‚Čumět na stromy a poslouchat ptáčky.‘ Petr Fiala z Mňágy a Žďorp na své roubence oceňuje hlavně svobodu
Kapelník skupiny Mňága a Žďorp Petr Fiala si starou roubenku koupil proto, aby měl po víkendových koncertech místo, kde si bude užívat klid, ticho a nicnedělání. „Za nejzbytečnější věc považuju zabývat se tím, co si o tobě nebo tvým způsobu života myslí lidi,“ říká Petr Fiala, zatímco sedí na lavičce před svou valašskou chalupou v červené kšiltovce hokejového klubu z Třince, dlouhém námořním tričku a županu. „Je tady strašně dobře,“ dodává.
Vyježděná cesta, můstek, a hned za potokem první chalupa vpravo. Poznávací znamení: dřevěná veranda zarovnaná nejrůznějším harampádím. A vedle dveří zvonek, který na pastvě nosily ovce.
„Možnost svobodného chování a klidu a soukromí je čím dál menší. Tady doslova čumím, jak listy rostou a veverky si přičinlivě shánějí oříšky,“ pochvaluje si frontman kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala.
Petr Fiala nás vítá svým typickým pozdravem a mizí ve své 200 let staré dřevěnici. Roubenku prý nikdy nechtěl, protože mají malá okna a připadaly mu jako temnice. „Ale tahle se mi zdála taková lepší, má větší okénka,“ vysvětluje, proč si nakonec jednu koupil.
„Vždycky jsem inklinoval k tomu, že mám zahradu a můžu ráno vylézt ven. Dát si tam kafe a čaj, čumět na stromy a poslouchat ptáčky, to je pecka. Dělám to každé ráno, to je přesně to, co mě baví,“ popisuje svá rána Petr.
Lepší klid než dávat pořád něco do kupy
Sedíme na verandě s výhledem na potok, les a hromadu starých věcí, které tu jsou od doby, kdy si Petr Fiala dřevěnici koupil. „Můžu třeba tři měsíce sedět na zápraží a čumět na neuklizenou papírovou bednu. Mně to nevadí, já jsem spokojenej, šťastnej. V hlavě se mi něco mele nebo si jdu číst nebo psát,“ přibližuje svůj přístup k chalupaření.
„V domečku mám veliký bordel a okolo různé chaosy. Dělám to postupně. Mám naplánovaný dlouhý život, tak mám strach, abych se pak nenudil.“
Petr Fiala o svém přístupu k chalupaření
„Možná je to tím, že už jsem trošku starší. Moji mladší kamarádi dodělají po dvou letech dům a já jim říkám: Tak co, teď si trochu odpočinete, půjdete se podívat do lesa, co máte za barákem a dva roky jste tam nebyli? A oni říkají: ,Ještě zahradu dáme do kupy!‘ Furt něco dávají do kupy. A pak se většinou něco pohnojí a všechno je zase jinak. Ten klid je prostě parádní,“ vypráví Petr.
Svoboda a žádné úkoly
Pod okny je někdejší bylinková a zeleninová zahrádka. Teď tu roste čerstvý plevel, který se prodírá k jarnímu sluníčku skrz hromadu plevelu starého.
„V domečku mám veliký bordel a okolo různé chaosy. Dělám to postupně. Mám naplánovaný dlouhý život, tak mám strach, abych se pak nenudil,“ usmívá se Petr. „Času není moc a já ho nehodlám strávit tím, že si budu dávat nějaké obrovské úkoly a pak je ještě plnit.“
„Za nejzbytečnější věc považuju zabývat se tím, co si o tobě nebo tvým způsobu života myslí lidi.“ říká Petr Fiala na lavičce před svou valašskou chalupou. Na hlavě má červenou kšiltovku hokejového klubu z Třince, dlouhou noční košili z velkého námořnického trika a přes to hnědobílý chlupatý župan. „Je tady strašně dobře.“
Vracím veverkám oříšky
„Možnost svobodného chování a klidu a soukromí je čím dál menší. Tady doslova čumím, jak listy rostou a veverky si přičinlivě shánějí oříšky,“ popisuje, proč si chalupu pořídil.
„Ale mají to se mnou těžký, protože loni jsem všechny vysbíral. A když jsem pak viděl tu veverku, jak čumí a nemůže žádný oříšek najít, začal jsem jim je tam nosit zpátky. Každý den venku rozhážu deset oříšků a pak pozoruju, jak si je veverka odnáší.“
