Praha není jen obrázek. UNESCO nemůže diktovat, jak vysoko máme stavět, říká urbanista Jehlík

Historické centrum Prahy se může ocitnout na seznamu památek v ohrožení UNESCO. Organizaci vadí mimo jiné plánovaná dostavba výškových budov na Pankráci. Podle architekta a urbanisty Jana Jehlíka by si ale Praha neměla nechat diktovat, jaké domy má projektovat. Může se z pražského centra stát skanzen? Jak se staví k návrhu vládní čtvrti nebo výstavbě na Rohanském ostrově? I o to promluvil v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Vylidňuje se Praha?
Praha se nevylidňuje. Dokonce by se dalo říct, že se přelidňuje. Mění se ale hustota obyvatel v různých částech. Vylidňuje se centrum, což je problém mnoha měst, nejen Prahy. Je ale důležité říct, že jde o úbytek obyvatel, nikoliv všech lidí. Lidé v centru jsou, jenže nejde o rezidenty.

Čím to je, že obyvatel v centru Prahy ubývá?
Zaprvé je to samozřejmě tím, že centra jsou drahá. Týká se to pozemků obecně, dále cen bytů, nájmů a podobně. Druhá věc je, že do center měst se logicky tlačí komerční firmy kvůli dobré adrese. Z původně obytných domů se tak už desetiletí postupně stávají sídla obchodních společností nebo administrativní budovy.

Musíme se začít drasticky omezovat, jinak Prahu zničíme, varovala architektka Jiřičná

Číst článek

V souvislosti s poklesem počtu stálých rezidentů zejména na Praze 1 je často zmiňovaná služba Airbnb, která umožňuje krátkodobě pronajímat byty zejména turistům. Představuje pro Prahu velký problém?
Nenazval bych to vyloženě problémem, nicméně téma to je. Takzvané sdílení ve všech možných rovinách, ať už se bavíme o bytech nebo koloběžkách, je poměrně čerstvá záležitost. Potíž může nastat, pokud by Airbnb v Praze převážilo. Problematický je ale samotný pojem „sdílení“ – ve své podstatě totiž ve skutečnosti jde o klasický pronájem na přechodnou dobu, skrývající se za bohulibý název.

Otázkou je, jak by Praha tyto služby měla řídit. Jde o to, jak konkurují běžným hotelovým službám a zda jsou pro všechny nastavená stejná pravidla. Další otázkou je, jestli je možné někomu regulacemi zabránit, aby svůj byt pronajímal dále, což je mnohem složitější. Z urbanistického pohledu ale jde o součást přirozeného pohybu ve městech.

Stálých obyvatel v centru Prahy je ale čím dál méně. Premiér Andrej Babiš (ANO) plánuje přesunout důležité úřady až do Letňan. Pokud by se takový plán uskutečnil, hrozí, že z Prahy 1 zbyde „turistický skanzen“?
S přemístěním úřadů to přímo nesouvisí. Hrozba „skanzenovitosti“ Prahy je obecně způsobená tím, že jde o výjimečný kus města s vysokou kulturní hodnotou, kam turisté chtějí jezdit. Vznik skanzenu by v Praze hrozil, pokud by počet stálých obyvatel klesl pod určitou hodnotu: v naší branži se obvykle uvádí hranice sta lidí na jeden hektar. Hustota by ale raději měla být ještě vyšší: teprve pak na sebe navazuje přirozené služby. Pokud by obyvatel bylo výrazně méně, začnou zbývající rezidenti byty sami opouštět nebo pronajímat a stěhovat se do míst, kde je každodenní život přirozenější. Ambicí by v Praze také mělo být širší spektrum bydlících tak, aby na jednom místě bydleli lidé bohatší i chudší, mladí, starší i rodiny s dětmi.

