Dospělí a ADHD – nemáte ho taky? Snáz se pozná a lidé jsou ochotnější problémy řešit

Ahoj. Díky moc, že sis udělala na Vinohradskou 12 chvíli.
Ahoj Matěji. Dobrý den všem posluchačům.

Pojďme na úvod říci co je to ADHD?
ADHD je porucha pozornosti. ADHD má vlastně spoustu projevů. Mezi ty nejčastější patří nesoustředěnost, nepozornost, jakási roztěkanost, impulzivita, potřeba vyhledávat nové vjemy - to znamená neustále si vyhledávat nové informace, roztržitost, nepořádnost, vyhýbání se nudným úkolům, jako třeba různé administrativě, vyplňování daňových přiznání a také ztrácení věcí. ADHD je zkratka pro Attention Deficit Hyperactivity Disorder, česky tomu můžeme rozumět jako porucha pozornosti s hyperaktivitou. No a ze současných studií vyplývá, že jde o jakousi neurovývojovou poruchu, se kterou se už narodíme a která je vlastně z nějakých zhruba 70 procent dědičná.

A v Česku je tedy řazena ta porucha pozornosti mezi duševní onemocnění?
Ano.

Jak se projevuje, to jsi už nastínila. Je tam nějaký rozdíl mezi tím, jak se projevuje u dospělých, o kterých se budeme hlavně bavit v této epizodě, a u dětí?
Těch projevů je celá škála. Ne každý, kdo má ADHD, má všechny projevy, které jsem zmiňovala, ale obecně nějak platí, že zatímco u dětí s ADHD se často objevuje nějaký neklid, ty děti se nevydrží soustředit na jednu aktivitu moc dlouho, ve škole třeba vyrušují, nejsou schopny vystát frontu na oběd. Anebo jsou naopak schopny zaměřit se na jednu aktivitu a třeba zapomenou na to, že se jim chce na záchod. Typické bývá, že se dítě začte do knížky a prostě si neuvědomí, že už dlouho nebylo na záchodě a pak se třeba počůrá. Takže toto je typické u dětí.

Jenže tady ta hyperaktivita a ta schopnost soustředit se na jednu konkrétní věc a nevnímat nic jiného v dospělosti spíše ustupuje do pozadí. U dospělých se to celé mění na nějaký vnitřní neklid, často workoholismus, nedotahování začatých projektů, nepozornost, roztěkanost.

Dospělí lidé také často trpí časovou slepotou, tedy nějakou neschopností odhadnout, co jim zabere kolik času.

Kde je ta hranice mezi normální roztěkaností, řekněme, a tím, co už je ADHD? Možná jinými slovy, jak se vůbec ADHD diagnostikuje?
ADHD je nějaká škála symptomů. Není to černobílé. Není to tak, že pokud máte tyto projevy, tak stoprocentně máte ADHD. Pokud je nemáte, tak ADHD stoprocentně nemáte. ADHD se diagnostikuje na základě rozhovoru s psychologem nebo psychiatrem, který s vámi během nějakého rozhovoru mluví o tom, co se vám děje, jak moc vám to zasahuje do života a jak moc dlouhodobé to je. A na základě toho, kde se tady na té škále těch projevů pohybujete, tak určí, jestli spadáte do diagnózy ADHD.

Já jsem se na otázku, kde vlastně končí nějaká normální roztěkanost a kde už začíná ta diagnóza ADHD, ptala psychiatra Pavla Mohra z Národního ústavu duševního zdraví. On mi vysvětloval, že ta diagnostika je vlastně v něčem arbitrární, záleží na splnění určitého počtu kritérií. Zmiňoval, že je důležité vědět, že se jedná o nějaký dlouhodobý stav a nejedná se o momentální nebo situační roztržitost.

To, že se nedokážete soustředit v nové práci, ještě neznamená, že máte ADHD. To, co o ADHD víme ze současných studií je to, že jde o nějaké celkově dlouhodobé fungování člověka a že pokud tyto projevy, které jsem zmiňovala, naruší vaši schopnost soustředit se napříč různými sférami života od práce, koníčky až po naše vztahy, tak je dobré to řešit a zajít za nějakým odborníkem.

Aničko, ty si zpracovávala to téma pro iROZHLAS už v posledních měsících několikrát. Zajímá mě, jestli znáš i nějaké příběhy lidí, jak ADHD třeba narušuje v dospělosti jejich partnerský nebo rodinný život.
Já jsem se přesně tady na to ptala klinické psycholožky Terezy Štěpánkové, která mi popisovala, že zrovna ráno tam měla na konzultaci mladé manžele. Ten manžel měl v dětství výrazné projevy ADHD, které se ale dobře zvládaly během jeho výchovy. To znamená, že to jeho rodiče zvládli nějakým způsobem regulovat, takže mu to nezasahovalo do každodenního života, když vyrůstal.

Poté, co si našel ženu, žijí spolu v jednom domě, mají nějaký společný život a děti, tak se jeho projevy začaly negativně promítat do soužití rodiny. A vlastně i v tom vztahu s jeho ženou, která se cítí přetížená, přehlížená, měla pocit, že jí její manžel nemá rád. Často, když mu něco říkala, tak jí nevěnoval dostatečnou pozornost. A dělal u toho dvacet jiných věcí. Toto chování se jich dotýkalo, což je pochopitelné.

A když to s ním zkoušela sdílet, tak si toho vůbec nebyl vědom. Vlastně vůbec nevěděl, jak na to reagovat a co dělá špatně, protože on takto normálně funguje. Když mu někdo něco říká, tak on si u toho hraje na mobilu, utírá nádobí a zároveň třeba pracuje. Když jim to tedy ta žena říkala, že jí to nějakým způsobem štve a že by potřebovala, aby s tím něco dělal, tak se to nezměnilo. Protože on vlastně nechápal, co dělá špatně.

Potom s tímto problémem zašli za klinickou psycholožkou paní Štěpánkovou a probírali s ní možnosti léčby. A jednou z věcí, kterou pro to ten manžel začal dělat, bylo to, že začal brát léky. Nasazení léku mu pomohlo se soustředím na konverzaci se svou ženou déle než třeba pět minut. Byl schopný se soustředit deset minut.

Konverzace s jeho terapeutkou mu také pomohly uvědomit si, že to není nutně jeho vina, že on není ten špatný člověk, ale že je to nějaká diagnóza, se kterou se dá nějakým způsobem pracovat. A to mi vlastně říkala jak psycholožka Štěpánková, tak pan doktor Mohr. Edukace o tom, co se tomu člověku děje, je strašně důležitá nejen pro toho jedince, ale i pro jeho okolí, protože lidé s ADHD často působí, jako že jsou nespolehliví, že nedávají pozor, že na ostatní kašlou, že jsou roztržití a nějakým způsobem sobečtí.

Když oni sami i to okolí pochopí, že ten problém neleží nutně v tom člověku, v jeho osobnosti nebo v tom vztahu, ale že je to nemoc, nějaká porucha, která se dá léčit, tak se s ním pak mnohem lépe pracuje.

My se teď o ADHD bavíme zejména z toho důvodu, že roste počet dospělých s touto diagnózou. O jakých číslech se bavíme?
Prevalence v Česku je někde kolem tří procent. To je tedy obecně u ADHD. Nevíme ale, kolik těch dospělých je, protože je na to hrozně málo studií. Obecně třeba z dat z Ameriky víme, že za posledních deset let nastal nějaký třicetiprocentní nárůst diagnóz ADHD. Ono totiž tím, že to bylo dlouho považované za poruchu chování, která se projevovala už v dětství, tak odborníci přehlíželi to, že jsou lidé, u kterých se to třeba neprojevovalo v dětství, anebo s nimi rodiče nezašli vyhledat odbornou pomoc v dětství a ten člověk se tím pak začal zabývat až v dospělosti.

Nebo se to začalo nějak zásadně projevovat až v dospělosti. Když s tím zašli k psychiatrovi, tak ho třeba ani nenapadlo, že to může být ADHD, protože to bylo považované za dětskou nemoc. To znamená, že v posledních pár letech vlastně přibývá odborníků, kteří si této problematiky všímají i u těch dospělých a jsou ochotni jim to diagnostikovat.

Když jsi zmiňovala, že ta prevalence je v Česku tříprocentní, to znamená včetně dětí, včetně dospělých. A ta konkrétní čísla u dospělých nevíme. Nicméně z ordinací klinických psychologů víme, že ty diagnózy padají častěji. Chápu to správně?
Ano, je to tak.

A proč ta přesná čísla v Česku nevíme?
Nikdo nesbíral data ohledně výskytu ADHD v dospělé populaci. Každopádně víme, že nastal nějaký devětadvacetinásobný nárůst dětí, které pobírají medikaci, a to od roku 1997 do roku 2018. Vzhledem k tomu, že zhruba půlka lidí, kterým je diagnostikované ADHD v dětství, ho má i do dospělosti, tak můžeme usoudit, že ten nárůst nastal vlastně i v té dospělé populaci.

A dospělí se na to navíc v ordinacích psychiatrů a psychologů ptají. Ty jsi se s těmi odborníky bavila, tak ten dotazovací zájem je mnohem vyšší než dřív.
Ano, je to tak. Všichni odborníci, se kterými jsem mluvila, vlastně říkají, že k nim chodí čím dál tím více dospělých lidí, kteří v sobě ty příznaky rozpoznali, a říkají, že už je třeba měli od dětství, ale že s nimi nikdo nikdy nezašel do psychologické poradny. Nebo že rodiče prostě nechtěli, aby měli nálepku toho, že je s těmi dětmi něco špatně, v uvozovkách špatně, tedy že nějakým způsobem vyčnívají z normy.

Ty už jsi zmiňovala, že je ADHD z velké míry dědičné. To znamená, že člověk se s ADHD už narodí. Chápu to správně?
Ano. Je to přesně tak, člověk se s ADHD narodí. Nebo aspoň to, co víme ze studií, které nám jsou v současné době k dispozici, tak je ADHD z nějakých 75ti procent dědičné.

Ve zbytku případů na to mají, v kombinaci s tou dědičností, také mají vliv prenatální faktory. Prenatální faktory jsou vlastně věci, které se dějí matce v těhotenství. My přesně nevíme, kolik těch faktorů na to má vliv, ale víme, že třeba to, že matka v těhotenství kouří nebo pije alkohol, může ovlivnit to, jak se mozek vyvíjí a že tam vlastně dojde k nějaké vývojové změně. A potom se to dítě narodí s poruchou pozornosti.

A ty důvody toho, že ta čísla narůstají, jsou tedy zejména, a ty už jsi to říkala, že je diagnostikování v dnešní době jednodušší?
To diagnostikování je v dnešní době hlavně dostupnější. Experti jsou více informovaní o tom, jak ADHD vypadá a o tom, že ne všem to bylo diagnostikované už v dětství. Ale to, že diagnózy přibývá, to se netýká jenom ADHD. To se vlastně týká i jiných duševních nemocí, kde lidé jsou mnohem častěji informovaní o tom, jaké projevy duševní nemoc má.

To znamená, že zhruba víme, jak vypadá deprese, jak vypadá úzkost. A lidé jsou čím dál více ochotní si k tomu expertovi, odborníkovi, zajít a nechat se vyšetřit. Jsou mnohem ochotnější s tím něco dělat a prostě v té společnosti ubývá stigmatu a přibývá informovanosti o tom, že duševní zdraví by mělo být brané stejně vážně jako fyzické zdraví.

Jsou nějaká velká rizika pro lidi s ADHD? Mají k něčemu větší sklony nebo trpí nějakými závislostmi?
Existují studie, které poukazují na to, že lidé s ADHD častěji bourají auta než lidé bez této diagnózy. Lidé s ADHD, konkrétně tedy muži, kteří tedy mají diagnózu už od dětství, mají dvakrát až třikrát větší šanci, že budou zatčeni za překročení zákona. Zároveň ale také víme, že lidé s ADHD, kteří se léčí, kteří právě byli zatčeni nebo sedí ve vězení kvůli tomu, že spáchali nějaký trestný čin, mají výrazně menší šanci opakování trestného chování, pokud jsou léčeni prášky. Pokud tedy berou medikaci na ADHD, než kdyby ji nebrali.

A trpí lidé s ADHD některými dalšími duševními nemocemi?
Je to časté. Popisoval mi to psychiatr Mohr. U zhruba šedesáti až osmdesáti procent lidí s ADHD se projevují i nějaké další duševní nemoci, obtíže. Nejčastěji to jsou závislosti a často jde o takzvanou sebemedikaci, to znamená, že se člověk nějakým způsobem snaží utlumit příznaky ADHD. Může to dělat například s marihuanou, která člověka zklidňuje. Podobně funguje i alkohol. Nějací lidé mohou třeba sáhnout i po stimulantech, které se mimo jiné v nějaké specifické formě používají na léčbu ADHD.

Jinak se u lidí s ADHD často objevují deprese a úzkosti. Ty může mimo jiné vyvolat třeba i frustrace z toho, že nedosahují svého potenciálu. Že tím, že jsou roztržití, že nedávají pozor, že nechodí včas, tak cítí nějaký neustálý pocit selhání, lidé na ně jsou naštvaní a tak dál. V populaci u lidí s ADHD je také vyšší riziko sebevraždy než u obecné populace. To souvisí právě s přidruženou depresí. A ještě poslední věc, kterou zmiňoval pan doktor, je, že u ADHD je také vyšší výskyt poruch příjmu potravy, tedy bulimie, přejídání nebo mentální anorexie. I to je pravděpodobně způsobené nějakou impulzivitou, tedy sklony k přejídání a následným výčitkám, které vedou ke zvracení.

A co třeba sociální sítě? Život v době zahlcené informacemi? To přece na roztěkanou povahu člověka, který má poruchu soustředění, poruchu pozornosti, musí působit možná velmi problematicky. Musí s tím asi nějakým způsobem soupeřit a bojovat. Musí to být pro něj složité. Není to tak?
Právě tady na toto téma jsem se také ptala pana doktora Mohra, který říkal, že neexistují žádné robustní studie, které by přímo prokazovaly to, že čas, který strávíme na sociálních sítích, potom vede k nějakému zhoršení projevů ADHD. Říkal ale, že tím, že jsme vlastně neustále připojeni buďto k mobilu nebo počítači, tak se naše pozornost kouskuje, že se dělí mezi celou řadu vjemů a chytrých zařízení, aplikací, sociálních sítí a tak.

Že neustále kontrolujeme co děláme, jsme rozptýlení a málokdy se soustředíme na jednu věc na nějaký delší čas. A že to třeba vede i k tomu, že nejsme schopni soustředit se potom na čtení nějakého dlouhého souvislého textu. Lidé často nejsou v dnešní době třeba schopni přečíst knížku, protože prostě nemají tu pozornost. Taky ale zmiňoval, že technologie, včetně sociálních sítí, nám můžu být jakousi oporou. Mohou nám pomoci v tom, že tam vyhledáme potřebné informace o tom, co se s tou poruchou dá dělat. Že tam můžeme najít nějakou komunitu podpory a že taky můžeme využívat různých nástrojů, jako jsou třeba poznámky, kalendář.

Na nějakých telefonech se dá nastavit kontrola času, který strávíme na sociálních sítích. To znamená, když víme, že na sociálních sítích chceme trávit jenom půl hodinu denně, tak nás to vlastně upozorní, když jsme tam déle nebo když se k té půlhodině blížíme.

To jsou asi ale opatření, která můžeme dělat my sami. Nicméně, jak se léčí nebo koriguje ADHD za pomocí lékaře?
Tím, že se s ADHD narodíme, tak se z něj nemůžeme úplně vyléčit. Je to nějaká vývojová porucha, se kterou žijeme. To co ale víme je, že u zhruba poloviny lidí se ty příznaky v dospělosti zmírní natolik, že hyperaktivita vlastně ustupuje do pozadí, že už to pro ně není nějaký zásadní problém a jsou schopní s tím vést plnohodnotný život. U zbytků, tedy u těch dalších zhruba padesáti procent, se to dá korigovat různými způsoby. Existují dvě hlavní věci, které se dají dělat. Jedna je jít na terapii. K tomu se většinou používá kognitivně behaviorální terapie, anebo taky může brát léky. Nejlepší je samozřejmě kombinace obou těchto věcí.

Pokud ale vím, tak u té KBT je v Česku nedostatek psychologů, u kterých by našli pacienti čas a mohli za nimi zajít, kdykoli zrovna potřebují. Protože to je specifický typ psychoterapie, tak je v Česku dostatečná pomoc pro lidi s ADHD, pro dospělé, kteří trpí poruchou pozornosti?
To je dobrá otázka a myslím, že je to jeden z hlavních problémů, kterému čelí dospělí s ADHD. Když jsem sháněla odborníky, se kterým bych mohla o tomto problému mluvit, tak jsem našla přesně dva psychology a jednoho psychiatra v celé republice. To byli lidi, kteří se tímto tématem aktivně zabývají. Ta pomoc určitě dostatečná není a všichni mi plošně říkali, že jsou zahlcení a vlastně moc nemají kapacitu na to brát nové klienty.

Zároveň se s ADHD dá zajít i k terapeutovi, který přímo nedělá KBT terapii a pak se dá pracovat třeba i s různými mindfulness technikami. Nedostatek dostupné psychoterapie není jen problém pro lidi s ADHD, ale je vlastně obecně obtížné dostat se k tomu terapeutovi a často jsou dlouhé čekací doby. Ráda bych ale podotkla, že toto není problém jen u nás, že třeba ve Velké Británii je to ještě mnohem větší problém a ty čekací lhůty tam jsou často třeba i přes rok.

Tak moc díky, že jsme o tom mohli mluvit.
Já moc děkuju a přeju všem posluchačům hezký den.