Kdyby si děti mohly samy budovat svoje okolí, bylo by plné bludišť a skrýší, říká sociální geograf
Prostor ideálního dětského hřiště by měl obsahovat takzvané volné věci, to se ví už od 80. let minulého století. „Věci, které můžou děti vzít a někam přesunout, nakládat s nimi, jak chtějí. Na hřištích u nás tyhle věci většinou úplně chybí,“ upozorňuje sociální geograf Daniel Kaplan. „S tím jsou děti vůbec nejkreativnější.“
„Kdyby si děti samy navrhovaly dětské hřiště, bylo by plné skrýší, bludišť. Bylo by až plastické, aby ho mohly přizpůsobit momentálnímu nápadu nebo hře,“ popisuje výsledky studií Kaplan.
Jak by vypadal veřejný prostor, kdyby si ho vymyslely samy děti a žádný dospělý by se jim do toho nepletl? Co všechno nás učí obor geografie dětí? Poslechněte si Houpačky s Danielem Kaplanem
„Když se zeptáme na stejnou otázku rodičů, chtějí hřiště s bezpečnými pevnými prvky na hraní, které jsou úměrné různému věku, to všechno na měkkém povrchu. Jenže měkký povrch děti vůbec nezajímá,“ dodává.
„Každý prostor by měl umět zohlednit děti. Jsou místa, kde se na ně myslí víc, a pak jsou místa, kde nejsou děti tolik chtěné, ale mohly by být. Třeba pomníky, památníky nebo různá velká náměstí,“ říká Daniel Kaplan.
‚Děti nejsou úplně v pohodě.‘ Mezi školáky přibývá násilí. Mohou za to pandemie a chudnoucí rodiny
Číst článek
„Děti přitom nemají tak velké nároky jako jiné skupiny obyvatel. Vystačí si s čímkoli, s banálními, obyčejnými předměty; něčím, co my dospělí míváme často za nepořádek.“
To jsou třeba kameny, klacky, štěrk a sníh. „Děti přitahuje dočasnost. Věci, které mají nejraději, jsou z pohledu dospělých často úplně banální.“ Hodně si děti umí vyhrát i s popadaným listím.
Také proto jsou české děti podle Kaplana nadšené ze sněhu, který se občas objeví a zase roztaje. Naopak ve Skandinávii prý děti sníh tolik nebaví. „A dospělí se sněhu raději vyhnou, pro ně je to bariéra,“ srovnává.
Pád ze stromu?
Přirozenou prolézačkou jsou stromy, lezením po nich se dětem zlepšují motorické schopnosti. „Jenže rodiče se bojí, že děti spadnou, takže je raději přidržují. Dítě pak ale necítí takové dobrodružství z toho, že objevuje a samo leze nahoru,“ upozorňuje sociální geograf a dodává:
„Rodiče často zmiňují to, že se vlastně nebojí přímo o dítě, ale o to, co by tomu řekli ostatní, kteří jsou okolo a koukají. Když dítě spadne, řeknou si, že je to nezodpovědný rodič.“
Co je to geografie dětí? Co všechno chybí dětem ve veřejném prostoru? Poslechněte si rozhovor se sociálním geografem Danielem Kaplanem.
