Životu se musíte dívat do očí. Vyfotil jsem i své mrtvé rodiče v rakvi, popisuje oceňovaný fotograf Kratochvíl
Fotil zblízka kruté válečné konflikty v Africe, Iráku, Afghánistánu i Sýrii, ale také světové celebrity. Ocenění World Press Photo získal za obojí. Světově uznávaný fotograf Antonín Kratochvíl pak s Lucií Výbornou listoval svou novou fotoknihou AK47. „Pro fotku v Kambodži jsem si musel dojít přes minové pole. Šel jsem za průvodcem a doufal, že ví, jak má jít,“ popisoval v rozhovoru pro Radiožurnál.
Fotografování není vždy bezpečná profese, Antonína Kratochvíla při něm třeba hned několikrát zatkli.
Cením si fotografií, které jsem udělal. Ocenění ani moc ne, říká jeden z nejlepších současných českých fotografů
„V Etiopii v Addis Abebě jsem fotil Mamo Woldeho, který byl jediným olympijským vítězem ve vězení za vraždu. Fotil jsem to vězení, oni mě vytáhli a dali asi na týden do vězení. Musel jsem tam spláchnout filmy do záchodu, což se mi málem nepodařilo. Nebylo to moc příjemné, ale byly v sázce i životy jiných lidí, etiopského fixera (průvodce) a tak dále, tak jsem to musel udělat,“ vzpomíná.
Přibližuje také, jak válečné konflikty nefotil zdálky, ale byl hodně blízko dění. „Mám rád tu intimní situaci, takže vždy se musí dopředu. Když používáte dlouhé sklo, tak se z té situace dostanete jinam, nejste u toho a je to vidět. Měl jsem vždy 28 milimetrů, takže jsem bohužel musel vždy přilézt k té situaci, abych to vyfotil,“ dodává.
Focení v krutých válečných konfliktech si pak u některých fotografů vybralo svou daň. „Měli následky, trauma, aniž by si to třeba uvědomili. Rozváděli se, chlastali a tak dále. Vojáci mají své doktory, ale my je neměli. Ale ti, co jsme tam byli a fotili, tak jsme se pak vždy sešli, povídali si o tom a nějak jsme se přes to dostali,“ popisuje Kratochvíl.
A některým z nich chyběl také adrenalin během nebezpečných situací. „Adrenalin je výborná věc, nemusíte ani jíst. Ale když vám dojde, tak zkolabujete. To je jako velká potentní droga. Abych se přiznal, tak kdy jsem byl třeba dlouho v Iráku, tak jsem měl pocit, že jsem to ještě nedofotil. Pořád jsem se tam chtěl vrátit. Tak jsem se tam vrátil a dostal to ze sebe,“ přibližuje své pocity.
‚Menzel mě vyhodil‘
Řeč přišla také na fotografování slavných osobností. „Nejhorší je, když nevíte, jak lidi naladit. Třeba Jiří Menzel mě vyhodil, když jsem pracoval pro Los Angeles Times. Řekl, že ho může fotit kdokoliv, jenom já ne,“ vzpomíná Kratochvíl.
Někdy to ale bylo zase naopak. „Pamatuji si, jak jsem fotil Davida Bowieho, ten si mě vybral z 12 slavných portrétních fotografů, protože se mu líbily moje fotky,“ vypráví.
Za snímky honduraských nájemných zabijáků sbíral ceny. Teď musel přiznat, že byly zinscenované
Číst článek
„Bob Dylan byl rád, že jsem ho fotil, protože slyšel, že jsem fotil Keitha Richardse z Rolling Stones. On to tenkrát obdivoval, tak říkal: Tak si mě může taky vyfotit. A když jsem ho fotil, tak pořád mluvil o tom, jaké to bylo fotit Keitha Richardse. Vždy jsem měl štěstí na lidi, které jsem fotil,“ doplňuje Kratochvíl.
Zmiňuje také, že na fotografii, kterou by nikdy nikomu neukázal, jsou jeho mrtví rodiče. Maminka ho nejprve požádal, aby poté, co zemřel jeho otec, ho vyfotil. Když pak zemřela i jeho matka, rozhodl se, že ji též vyfotografuje. „Říkal jsem si, že když maminka chtěla vyfotit mrtvýho tatínka, tak vyfotím taky ji, ne?“ vysvětluje s tím, že se musíme dívat životu do očí.
Proč se jeho nová kniha jmenuje AK47 a o čem je? A pro jakou fotografii si musel dojít přes minové pole? Poslechněte si celý rozhovor s fotografem Antonínem Kratochvílem, který byl Hostem Lucie Výborné.
