Diagnóza HIV není rozsudek smrti, říká aktivista za práva LGBT komunity a aktivní křesťan
Životní cesta Philipa Baldwina je poměrně neobvyklá a plná zvratů. Ve čtyřiadvaceti letech měl nastartovanou kariéru úspěšného právníka v mezinárodní firmě. Běh jeho života zásadně změnila pravidelná kontrola na klinice sexuálního zdraví. Tam uslyšel diagnózu: HIV pozitivní. Dnes je z něj aktivista za práva LGBT komunity a lidí s diagnózou HIV a zároveň věřící křesťan aktivní ve své farnosti. Natáčel s ním Český rozhlas Plus.
Vraťme se do doby, kdy jste měl dobře nastartovanou právnickou kariéru. Co pro vás tehdy bylo důležité?
Od roku 2009 do roku 2015 jsem pracoval jako právník ve veliké mezinárodní firmě. Plně jsem se soustředil na svou kariéru. V kanceláři jsem trávil dlouhé hodiny. Jako gay jsem se „vyoutoval“ ještě jako teenager. Takže v době, kdy jsem začal pracovat, jsem se už ve své sexualitě cítil spokojeně a jistě. Neměl jsem pocit, že bych měl něco skrývat. Byl jsem otevřeně gay a hrdý. Můj zaměstnavatel věděl, že jsem gay a já jsem se skutečně ponořil do své kariéry.
Diagnóza HIV není rozsudek smrti, říká aktivista za práva LGBT komunity a aktivní křesťan. Rozhovor s ním natáčel Adam Šindelář
Pak ale v jeden okamžik přišla ta zásadní zpráva, že jste HIV pozitivní. Jak jste se s tím vyrovnával?
Diagnóza HIV přišla celkem brzy v mé kariéře. Bylo mi 24 let. Stalo se to v lednu 2010 během jedné obědové pauzy. Šel jsem na kliniku sexuálního zdraví na pravidelnou kontrolu. Když mi sestra řekla, že jsem HIV pozitivní, byl to pro mě naprostý šok. Cítil jsem celou škálu pocitů: strach, vztek, stud a lítost. Bydlel jsem blízko té kliniky. Šel jsem domů, lehl si na gauč a brečel. A náhle mi došlo, že už před čtyřiceti minutami jsem měl být v práci. Tak jsem se tam vrátil, ale nikomu z kolegů jsem se nesvěřil. Měl jsem pocit, že to, že jsem HIV pozitivní, musím skrývat. Musel jsem zachovat fasádu. Trvalo mi tři roky, než jsem se s tím srovnal a přijal to. Svému zaměstnavateli a rodičům jsem to řekl na konci roku 2012.
Moje rada každému, kdo je nově diagnostikován s HIV, je kontaktovat nějakou pomáhající organizaci a promluvit si s někým, kdo s HIV už nějakou dobu žije. Kdybych to býval udělal dřív, ušetřilo by mě to hodně bolesti. První, komu jsem to řekl, byli moji přátelé. A pomohli mi hodně, ale sami to nezažili.
V charitativní organizaci jsem se setkal s lidmi, kteří s HIV už dlouho žili. A teprve tehdy jsem pochopil, že diagnóza HIV není rozsudek smrti. Nakonec HIV diagnóza zafungovala jako takový katalyzátor pozitivní změny v mém životě. V roce 2014 mě oslovili z Huffington Post, abych napsal sloupek o tom, jaké to je být HIV pozitivním gayem v právnické firmě v Londýně. A od té doby se na mě aktivismus nabalil jako lavina. Píšu články a pracuji na částečně autobiografické knize. Bude se jmenovat Pozitivní škoda. Kdyby nebylo mé diagnózy, stále bych byl uvězněný za pracovním stolem v právnické firmě.
A jak se pak stalo, že jste se dostal ke křesťanství?
Od roku 2013 jsem začal víc přemýšlet o víře. V okolí mojí bývalé kanceláře je řada překrásných kostelů. Často jsem se v nich zastavoval, abych nasál tu klidnou atmosféru. Po několika měsících mi začalo docházet, že v těch neuvěřitelných prostorách je mnohem víc než jen architektura. Já jsem víru objevoval celkem organicky. Křesťanství mi pomohlo překonat pocit nešťastnosti, který jsem zakoušel ohledně své diagnózy. Pomohlo mi pohnout se v životě dál. Díky křesťanství se cítím mnohem silnější.
S diagnózou HIV pozitivní se stále pojí velké stigma. Jak na ni reaguje vaše náboženská komunita?
V té, jejíž jsem členem, jsem nikdy diskriminaci kvůli HIV pozitivitě nezažil. Všichni v komunitě ví, že jsem pozitivní, a velmi mě podporují. Ale setkal jsem se s řadou lidí, kteří byli kvůli téhle diagnóze svou náboženskou komunitou zavrženi. V roce 2016 jsem organizoval jednu akci pro ženy, které žijí s HIV, a spousta z nich mi vyprávěla, že je jejich náboženské komunity kvůli tomu zavrhly. HIV stále obklopuje veliké stigma a myslím, že já jsem měl obrovské štěstí, že jsem našel tak inkluzivní náboženské prostředí.
Důležité je znát svůj zdravotní stav. HIV pozitivní mají naději na plnohodnotný život
Číst článek
Změnilo křesťanství váš pohled na sexualitu nebo na LGBT práva?
Křesťanství mělo na můj život ohromný vliv. Chodím teď do dvou anglikánských kostelů. Často chodím za knězem pro radu. A od společenství, kam docházím na bohoslužby, mám velkou podporu. Neřekl bych ale, že křesťanství změnilo moje názory. Spíš jsem díky němu vyrost jako člověk. Například jeden z těch kostelů, do kterého chodím, má skvělý projekt pro lidi bez domova. Poskytujeme jim ubytování a vaříme pro ně. Díky křesťanství, a díky diagnóze HIV pozitivity, se mi rozšířili obzory.
Často to vypadá, že křesťanství a LGBT komunita stojí na opačných stranách. Že jsou nepřátelé. Vidíte cestu, jak to překonat?
Jsem hrdý na to, že jsem gay, a jsem hrdý na to, že jsem křesťan. Mezi svou vírou a svou sexualitou nevidím žádný konflikt. Ježíšovo poselství je poselstvím lásky. Všichni bychom měli mít možnost žít a milovat tak, jak si zvolíme. Myslím, že nejúčinnější způsob, jak změnit názory lidí, je skrze osobní setkávání. Za posledních dvacet let jsme viděli neuvěřitelný pokrok, co se týká práv LGBT osob, jak ve Spojeném království, tak v Evropě. A často k tomu pokroku docházelo navzdory silné opozici náboženských představitelů. Myslím, že proto řada LGBT lidí vnímá křesťanství negativně. Ale řekl bych, že v církvi dochází ke změnám. Dochází k nim pomalu, ale stane se to. Myslím, že je důležité, aby byl hlas LGBT křesťanů slyšet.
V katolické církvi panuje vůči LGBT hysterie, říká kněz, kterého stál coming out málem život
Číst článek
Myslíte, že je pro vás, jako někoho, kdo už byl dávno „vyoutovaný“ jako gay, jednodušší spojit LGBT s křesťanstvím, než pro LGBT osobu, která byla v křesťanství vychována od dětství?
Myslím, že to má dvě stránky. Moje cesta ke křesťanství byla hodně neobvyklá. A uznávám, že jsem měl veliké štěstí na společenství, která jsem našel. Taky mám štěstí, že žiju v Londýně, kde je řada inkluzivních kostelů. Na různých místech Spojeného Království je ale situace hodně jiná. Mnoho LGBT křesťanů čelí vyloučení z náboženských komunit kvůli tomu, že jsou LGBT. Někdy ale závidím lidem, kteří byli jako křesťané vychováni. Já jsem praktikující křesťan od roku 2013. Biřmování jsem měl v roce 2015. Přál bych si být jako křesťan vychován od malička. Ale uznávám, že by to můj život trochu zkomplikovalo.