Prof. Ing. arch. Jan Jehlík

Český architekt, urbanista a vysokoškolský pedagog. V roce 1985 absolvoval Fakultu architektury ČVUT. Poté několik let vedl magistrátní odbor rozvoje ve Stavoprojektu v Ústí nad Labem. Od roku 2007 vede na ČVUT Ústav urbanismu. Zabývá se problematikou zadávání územních plánů a je organizátorem každoroční konference Inventura urbanismu. Od roku 2015 se podílí na přípravě pražského metropolitního plánu.

Zdroj: Fakulta architektury ČVUT

‚Vládní čtvrť je nesmysl‘

To znamená, že by neměly vznikat tzv. monočtvrti, které plní jediný účel, popřípadě mají jednolitou strukturou obyvatel?
Přesně tak. Tuto argumentaci lze vztáhnout i na navrhované vládní městečko v Letňanech. Jestli je dnes už něco jasné po celém světě, tak to, že monofunkční zóny jsou špatné. Z psychologického hlediska nepůsobí bezpečně, nejsou obývané 24 hodin denně. Na některých místech vznikají i monofunkční obytné zóny, tzv. „gated communities“. Někdy jsou dokonce uzavřené plotem, což je bizarní.

Návrh monofunkční vládní čtvrti je tedy scestný?
Vládní čtvrť, pokud by měla vzniknout podle současného plánu, je nesmysl. Není mnoho důvodů pro to, aby byly všechny úřady pohromadě. Otázkou taky je, co by se stalo se stávajícími budovami úřadů, které by zůstaly opuštěné. Premiér Babiš tvrdí, že by byly využité pro kulturní účely, což ale u mnoha z nich není ani technicky proveditelné. Pro bydlení také nejsou vhodné, na rozdíl od pozemků v Letňanech. Nemáme tady deficit úřadů, ale bydlení ano.

A co argumentace, že blízkost úřadů a jakási vládní čtvrť funguje například v Berlíně?
Tam jsou ale ministerské budovy daleko blíže vnitřnímu městu. Navíc tam nejsou všechna ministerstva, ačkoliv podle pana premiéra by se do Letňan také nepřemisťovala všechna. Nejde o to, že by ministerstva neměla být u sebe. Pokud by ale bylo z nějakého důvodu nutné je přemístit, jak z vládní čtvrti vytvoříme plnohodnotnou část Prahy? Mluví se o tom, že by v Letňanech pracovalo asi deset tisíc úředníků. V takovém případě by v tom místě mělo bydlet asi 50 tisíc obyvatel, aby se čtvrť skutečně chovala jako město. Nerozumím ale tomu, proč o projektu vůbec uvažovat, když má Praha jiné problémy. Chápu pouze požadavek města na stavbu nemocnice, která je potřebná, a čtvrť by dále promíchala z hlediska jejího využití.

Přijde mi nevhodné, aby nás Babiš vydíral traumacentrem, říká pražský primátor Hřib

Číst článek

Byla by vládní čtvrť v Letňanech vůbec dostatečně reprezentativní pro svůj účel? Není lepší zvát zahraniční delegace do pražského centra než na periferii?
To už je otázka osobního názoru. Dá se mimo jiné argumentovat tím, že staré paláce nevznikly v demokratické době, zatímco nové úřady by byly projevem demokratické kultury. Jako architekt bych měl mít ambici postavit ještě lepší objekty, než jsou ty stávající. Podle mého názoru by se to v mnoha případech podařilo. Mluvila jste o Berlíně – tam je několik úžasných nových ministerských budov. Je možné vytvořit takové návrhy, které budou vysoce reprezentativní pro návštěvníky a budou kultivovaně zapadat do běžného městského prostoru. Z mého pohledu to ale stále neodpovídá na otázku, proč Praha takový projekt vůbec potřebuje.

Město pro slabší

Jak velké téma představuje pro Prahu gentrifikace, tedy proces, při němž jsou kvůli nové drahé výstavbě v původně chudších a průmyslových oblastech postupně vytlačováni původní obyvatelé? Jako příklad se typicky uvádí proměna Karlína po povodních nebo Holešovice, z nichž se v posledních letech stala žádaná čtvrť.
Samotný proces gentrifikace se děje z několika důvodů. Tím nejpřirozenějším je, že si lidé zkrátka hledají nová místa, kde se jim bude dobře žít. To je případ Karlína po povodních. V původně dělnické oblasti vznikla vysoká kvalita prostředí, která přitáhla bohaté intelektuály. Podle mě je to prima, protože do Karlína zamířily také kulturní instituce. Gentrifikace je do určité míry přirozený jev a těžko můžeme předvídat, kde budou hipsteři a kde bílé límečky.

Při diskusích o gentrifikaci je nutné si především stanovit míru, do jaké chceme řídit přirozené prostředí v určité části města. Nesmíme ale zapomínat na ty chudší, kteří si moc vybírat nemůžou. Město by mělo ohlídat extrémní míru gentrifikace, kdy se v určitém místě staví pouze velmi drahé byty, takže se tam mohou přestěhovat jen ti nejbohatší.

Přes čtyři miliony staveb. Podívejte se na mapu všech budov v Česku

Číst článek

Proces gentrifikace má tedy své klady i zápory. Adam Gebrian ji pro Radio Wave v srpnu 2016 popsal jako „pojem související především s bydlením a změnou, která zezačátku vypadá, že je pozitivní, aby se pak ukázalo, že je negativní“. Nepomíjíme v Praze její stinné stránky?
Důležitá je vyváženost. Nemůžeme nikomu diktovat, kde má bydlet. Na druhou stranu ale nelze zavírat oči před sociálními problémy. Pro mě je zásadní, aby bylo město pomocí veřejných prostor propojené a neuzavíralo se do sebe, ať už nevědomě, nebo záměrně pomocí ostrých hranic. Například přechod mezi Žižkovem a Vinohrady nikdo pořádně nerozezná, což je dobře. Město má pulzovat jako celek.

Napadá vás nějaké místo v Praze, kde takový přechod naopak nefunguje?
Několik takových míst se dá nalézt například v Holešovicích, kde hranice dvou oblastí tvoří rušná komunikace, ne veřejný prostor. Většinou ale jde o malé soubory.

Mělo by vedení města gentrifikaci nějak korigovat?
V Evropě je běžné, že politici do toho procesu zasahují. V rámci nově vznikajících areálů se například určí spektrum malých i velkých bytů, které by v místě měly být postaveny. S tím souvisí také politika sociálních bytů, což je termín, který je vykládán různě. Obecně jde o typ podpory na dobu určitou, kterou ocení například mladí lidé, než si na lepší bydlení sami vydělají. Na příkladu modernistických pražských sídlišť je ale vidět, že problém gentrifikace v Česku není tak rozvinutý: žijí tam obyvatelé z různých příjmových skupin, protože sami chtějí. Důležité je, aby město mělo pestrou nabídku bydlení.

To znamená, že by s rozmanitostí města měli počítat už architekti a urbanisté ve chvíli, kdy plánují nové projekty?
Určitě. Problémem českých měst je, že nevytváří podrobné zastavovací plány. Územní plán totiž do podrobností jít nemůže. V Německu nebo Francii jsou takové plány samozřejmostí, bez níž stavba nemůže postupovat. V podrobných plánech je možné určit, co je potřeba postavit, aby ve městě vzniklo příjemné prostředí, včetně základních obchodů, kvalitních služeb nebo veřejného prostoru, kde se dá trávit čas. Město se má projektovat pro ty slabší z nás, kteří si pro služby nemohou snadno dojet. To musí ohlídat zejména veřejná správa, ne soukromý developer.

Exhibice Davida Černého

Kolik ještě v Praze zbývá míst kromě Letňan, kde by mohly vznikat nové stavby a čtvrti?
Je jich celá řada, což vymezuje Metropolitní plán. Praha má potenciál ubytovat až tři čtvrtě milionu nových obyvatel, z hlediska hustoty obydlení je totiž extrémně řídce osídlená. Nebavíme se jenom o velkých územích, ale i drobných dostavbách do již vzniklých proluk, kterých je neuvěřitelné množství. Na stole jsou v tuto chvíli Bubny a Rohanský ostrov, kde jde o špičkově projektované dokumentace. Otázkou je, jak přesně má vypadat vzájemně výhodná spolupráce Prahy s investory a developery, protože téměř žádné větší stavební pozemky, s výjimkou Letňan, město nevlastní. Proto je podmínkou, aby si Praha vytvořila městského developera, který bude schopen jednat s investory o ekonomických otázkách, veřejných službách a postupu výstavby. V zahraničí je to běžné.

Opravené kobky na náplavkách se poprvé otevřely veřejnosti, od listopadu se v nich spustí provoz

Číst článek

V rámci projektu na zmiňovaném Rohanském ostrově by mohly na nábřeží vzniknout mimo jiné bodové činžáky podle návrhu architektky Evy Jiřičné. Neporuší samostatné budovy stávající strukturu města, kterou v současnosti tvoří zejména bloková výstavba?
Na nábřežní straně Rohanského ostrova zatím nic porušovat nemohou, protože tam kromě administrativních budov nic nestojí. První projekty Evy Jiřičné vznikaly v době, kdy ještě nebyl navržen definitivní zastavovací plán. Jiřičná má tendenci stavět domy samostatně jako sochy. Je věcí názoru, jestli jde o formu dobrou. Podle mě by domy měly pevněji tvořit veřejný prostor.

Na Rohanském ostrově se původně počítalo s projektem dánského architekta Jana Gehla, který se úplně nepovedl. První návrhy Jiřičné vycházely mimo jiné z jeho způsobu tvarování objektů. Původní věci pak byly začleněny do nového zastavovacího plánu a podle mě to dopadlo velmi dobře. Jde o nový způsob stavění klasického ulicového města, který se krásně propojí se starým Karlínem. Solitérní budovy jsou jako rozinka, ozvláštnění. Celé město se z nich ale postavit nedá.

Jak vnímáte návrh obytného domu Nová Invalidovna, který má stát naproti té původní karlínské? Ze strany budovu mají podpírat nepřehlédnutelné obří sochy od výtvarníka Davida Černého.
Ty sochy mi, upřímně řečeno, vadí nejméně. Ve městě má mít své místo i radost z tvoření, jakkoliv je pro mne v tomto případě trochu podivná. Číhá tu jenom jediné nebezpečí. Mohlo by se stát, že by z podobně subjektivních a egocentrických staveb vznikal celý Karlín, což by bylo špatně.

Mám navíc trochu problém s měřítkem objektu, protože ta stavba je monumentální. To podle mě u běžného obytného domu není dobré. Vzhledem k tomu, že nakonec bude součástí celé karlínské zástavby, tak se v ní do určité míry ztratí. Přesto apeluji: nepokračujte prosím tímto způsobem! Nepřijde mi to jako úžasná architektura, spíš jde o exhibici.

Návrh obytného domu Nová Invalidovna se sochami Davida Černého. | Zdroj: Trigema

Přijde vám do budoucna únosná současná míra automobilové dopravy v Praze?
Na dopravě je legrační to, že většina řidičů jsou také chodci. Nadáváme, že nemáme propustné silnice a zároveň, že je všude moc aut, což je paradox. Automobilová doprava je jako voda. Pokud jí nabídnete koryto, poteče tam. Proto už není možné řidičům nabízet víc prostoru, což v poslední době zjišťujeme. Řešení je zdánlivě jednoduché – odvést automobilovou dopravu nejkratšími cestami tak, aby nevedla přes střed města, čímž se dostáváme k Pražskému okruhu. Jsme trochu jako město z pohádky. Myslím, že běžný člověk nedokáže pochopit, proč už Praha nemá okruh postavený dávno.

Vnitřní doprava by pak měla být realizována hlavně pěšky nebo pomocí pohodlné MHD. Tu máme v Praze velmi dobrou, ale zatím moc nefunguje integrovaná doprava ani záchytná parkoviště, jak je vidět třeba na Veleslavíně.

V urbanismu je populární pojem „město krátkých vzdáleností“. To nejde vytvořit, pokud budeme stavět monofunkční zóny, protože pak bude vždy nutné kvůli něčemu dojet na opačný konec města. Zjednodušeně, pokud budete mít blízko lékárnu i rohlíky, tak nebudete jezdit autem. Zákazy nebo mýto mají být až na posledním místě. Praha v dopravě doplácí na svojí krajinnou krásu, protože její kopcovitost vytváří obtížně řešitelné dopravní uzly.

Pasivní ochrana

Historické centrum Prahy zapsané od roku 1992 na seznam UNESCO se může dostat na seznam památek v ohrožení. Organizace před časem vydala zprávu, podle níž Praha i český stát málo chrání kulturní hodnoty, díky nimž byla na seznam zapsána. Jak tuto zprávu hodnotíte? Mělo by vedení města změnit přístup?
Myslím, že Česko má vynikající památkovou péči i přístup ke kulturním hodnotám. Jako národ máme tendenci se bičovat, ale nejspíš bychom se divili, jak se památky „chrání“ jinde. Zprávu jsem četl a je vyložitelná mnoha různými způsoby.

Někdo ji může chápat jako diplomatické sdělení, za nímž se ukrývá vážnější problém, což je interpretace památkářů. Dá se ale také chápat čistě jako upozornění, že je některé věci třeba více řešit. UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců pořád suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není.

Praha se může octnout na seznamu památek v ohrožení UNESCO. Na vině jsou výškové stavby

Číst článek

Co se týče vysokých budov, Metropolitní plán vymezuje metodu, jakou lze pracovat s hladinou výšek ve městě. Cílem je zachovat určitou přírodní i urbánní krajinu. Myslím, že se o tomto tématu musí bavit především naši odborníci s těmi z UNESCO. Nelze pouze říct, že chci nízkou zástavbu. Navíc je potřeba vnímat rozdíl mezi dominantami, jako jsou kostely a vysílací věže, a samotnou výškovou hladinou.

Zpráva se konkrétně věnuje zástavbě na Pankráci, která podle ní narušuje pražské panorama. Považujete výškovou hladinu Pankráce za problematickou?
V souvislosti s budovami na Pankráci se převážně hovoří jen o pohledech a vyhlídkách. Mají zůstat jako solitéry, nebo má město objekty dostavět a vytvořit tak plynulou, horizontální zástavbu? Musíme si ale uvědomit, že kulturní hodnotu města tvoří kromě pohledů také pobytové prostředí či kvalitní parter (přízemní část architektury, spodek budov například s výkladními skříněmi obchodů – pozn. red.).

Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat. Například Drážďany o vyškrtnutí ze seznamu UNESCO požádaly samy kvůli stavbě nového mostu. Neznamená to, že nemáme chtít zůstat, ale musíme se bavit na stejné úrovni.

Pokud hovoříme například o vyhlídce z Pražského hradu, je vidět, že mezi chráněnou historickou částí města a Pankrácem je celé Nuselské údolí. Dělí je tak mnohakilometrová vzdálenost. Problém by nastal, pokud by výškové budovy vznikaly hned vedle jemné pražské zástavby. Zpráva UNESCO ale vychází spíše z pozice pasivní ochrany. Jako kdyby říkali, že všechno nové musí být zákonitě horší než to staré. To mi přijde nepřijatelné.

Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Gabriela Knížková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme