Práce je na chalupě od rána do večera, ale vrátit se do města? Ani náhodou! usmívají se Jana a Daniel

Opravdový chalupář je člověk, který odjede na chalupu a už se z ní nikdy nevrátí. Ustele si na kanapi, začne chovat včely, pěstovat zeleninu, trávit hodiny na zápraží výhledem do krajiny a poslouchat zpěvné ptactvo. Najednou chalupář zjistí, že už do města skoro nezajíždí, v kuchyni má ženu a zahrada úspěšně plodí.

Plzeň Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tak tohle potkalo padesátníka Daniela Berana, kterému nikdo neřekne jinak než Sojka a který žije s partnerkou Janou Berkovou v osadě Lípa 30 kilometrů od Plzně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Před lety se Daniel a Jana usadili na chalupě. Práce je tu od rána do večera, ale vrátit se do města? „Ani náhodou,“ usmívají se

Je krátce po půl jedenácté a Sojka právě dosnídal na sucho opečený chleba se sýrem a domácím pestem z kopřiv, bršlice a oříšků. A to ještě dosnídal relativně brzy, takže to nevypadá na náročný chalupářský život.

„No jo, jenže taky musím říct to Bé, že jsem ještě v půl druhé v noci klepal rámky pro včely,“ směje se vousatý chlapík. V kamnech už je zatopeno, solární panely plynuje dodávají elektřinu a ohřívají vodu z vlastní studny.  Všechno tu mají. „Jediné, co nemáme, je čas. Kdyby měl den čtyřicet hodin, tak stejně stíháme polovinu z toho, co potřebujeme.“

‚Příroda je příroda.‘ Bývalí Plzeňáci si nemohou vynachválit život v osadě, na stálo jsou zde jediní

Číst článek

Co si neudělám, to nemám

Sojka se zvedá ze židle, odstrkuje hluchou fenu a jde přes chodbu do místnosti, kterou nazývá obývací pokoj. „Člověk se buď nastěhuje do dílny, nebo se mu dílna nastěhuje do pokoje.“ Tohle je evidentně druhý případ, pokoj je z poloviny zastavěný bednami, pod oknem raší sazenice a na stole leží nářadí, různé misky a kusy vosku.

Vypadá to na království Jany. „Ne, já jsem svíčkař,“ říká hrdě Sojka, ovšem nezapomene dodat, kdo je tady pánem, nebo spíš paní. „Jana je generální ředitelkou našeho medového hospodářství.“ Jana se pobaveně usměje. „Co si neudělám, to nemám. Tohle všechno taky umím, ale spíš mám na starost balení, expedici medu a podobně.“

‚Člověk se naučí všechno, když to potřebuje.‘ Práce na chatě udělala z milovníka kaváren zdatného kutila

Číst článek

Budiž ticho!

Na chalupě se Sojka usadil před dvanácti lety, Jana se zjevila o dva roky později. Lípa je malá osada o deseti chalupách, trvale obydlených je šest. „Nicméně my bychom rádi na větší samotu. Tady je kravál,“ říká Jana. „Všichni přijedou najednou a začnou sekat, řezat, a protože každý má velkou zahradu, jedou celý den.“

Náhodný návštěvník nad touto informací zakroutí hlavou, ovšem Sojka má jasno. „Když se ze dvou stran ozvou sekačky a cirkulárka, je to hukot.“

Obavy z budoucnosti

Na žádný úprk z osady na úplnou samotu to ale nevypadá. Více než půlhektarová zahrada je zdrojem zeleniny a bylinek, které Jana zpracovává poměrně nekompromisně. „Jíst se dá skoro všechno.“

‚Aby si vnuci řekli: Tohle dělal děda!‘ Milan na své chalupě vyrobil většinu nábytku a postavil i kamna

Číst článek

Ovšem všechno se tady točí hlavně kolem medu, kterého Sojka vytočí v dobré sezóně i čtyři tuny. Prodává doma a po trzích. Rád by postavil i schválenou potravinářskou provozovnu, aby mohli med i zpracovávat. Teď to zákony a normy neumožňují. „Nechci prodávat jen samotný med, ale směsi třeba s čokoládou a podobně.“

‚Čumět na stromy a poslouchat ptáčky.‘ Petr Fiala z Mňágy a Žďorp na své roubence oceňuje hlavně svobodu

Číst článek

Jenže rozevlátého Sojku zatím Jana od jeho plánů zrazuje. „Mám obavy z budoucnosti. Ceny letí nahoru, cukr stojí kilogram dvacet korun, med skoro dvě stě. Lidi přestanou kupovat zbytné věci a za chvíli se med stane luxusním zbožím. Z medu bude vánoční dárek. Výměnný obchod nás nezachrání,“ usměje se lehce Jana v květovaných šatech, které ale nevyměnila za med, přišly jí poštou. „Už ale leccos vyměňujeme.“

Svoboda není zadarmo

Za plotem kokrhá kohout a možná, že slepice snesla v noci i vejce. „Máme dva kohouty a šest slepic, ale jsou to babičky. Dožijí tady důchod, přeci je nebudeme zabíjet, když nám tak dlouho sloužily,“ říká zvesela Sojka, který si přilepšuje tím, že občas vyráží komerčně fotografovat.

Jana pro změnu hraje a zpívá na svatbách, ale s covidem to skončilo a zájemců přibývá jen velmi málo. Sojka se zamyslí a rezolutně prohlašuje. „Rozhodně ale víme, že nechceme chodit každý den do práce. Představa, že mám ráno vstát a někde si píchnout, to fakt ne.“

Taková svoboda na vlastní chalupě mezi včelami a rozkvetlými stromy není zadarmo. „Ale vyvrátíme všem, jak je to krásný, protože tady děláme od rána do večera,“ dodává sice vzdorně, ale stále se širokým úsměvem Jana.

O tom, že se z chalupy do města nevrátí, mají Sojka s Janou jasno. „Ani náhodou.“

Ľubomír Smatana, vma Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme