Focení v ženské věznici mě sejmulo skoro stejně jako Afrika nebo Pákistán, říká fotografka Jungrová
„Focení miluju, ale nemyslím si, že nějaká fotka stojí za to, abych se přestala chovat jako člověk,“ říká přední česká fotografka Alžběta Jungrová. Téma morálky a hranic, za které při práci už nelze jít, bylo jedním z mnoha, o kterém mluvila v pořadu Vizitka pro Český rozhlas Vltava.
Únava z nekonečného, fyzicky i psychicky náročného cestování a také touha vyprávět příběhy sama za sebe dovedly fotografku Alžbětu Jungrovou do bodu, kdy se rozhodla opustit náročnou disciplínu reportážní fotografie z nebezpečných zón v Pákistánu, Kambodži či v pásmu Gazy.
Na dokumentární fotografii ale samozřejmě nezanevřela. Před dvěma lety založila s kolegy spolek 400ASA, v rámci kterého se snaží vzkřísit mezi lidmi zájem právě o kvalitní dokumentární fotku, a dál se věnuje vlastním projektům. Obě polohy nyní představuje na paralelních výstavách.
V Domě fotografie diváci uvidí jedenáct Alžbětiných fotografií z cyklu Vězenkyně, který pořídila během šesti týdnů v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. S nápadem na celý projekt přišla věznice, Alžběta od ní dostala dostatek času i prostoru. S vybranými vězeňkyněmi – do „konkurzu“ se jich přihlásilo sto dvacet, z nichž vzešlo dvacet fotografovaných – trávila celé dny, od ranního nástupu až po večerku. Někdy na oddělení pro dozorkyně i přespala.
„Emocionálně to pro mě bylo velmi náročné,“ vzpomíná Alžběta Jungrová na dobu, kdy se fotoaparátem snažila zachytit duše žen odpykávající si trest za činy, které si řada z nás ani nedokáže představit.
„Šla jsem do toho s tím, že s lidmi ve vězení nemám soucit. Něco spáchali, a tak za to pykají. Pak jsem ty ženy poznala zblízka a zjistila jsem, jaké mají osudy. Byly tam ženy týrané, znásilňované, měly zkrátka úplně posunutou laťku toho, co se může. Nechápaly, že někomu ubližují.“ Šest týdnů ve věznici s celami pro osm lidí Alžbětu Jungrovou podle vlastních slov svou intenzitou sejmulo stejně jako Afrika nebo Pákistán.
‚Zkouším si víc hrát‘
Pohled na svět nemá Alžběta Jungrová optimistický, tím spíš jsou pro ni v práci i v životě důležité právě emoce. Nebojí se pláče ani smíchu, hodně gestikuluje a na otázky odpovídá energicky a se zápalem. V určitých momentech jí však samotná fotka k zachycení emocí nestačí, a tak teď taky točí videa anebo kombinuje fotku s obrazy jiných umělců. „Zkouším, co fotka vydrží, a zkouším si taky víc hrát. Je to zábava i výzva,“ říká.
Výsledky této hry jsou nyní k vidění v Trafo Gallery, kde vystavuje i fotky z cyklu In the Mood for Love. Přes typově sobě podobné modelky ukazuje emoce, která má, když je zamilovaná. „Sama bych to, co dokážou modelky, neuměla. Neumím na fotce vyjádřit tak hlubokou emoci, trvalo by mi to tak rok,“ usmívá se.
