Nazývat neziskovky darmoužrouty je nebezpečné, dobrých lidí je ale většina, říká ředitel Armády spásy
Armáda spásy „pracuje“ pro sociálně slabé, neukotvené lidi, kteří se často dostanou na ulici, nebo pro ty, kteří přicházejí z léčeben, nebo mají handicap. „Asi by bylo až falešně optimistické říkat, že občas člověk pocit zmaru nemá. Situace, kdy jsem byl rozčarovaný, jak někdo pomoc nepřijme, nebo nevyužije správně či zneužije, a staví se k tomu s nevděkem, tady jsou,“ říká národní ředitel sociálních služeb Armády spásy Jan František Krupa.
Krupa míní, že si podobnou fází určitě prošel každý, kdo v sociálních službách pracuje. „Dnes už jsem se dostal do takové fáze, kdy jsem plně přijal, že těžko mohu kohokoli soudit, ať už se dostal do jakýchkoli průšvihů a hrůz.“
„Já jsem se nenarodil do stejné rodiny, neprošel jsem si jeho dětstvím, nevím, čím vším si ten který člověk vlastně prošel, co všechno ho postavilo do kouta, takže kolem sebe třeba i seká, nebo se nezvládá o sebe postarat,“ řekl Krupa Českému rozhlasu Plus.
Příčin, proč se člověk dostane až na úplné dno, je totiž podle ředitele Armády spásy velmi mnoho. „Taky to může být tak, že devětkrát krizi ustojíte, ale podesáté vám už zlomí vaz. Dovedu si představit, jak člověk ztratí motivaci k životu, když se dozví, že má rakovinu, když ho někdo opustí, když se na něj někdo vykašle, když mu někdo zemře,“ vypočítává jen zlomek krizových okamžiků.
Za mnoho pádů může i rychlá, agresivnější doba, kterou spousta lidí není schopna ustát a nemají nikoho, kdo by jim pomohl. „Takže já abych se nad někým jako pohoršoval, že nechápe, že mu pomáhám, tak to už mám za sebou,“ přiznává.
Zároveň věří tomu, že jeho práce má smysl a je jeho rolí, prostřednictvím svých kolegů, nabídnout pomoc každému. S nejistým koncem, kdy nikdo neví, jestli bude využita. „To už pak totiž není můj příběh. Má snaha je, aby pomoc byla profesionální a dobrá.“
Neziskovky vs. darmožrouti
Jan František Krupa je pak přesvědčený, že česká společnost v porozumění a společenské podpoře dozrává.
„Vidím to nejen na tom, jak roste počet dárců, kteří se snaží přispívat. Ale sféra nestátních segmentů tady zatím nemá takovou tradici, jako je třeba v Holandsku, Norsku nebo Anglii. Tady to bylo násilně přerušeno na skoro 50 let, když připočítám i období prvního temna fašistické okupace.“
Druhým faktorem je obava některých politiků z nekontrolovaného nestátního segmentu. „Ta ještě před pár lety prosakovala do médií. Někteří to dokonce měli jako volební slogan – tedy že neziskovky jsou darmožrouti a kdesi cosi.“
„Je to vždy obrovské riziko, vždy je to nebezpečné. Proč to dotyčný říká a čeho se vlastně opravdu bojí, ale není můj příběh. Panuje obava, že se s vaničkou vylévá i dítě a jakákoli neziskovka tímto dostává nebezpečnou nálepku. Ale věřím, že dobrých lidí je většina. Taky věřím, že rozumný člověk si v tom pravdu najde. A koneckonců – i ten nejznámější a nejhlasitější kritik neziskovek pak řekl, že tím nemyslel hasiče nebo Armádu spásy,“ dodává národní ředitel sociálních služeb Armády spásy.
