Poslední socha po albánském diktátorovi má tajnou pečovatelku. Komunistické památníky zemi rozdělují
Pětaosmdesátiletá Sabire Plakuová se zadýchává, když šplhá na pahorek a kráčí ke skrýši poslední ještě nedotčené sochy komunistického diktátora Envera Hodži. Každé ráno kontroluje, zda ji někdo nepoškodil, píše agentura AFP.
Hodža po 45 let šířil teror v malé zemi na Balkáně, kde byly tisíce lidí pronásledovány a popraveny. Když před necelými 30 lety režim padl, desítky soch Envera Hodži neodolaly hněvu Albánců.
Přinesl konec války kýženou svobodu? ‚Jedna totalita skončila, druhá už se drala k moci,‘ říká historik
Číst článek
V městečku Labinot Mal ukrytém v horách střední části Albánie zůstala bronzová socha vysoká přes dva metry ještě celá, a to díky úsilí Sabire Plakuové a dalších obyvatel, kteří chtějí chránit „hrdinu“.
Právě v Labinot Mal, ve velké kamenné budově, zřídil Enver Hodža v červenci 1943 generální štáb Národně osvobozenecké armády bojující proti fašistickým a nacistickým okupantům, kteří byli o rok později ze země vyhnáni.
Tento dům pak komunistický režim přeměnil na vojenské muzeum. Budova, jejíž zdi se rozpadají a střecha hrozí zhroucením, je dnes opuštěna.
‚Neviditelný, ale všudypřítomný‘
Ne však pro Sabire Plakuovou a její rodinu. Stará dáma denně stoupá na pahorek, aby očistila sochu diktátora, jenž zemřel v roce 1985. Socha je ukryta pod slámou v bývalé stáji, temném prostoru v přízemí, kde ji slunce jen sotva ozáří.
„Je neviditelný, ale všudypřítomný,“ prohlašuje stará žena a s námahou otevírá vrata zajištěná kovovou tyčí. „Střežím ho léta, od pádu režimu,“ dodává.
Totalita nestála na bodácích, občané tu hru hráli, hodnotí dobu komunismu děkan Pullmann
Číst článek
Za pomoci lan desítky lidí sundaly z podstavce sochu zobrazující Envera Hodžu jako bojovníka. Muzeum, kde byly vystaveny jeho zbraně, fotografie a lůžko, bylo vykradeno. Aby jej místní uchránili před pomstou obětí režimu a před sběrači kovového odpadu, ukryli jej pod slámu.
Sabire Plakuová nevěří žádnému cizinci, který přijde do městečka spojeného špatnou horskou silnicí s Elbasanem, nejbližším velkým městem vzdáleným 30 kilometrů. Požaduje pomoc od státu. „Dělám, co mohu, ale síly mě opouštějí,“ povzdychne si. „Úřady musejí najít řešení,“ připojuje se její šedesátiletá dcera Fatush Ballová.
Městečko je v záležitosti sochy rozděleno. Šedesátiletý Sheqet Burraj patří k těm, kdo si myslí, že je třeba obnovit muzeum a vyjmout sochu z její skrýše. „Ne proto, abychom vychvalovali zásluhy diktátora, ale proto, aby lidé porozuměli minulosti a aby poslední ještě zachovalá socha v zemi přilákala návštěvníky,“ říká.
Zničit nebo zapomenout?
V Tiraně, kde v únoru 1991 svrhly desetitisíce demonstrantů monumentální Hodžovu sochu, po něm toho moc nezůstalo.
Hugo Chávez stvořil socialismus pro 21. století. Venezuela se s jeho odkazem potýká dodnes
Číst článek
Čtyřiaosmdesátiletý sochař Muntaz Dhrami uchovává před svým bytem v metropoli několik kousků ze sochy z šedého mramoru vážící 80 tun, kterou vytvořil v roce 1988 v Gjirokastře, rodném městě tyrana.
Socha se stala obětí hněvu lidu. „Zlomili mu nos, ulomili ruku a hlavu, která byla převezena do Tirany, aby byla zničena,“ vzpomíná sochař.
Ze sochy mu zbyly jen dva kusy krku a kus nohy. „Nedělal jsem diktátora, dělal jsem umělecké dílo,“ hájí se dnes.
Zničit? Zapomenout? Úřady zjevně váhají, pokud jde o osud komunistických soch zděděných z jiné doby.
Jediným dalším pozůstatkem z Envera Hodži je hlava umístěná za jednou uměleckou galerií v Tiraně. Leží vedla Lenina a dvou Stalinů bez rukou, z nichž jednoho darovala Hodžovi, velkému obdivovateli šéf Sovětského svazu, jeho manželka.
