve zdech hradu od té doby čekají na dvanáct smělých mužů, kteří nás zachrání svou láskou a vrátí nám naši původní podobu. Jeden rok stačí, jeden rok vaší trpělivosti, kdy tu s námi budete žít a nesáhnete na jiné. Slibujeme, že o vás budeme dobře pečovat. A pak, pokud vydržíte, bude naše krása vaše, a spolu s ní i velké bohatství."

O nemrtvém Jurovi, jehož teror ukončil až sekáček na víno. Pocházejí upíři z Istrie?

Číst článek

Kdepak by mladého rytíře musela přemlouvat? Zamiloval se do té pohádkové krasavice na první pohled, a když ráno její nabídku odvyprávěl přátelům, ani jediný z nich se té lákavé představě nezpěčoval.

Jenže právě v tom tkvěla potíž: z představy ke skutečnosti daleko. Zpočátku se rytířům vesele žilo, pilné ruce neviditelných panen přes den chystaly hojnou tabuli a večer načechrávaly hebké peřiny. Jak ale plynuly dny, stále častěji mladé pány pálilo, že k plnému stolu patří prázdná postel, v níž přes noc není koho obejmout. Týdny se brzy vlekly tak, že to bylo k nesnesení, a nakonec jako by se zastavily. Jednoho večera toho bujní rytíři měli dost: znovu osedlali své koně a rozlétli se na jejich hřbetech za ruměnými vesnickými děvčaty. Možná nejsou tak pěkné jako karlštejnské paní, ale aspoň je do čeho štípnout a s čím se potěšit!

Jen jediný nejel: ten, který tehdy na začátku zůstal vzhůru a mluvil s krásnou pannou. Když večer usedl k prostřenému stolu, kde se kouřilo z dvanácti plných talířů, smutně si povzdechl. V tu chvíli si k němu přisedla jeho vyvolená – znovu viditelná a znovu tak krásná – a upřela na něj oči.

„Zůstal jsi sám," řekla tiše.

„Viděl jsem tě," připomněl jí rytíř stejně tichým hlasem. „Čekalo se mi snáz než jim."

„Také oni by viděli, kdyby tenkrát neusnuli," sklonila panna hlavu. Zvenku se ozval bujarý smích a pokřik – to se jedenáct rytířů zvesela vracelo ze své výpravy do vesnice. Panna rytíři podala velký zlatý klíč.

„Jestli ti na kamarádech záleží, neotvírej jim tu bránu. Pokud vkročí do hradu, přijdou o život. Ale ty si vezmi tenhle klíč a otevři jím truhlu, kterou najdeš v komnatě – všechno, co je uvnitř, teď patří tobě. Jen já ti nikdy patřit nemohu, kouzlo se zlomí jen pro nás všech dvanáct, nebo pro žádnou. Dnes mě vidíš naposledy. Sbohem," pohladila milého po tváři a zmizela.

O nespravedlivé smrti milované ženy a nikdy nedošité košili. Skála Jehla, věčná upomínka žalu

Číst článek

Zarmoucenému rytíři ztěžklo srdce, ale co mu zbývalo? Učinil, co mu panna poradila, a odemčenou truhlici našel vrchovatě naplněnou zlatými mincemi. Poslední noc v hradní komnatě – a ráno už se svěšenou hlavou pospíchal pryč. Za nabyté bohatství si v sousedním kraji opatřil panství a pohodlný život. Jen se nikdy neoženil, vzpomínky na svou krásnou pannu totiž vyháněl z hlavy marně.

Po letech se o jeho majetku dozvěděli i bývalí kamarádi a trpce zalitovali své tehdejší ukvapenosti. „Možná ještě není pozdě!" nadhodil jeden z nich. Ostatní rytíře nemusel dlouho přemlouvat. A tak se opět vypravili na opuštěný Karlštejn.

Po kopřivami zarostlé stezce je uvítala otevřená brána. Dobré znamení, shodli se. Na stole znovu našli roh ze slonoviny, znovu na něj zaduli a znovu se ozval ten sladký ženský hlas: „Co si pánové přejí?"

„Večeři," poručil si jeden.

Na stole se objevil jediný talíř, jediný džbánek vína.

„Pro koho to je?" podivili se zaskočení rytíři.

„Pro toho, kdo tu s vámi není," odvětil ženský hlas, náhle podivně chladný.

Rytíři se po sobě rychle podívali; už chápali, že tu na ně žádné štěstí nečeká. Jenže venku už dávno kralovala tma, do které navíc hustě pršelo. Rozhodli se aspoň přespat.

Ráno už nevstali. Jedenáct rytířů – jedenáct nehybných těl s urvanou hlavou v kalužích krve.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme