Čtyři piva denně, to není v pořádku. V Česku se chlastá strašně, říká psychiatr Minařík

K rozhovoru se scházíme na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Právě tam je nynější působiště psychiatra Jakuba Minaříka. Závislostmi se zabývá už přes 25 let, a začínal tak v době, kdy se adiktologické služby teprve rozbíhaly. Věnuje se léčbě závislých na heroinu a pervitinu. A i proto upozorňuje, že největší problémy, zdravotní i společenské, způsobuje alkohol.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Máme velkou část lidí s potížemi třeba typu ADHD, pro které je tahle medikace léčebná. Oni se sami léčí pervitinem, což není nejlepší. Dalo by se to vymyslet jinak,“ říká psychiatr Minařík. | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Radiožurnál

V rozhovoru pro Rádio Wave jste říkal, že jste inovátor a vždy něco vymýšlíte. K jakým myšlenkám vás přivedlo těch posledních pár měsíců?
Inovátor (smích). To říká o mně můj kamarád Vlastík. Já si vždy myslel, že jsem konzerva. Ale je fakt, že vždy vymýšlím nějaké ptákoviny. Na začátku krize byl volný čas. Pokusil jsem se dodělat věci, které jsem měl rozdělané.

Připravil jsem materiál pro farmakologicko-asistovanou léčbu u pervitinu (substituční léčba u pervitinu doporučená Společností pro návykové látky. Při substituci doktoři místo drogy podávají jiné látky s podobnými účinky – pozn. red.). Chystal jsem se na to, mluvil jsem o tom s německými kolegy. Říkal jsem si, že bůh ví, jak bude drogová scéna vypadat. Může se to projevit, nemusí, ale může to být taky strašlivý průšvih. A mít po ruce alespoň bazální návod, co s těmi lidmi můžu dělat, je prostě dobrý.

To byl ten důvod, proč jsem si říkal, že to napíšu a pošlu. S výborem jsme to potom dodělali a pověsili na stránky. Protože já vím, že se to děje a někdy to je poměrně zhůvěřilé. Říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby to začalo dostávat štábní kulturu, i když to není postup, který by byl jaksi schválený nebo široce přijímaný.

Vy jste autorem toho materiálu Společnosti pro návykové látky, ve kterém doporučujete užívání léků ritalin a concerta. Ty se běžně používají při ADHD, ale podle vás je možné jejich užití i při léčbě závislosti pervitinu. Dá se to označit za přelom?
Nevím, jestli to je přelom. Říkal jsem si, že se o tom hrozně moc let mluví. Dlouholetý český adiktolog Karel Hampl na to téma publikoval už v 90. letech článek, já další někdy po roce 2007 s Romanem Gabrhelíkem a americkými kolegy. Je to v akčním plánu, v národní strategii.

Často mě i spousta klientů atakovala s dotazem, co a jak, jestli bych mohl to a ono. Občas přišel někdo s tím, že je na ritalinu, a když jsem viděl ty dávky, tak jsem si říkal, že to je blbě. Takže jsem chtěl vytvořit dokument, který by prostředí kultivoval.

Nelegální drogy a korona: počet předávkovaní nenarostl, experti ale mluví o promeškané příležitosti

Číst článek

Jak velká shoda panuje? Váš kolega Zdeněk Veselý v rozhovoru pro magazín A2 už v roce 2015 popisoval, že nemá dobrou zkušenost s ritalinem a že pacienti končili v psychotickém stavu.
Záleží na spoustě věcí a na dávkování. Je to úplně jiná práce než s opiátovou substitucí. U opiátové substituce jsou účinné faktory především dostatečná dávka, správně zvolená látka a režim.

U pervitinové substituce to je o mnohem složitější práci s pacientem. Ten pervitinový pacient stojí daleko víc práce. Je to vztažené do jiného časového období. Máme velkou část lidí s potížemi třeba typu ADHD, pro které je tahle medikace léčebná. Oni se sami léčí pervitinem.

Já v tom nic revolučního nevidím. A rozumím, že s tím každý nemáme dobré zkušenosti. Já jsem taky v původním souboru měl lidi, kteří byli těžkými pacienty. Když navíc berou více drog a lidi sami o sobě jsou dost šílení, tak ty výsledky jsou složitější. Záleží, koho nabíráte.

Kapacity na léčení nejsou

Léčení závislosti je taktéž otázkou motivace. V souvislosti s koronakrizí někteří adiktologové mluvili o promeškané příležitosti hlavně u uživatelů pervitinu a opiátů, kteří navštěvují kontaktní centra nebo nízkoprahové služby. Podle nich motivace k léčení byla, ale nebyla dostupná léčba. Pozoroval jste to taky?
Probíhá to v různých vlnách, ale to, že se lidi rozhodnou léčit a žádné volné kapacity nejsou, to je v celku běžné. Teď to bylo o něco horší.

Když mluvíme o nedostatku kapacit, tak by mě zajímalo, kam se posunulo Česko od 90. let. Vy sám v oboru působíte od roku 1994. V té době léčba závislosti byla na začátku, substituční léčba neexistovala...
Když jsem začínal, tak výměny injekčního náčiní se motaly někde v desítitisících. Teď Sananim, kde jsem pracoval, mění miliony. Takže jsme se posunuli celkem výrazně. Na začátku to možná nevypadlo tak dramaticky. Vesměs jsem pracoval s mladými slečnami a kluky, kterým bylo 16 až 18 let, případně i 14 a 15 let, a začínali užívat drogy.

To užívali tvrdé drogy?
Většinou heroin, pervitin. To byl začátek 90. let, kdy se to rozběhlo. Tak jsem si říkal, že to je bezvadná práce, že člověk dělá s takovými lidmi. Teď je spousta těch lidí starších a opotřebovanějších, stejně jako já. Když je to mladý experimentátor, tak to má úplně jiné požadavky na léčbu a intervenci. Teď mi je 50 a jim je 40. To je něco jiného, i to tělo dostalo zahulit, takže ti lidi vypadají daleko hůř a je to mnohem horší. Potřebujeme proto víc kapacit na to samé.

„Drogový problém začíná někde na večírku, kde všichni pijí pivo, víno, občas frťana a někdo přinese něco dalšího. Když se opijete, tak si dovolíte leccos,“ říká Minařík | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Radiožurnál

Posunuli jsme se vlastně docela hodně i v tom, že se rozběhla opiátová substituce po takových vtipných, možná smutných peripetiích. Posouváme se dál v poznání, co s pervitinem. Ale pomalu. Asi před dvěma lety jsem dělal komentář k materiálu, který vydali Němci, a je to manuál pro práci s lidmi na pervitinu.

S docentem Gabrhelíkem jsme si říkali, že když si to vybavíme, tak před 10 lety jsme přednášeli na Crystal Days v Chemnitzu. Mluvil jsem o pervitinové substituci. Němci byli úplně na začátku a teď mají 200stránkový manuál. Sice neodpovídá na všechny otázky, ale je to návod kudy, jak a proč. Tohle jsme zkoušeli a moc to nešlo, tohle bylo dobrý. Prostě mají 200 stránek a my nemáme nic.

Je ten manuál přenositelný do Česka?
Jo, je tam spousta věcí, které jsou docela dobré. Má to samozřejmě jiné reálie. Když jsme se bavili s německými kolegy, tak tam mají jiné problémy, než máme my. Stejně to podle toho nemůžete udělat, ale máte inspiraci, když vůbec nevíme a nejsme si jistí. V medicíně je spousta těch věcí takhle. Jediná jistota je, že to určitě nebude tak, jak jsme předpokládali.

‚Téměř vždycky se dá udělat posun

Proč vás vlastně zajímá závislost?
Nevím... nějak jsem se k tomu dopracoval. Já jsem s tím šel na medicínu, ale pak to nějak povolilo. Protože jsem lempl, tak jsem po medicíně začal shánět práci až v okamžiku, kdy jí bylo málo. Tak na mě vyšlo tohle a přišlo mi to dobrý. Znal jsem i lidi, kteří brali drogy, a přišlo mi to zajímavé.

V rozhovoru pro Rádio Wave jste říkal, že vás adiktologie baví, protože to je složitá klientela a je to i výzva…
Celá medicína je kombinace věcí, ale přijde mi, že často se tady potkávám s trans-leccos věcmi. Jsou tam somatické i psychické problémy, věci, které souvisí s drogami, a ono se to různě prolíná. Já mám rád pacienty, které už všichni poslali někam. Tak ti mě baví. Někdy to nejde a je to frustrující. Ale mívám tendenci vybírat si složitější pacienty.

Je pacient, kterého jste nedokázal vyléčit?
Téměř vždycky se dá udělat nějaký posun. Jen je potřeba si říct, kde je limit toho posunu. Jsou lidi, kteří přijdou a po jednoduché intervenci začnou abstinovat. Na první pohled přitom vypadají jako velmi těžcí pacienti. Pak jsou pacienti, se kterými to vypadá, že bude doutník, šampaňské a kaviár. Ale po několika měsících zjistíte, že jste v háji.

Úspěch je, když lidi začnou fungovat a normálně žít. To, jestli abstinují, jsou na substituci, někdy relapsují, ale vždy to zastaví, tak všechny tyto alternativy mi přijdou dobrý.

Co je úspěch pro vás?
Já s tím pracuji na úrovni jedince. Jsou lidi, kteří když neumřou, nepáchají trestnou činnost, přestanou se chovat jako úplní idioti a obtěžovat své okolí, tak to je bezvadný úspěch. Měl jsem leckoho v substituční léčbě. Od lidí, kteří byli opravdu totálně havarovaní, až po lidi, kteří dělali vědu a řídili banku.

U bankéře byl úspěch, že postoupil na šéfa divize pro střední Evropu. U klienta, který byl havarijní, tak mi přišlo úplně bezvadný, že místo toho, aby do sebe celý rok lil odvar z máku a kombinoval to se vším možným, tak je převážně na substituci. Občas do toho něčím relapsuje, ale není to tak strašné. Bylo jasné, že tam už ten prostor na posun moc není.

Jsou lidi, které můžete vyléčit, jsou lidi, které můžete doprovodit na jiný svět a ulehčit jim. To tak v té medicíně je. Pro mě úspěch je, když jsou lidi spokojenější, šťastnější a radostnější. A líp jim to funguje jak uvnitř, tak pro ty okolo.

Mluvil jsem s 28letou Evou, která se závislostí na pervitinu bojuje 16 let. Popisovala, že to na ní v práci nikdo nepoznal. Vy jste léčil bankéře nebo vědce. Přesto panuje obecná představa, že když si někdo píchá pervitin, tak je „feťák“ žebrající na ulici. Je adekvátní?
Jasně, případně ještě vraždí a znásilňuje. Ne, adekvátní to není. Substituční program, který mám, tak tam je několik lidí, kteří jsou ve společenské hierarchii na různé úrovni. Jeden přišel o nohu, protože mu ji po infekci amputovali. Druhý se předávkoval a málem umřel. Oba berou celý svůj život. Takových mám několik, na kterých to je na první pohled vidět. Pak tam mám část lidí, na kterých to prostě nepoznáte.

Takže když Eva říká, že prostě nezjistíte, jestli váš soused bere tvrdé drogy, tak je to pravda?
No jasně. Nakonec, když se těmi stimulancii úplně nevyndáte, jak říkají klienti, tak vypadáte furt přijatelněji, než když si dáte pět piv a osm velkých rumů. Když to přeťápnete a začnete mít divný ty (zkroutí ruce i tvář do křeče), tak je to blbý. Ale když jste v přiměřených dávkách, tak si bude soused říkat: „Chlape, já bych takhle makat nemohl.“

Vybavuji si vtipnou kazuistiku, když jeden klient povídal, jak se poprvé potkal s pervitinem. Měl hospodu na vsi, přijeli kluci z Prahy, zavřel ji, šňupnul si lajnu a říká: „Chlapi, klidně si tu pařte, dejte si cigáro, natočte si pivo, já tu musím poklidit.“ Vysmejčil lokál, kuchyň, všechno a v šest ráno se přišel zeptat, kdy ten pervitin zabere. Oni se mu smáli a říkají: „Vole, od deseti hodin tu uklízíš.“ (smích) A jemu došlo až v tu chvíli, že s velkou dávkou radosti a nadšení uklidil celou hospodu.

Ono to tak samozřejmě není vždy. Probíral jsem se starými texty a historickými analýzami třeba už z doby, kdy se pervitin testoval pro vojáky wehrmachtu. Ukázalo se, že jsou lidi, kteří jsou disciplinovaní a kde to zvedne úroveň jejich výkonu. A pak jsou lidi, kteří se normálně spaří, a když je nehlídáte, tak vyšňupou všechno, co najdou, a jsou nepoužitelní (smích). Je tam typologie uživatelů. Stejně jako jsou lidi, kteří ucucávají alkohol, nikdy je nevidíte ožralé, ale oni jsou skoro permanentně nalití, tak s drogami to je úplně stejně.

S pervitinem bojuje od 16 a žila i na ulici: Závislost mi vzala svobodu, hodně let života i naději

Číst článek

Je ve společnosti dostatečné povědomí o drogách jako takových, nebo převládá spíš tabuizace? 
Některé preventivní programy o tom mluví otevřeně. Jiné straší, což je potom spíš kontraproduktivní. Kamarád Vlastík mi vyprávěl, že byl pár let zpátky v Turecku na ministerstvu vnitra. Plukovník mu říkal: „Tak jsme zjistili, že záložky nefungují.“ On se ptal, jaké záložky myslí. „Nechali jsme vytisknout 20 milionů záložek ‚Nikdy nebudu brát drogy‘. S lebkou. A ono to je úplně nanic.“ (smích).

A já mám pocit, že touhle cestou občas vytrvale kráčíme. Souhlasím s tím, že by bylo dobré, aby o tom lidi věděli. Když s nimi pracuji, tak jim říkám, že je dobré vědět, do čeho lezou. Protože když to netuší, tak to jsou pitomci. A v dnešní době, kdy informace máte hned (luskne prsty), musíte si je vyselektovat, ale máte je po ruce, tak to je úplná blbina.

Vrozená závislost?

Když se ohlížíme do minulosti, máte nějaký moment nebo osobu, kdy jste si řekl: „Aha, ta závislost je trošku něco jiného.“ Vzpomenete si na nějaký?
Když jsem si přečetl Modrou knihu anonymních alkoholiků, tak mi začalo docházet, že lidi jsou v závislosti rozdělení. Jsou lidi, u kterých byste si řekl: „No jo, je mu bůhví kolik, bere tolik a tolik let, tak tam je ta závislost jasná.“ Ale někdy stačí úplně minimální intervence a najednou to je celé pryč.

A pak jsou lidé, se kterými je ta dřina strašná. Je to takové jednoduché, ale najednou mě napadlo, že existují lidi, kteří v tom jsou opravdu ztracení. Došlo mi to na základě příkladů, které popisují. A to jsou lidi, kteří patří do tvrdého abstinenčního proudu, protože se s tím nedá dělat nic jiného. To je stejné, jako když hodíte sirku do jezera s benzinem. Taky to tam pravděpodobně bylo někde od začátku.

Takže člověk může mít už od narození sklon k závislosti, která se spustí vnějšími okolnostmi?
Ano, to je jedna věc. Druhá je diagnostická. Přivezou vás zřízeného do léčebny a na základě kombinace, jak vypadáte, co vám řeknou ostatní, tak to sečtou, podtrhnou a řeknou: „No jasně. Závislost. Vyřízeno.“

Ale části těch lidí stačí prosté vysvětlení. A řeknou si: „Aha, tak ono se to nemá.“ A přestanou, přestože za sebou mají docela dlouhou kariéru. Já si říkám, že to pak není závislost. Vlastně tam je jen somatický návyk, ale psychická závislost, ten celý průšvih, proč jsou léčby, tam není.

To zní trochu jako sebenaplňující se proroctví, kdy se přistupuje k pacientům tak, že jsou na tom daleko hůř než ve skutečnosti…
No, ve spoustě věcí to najdete, třeba když se bavíte o duálních diagnózách. Moje učitelka na neurologii vždy říkala: „Hele bacha, když jste neurolog a někde napíšete diagnózu. Pak všichni řeknou, že to je od nervů. S tím se nedá nic dělat, je to vyřešený a nikdo to nezkoumá.“

S psychiatrií to je ještě o kus dál. Je to magor, bere drogy a vyřízeno. Ale za tím může být spousta jemného přediva, do kterého stačí zarýt, udělat cvak, a rázem vše za tím zmizí.

Hodně typické to je u lidí, kteří mají problémy se stresem. Koronavirová krize, povodně, vypije láhev vína a jde si lehnout. Takové stresové pití, které vede k poškození organismu, návyku a závislosti. Stačí na začátku, když to není porucha, udělat něco se stresem, třeba najít si novou práci a celé pití a všechny ostatní věci z toho najednou zmizí.

Proč je pak některý klient těžší na vyléčení?
Je tam kombinace více věcí. Jedna je naše dispozice pro užívání drog. Často to zjistíme z historie. Když se podíváme zpátky za sebe a většina našeho staršího příbuzenstva se buď uchlastala, nebo k tomu směřuje, a je to, až kam oko dohlédne, tak bych se asi alkoholu velmi pečlivě vyhýbal (smích). Protože to bude průšvih jako kráva, když začnu pít.

Pak tam jsou zevní okolnosti. Spousta lidí s budováním kariéry a dosažením úspěchu často musí přes fyzické, mentální a morální hranice. Co si budeme povídat, když se dělá velký byznys, tak z toho létají velké třísky. To je další věc, která se k tomu připočítává.

Pak dispozice z pohledu psychiky. Ve statistikách najdete, že valná většina těch lidí má doprovodné duševní onemocnění, které to různě modifikuje a většinou zhoršuje. Ty věci musíte všechny ovlivnit.

Není problém přestat brát drogy nebo si odvyknout, ale jde o to vydržet. Mark Twain to říkal dobře: „Přestat kouřit je snadný. Udělal jsem to 450krát. Žádný problém.“ (smích).

K rozhovoru se scházíme v ordinaci Jakuba Minaříka. Pracuje na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V oboru působí přes 25 let a začínal v neziskové organizaci Sananim | Foto: Jaroslav Hroch | Zdroj: Radiožurnál

Dá se udělat rovnítko, že když někdo užívá alkohol v reakci na stres, ale na druhé straně má někdo třeba bipolární poruchu nebo hraniční poruchu osobnosti, tak tam ta závislost bude silnější a hůř řešitelná?
Myslím, že tohle rovnítko mezi tím není. Taky záleží, kde a s kým se potkáváte. Je tam spousta jemných věcí. Dnes ráno jsem říkal na skupině svým pacientům, kteří jsou v substituci, že když pijí čtyři piva denně, tak to není normální a v pořádku. Byli udivení. Tady se chlastá strašně. Všichni pijou jak prokopnutý demižon. Tím se ta norma pokroutí.

Co se týče rizik, nejhorší je chlast‘

Máte i víc momentů, které změnily váš pohled na závislost? Nebo třeba osoby?
Mám spoustu lidí, kteří mě inspirovali. Někteří z nich umřeli a na základě toho mě něco napadlo. V té medicíně to tak je, že mrtví učí živé. Že z neúspěchů, které máme, se poučíme pro další praxi.

Někdy s tím ale nic neuděláte. Mám několik klientů, kteří umřeli. Tušil jsem to dopředu, že to nemůže dopadnout dobře. Snažil jsem se vymýšlet nějaké věci, nakonec je vymyslel, ale ve fázi, kdy bylo pozdě.

Mrzí mě na tom a štve, že to naráží na zbytečnosti. Dovedu si představit, jak by se daly udělat jinak. Vzhledem k tomu, že velká část pacientů jsou injekční uživatelé a pro některé z nich s tou injekční aplikací nejde skončit. Buď budou brát s námi, nebo bez nás.

Není tam výhled abstinence?
Copak abstinence, to není o abstinenci. Ale aby to nebrali injekčně. Tak si říkám, že by bylo skvělý, kdybychom měli injekční preparát pro substituci. Protože když se ty lidi podaří stabilizovat, ale nepovede se odstranit injekční závislost, tak to nakonec na to dojede.

Měl jsem pacienta, který umřel nakonec na septický těžký stav s otokem mozku… Ale bylo to trochu zbytečné. Kdyby byla injekční alternativa... Tak možná se to podělalo někde o mnoho metrů dál, anebo vůbec.

Víte co, ideální je, když to užívají bezpečnějším způsobem a bezpečnější látku. Ale když ten bezpečnější způsob nevypadá, že by byl dostupný... A má to logiku, je to rozumný, na tom není nic geniálního. Fakt někteří nepřestanou.

Někteří závislí substituční přípravky injekčně užívají...
Jde o to, aby byla úplná injekční forma. Aplikovat si přímo tu tabletu má spoustu rizik. Jednak tam jsou věci, které se blbě rozpouští a odřou vám některé chlopně. Když se podíváte do složení tablety, tak tam je trošku účinné látky a zbytek je škrob a další ptákoviny, které dávají tabletě vůni, chuť a tvar. Spousta věcí je organických, bakterie se na nich dobře drží. Pak se stává, že si lidi šlehají koncentrovaný roztok bakterií.

Riziko, že dostanete bakteriální endokarditidu (zánět vnitřního povrchu srdce, velmi vážné onemocnění, ve 20 až 30 % vede k úmrtí pacienta – pozn. red.) v souvislosti s injekční aplikací drog nebo léků, je jenom statistická veličina. I když máte vše sterilní, tak se to stejně tu a tam stane. Když jdete dolů se standardem, tak roste riziko.

Myslíte si, že je česká společnost připravená na takový návrh? Aby nevycházely titulky, že psychiatr chce svým pacientům píchat drogy...
To je otázka, já si myslím, že by nebylo špatný, kdyby začalo docházet ke společenským diskusím. Nevím, jestli jsme se posunuli. Užívání v injekční podobě budí děs a hrůzu.

Na druhou stranu, když se podíváte na schémata profesora Nutta (britský profesor a neuro-farmakolog David Nutt se ve své práci zabývá dopadem drog na člověka i jeho okolí – pozn. red.), tak co se týče rizik, nejhorší je chlast. Všichni se bojí, co se stane, když lidi budou brát heroin, pervitin, kouřit trávu. A ono se to děje, není to bezpečné. Ale tu paseku, kterou nadělá alkohol, to si málokdo uvědomuje.

„Když se podíváte na schémata profesora Nutta, tak co se týče rizik, nejhorší je chlast. Všichni se bojí, co se stane, když lidi budou brát heroin, pervitin, kouřit trávu. A ono se děje, není to bezpečné. Ale tu paseku, kterou nadělá alkohol, to si málokdo uvědomuje,“ popisuje Minařík | Foto: User:Tesseract2 | Zdroj: Wikimedia Commons | CC BY-SA 3.0,©

Alkohol je taky základní iniciační látka většiny lidí. Drogový problém začíná někde na večírku, kde všichni pijí pivo, víno, občas frťana a někdo přinese něco dalšího. Když se opijete, tak si dovolíte leccos. Normálně by vás dát si lajnu koksu nenapadlo. Ale když máte 15 piv a osm velkých rumů, tak ta rozlišovací schopnost je výrazně snížená.

A je samozřejmě ideální jakékoli jiné drogy s alkoholem…
No jasně, dobrý nápad (smích).

Když se bavíme o drogách, je dobré rozlišovat mezi škodlivějšími drogami a těmi, které by třeba mohly být v nějakém režimu legalizované? Třeba konopí nebo lysohlávky?
Občas o tom diskutujeme s Jakubem Frydrychem a on má oprávněné obavy, jak to zvládnou lidi s rozumem. Řekněme si to na rovinu, já bych se na to nespoléhal.

Víc lidí závislých na substituci než na heroinu

U substituční léčby opiátů  je zajímavé, že zatímco na heroinu je v Česku asi 3 a půl tisíce lidí, tak na buprenorfinu to je 5,2 tisíce. Více lidí tak je de facto na substituci. Kde se stala chyba?
Tam je spousta faktorů. Určitě najdete někoho, podle kterého za to může nedostatečná restrikce. Na druhé straně si myslím, že to souvisí s nedostupností léčby. Ve chvíli, kdy není problém s kapacitou substituční léčby, je místně a finančně dostupná, tak proč by si někdo kupoval tabletu za tisíce, kdy můžete zajít za svým praktikem a napíše vám ji.

Navíc se nabalí spousta lidí z nevědomosti. Experimentovali s heroinem, chtějí z toho vylézt, někdo jim dá buprenorfin a než se z toho stačí vymotat, tak jsou úplně jinde, než by měli být.

Průšvihem je nedostatečnost léčebných kapacit. Zavolejte někam, jestli vás vezmou do substituce. To jste prakticky bez šance. Pojišťovna to vůbec nehradí a chybí kontrolní mechanismus.

Teď je to tak, že když budete na efektivní dávce substituce, tedy někde okolo 16 mg, tak to vyjde na tisícovku týdně, takže asi kolem čtyř pěti tisíc měsíčně. Ne každý na to asi má, ale už se to dá dát dohromady. Když jsem začínal dělat tuhle práci, tak taková dávka vyšla na 15 až 16 tisíc měsíčně. To bylo deset let zpátky.

Takže to jsou odložené dopady?
No, začalo to roztáčet kolo černého trhu. Lidi s tím různě kšeftovali, měli pocit, že se přes to vymotají ze závislosti.

Na českém trhu je jako substituční přípravek k léčbě opiátové závislosti jak metadon, tak buprenorfin. Třeba v Estonsku, Irsku nebo Nizozemsku používají výhradně metadon. My naopak máme druhý nejvyšší podíl buprenorfinu – asi
70 %. Čím je to způsobené a proč má buprenorfin tak silné postavení?
Buprenorfin je hromadně vyráběný léčivý přípravek. Objednáte si ho v krabičce v kterékoli lékárně v republice. Metadon obhospodařuje ministerstvo zdravotnictví, lékárna i adiktologická služba musí sehnat hromadu povolení, pak se naskladňuje.

Takže rozdíl je způsoben tím, že v zemích, kde převažuje metadon, je ten systém jednodušší?
To je to, proč u nás není metadonu víc. Centra mají naplněnou kapacitu a je jich málo. Nakládání s metadonem je složité. Možnost mít metadon je jen ve velkých městech, protože to předpokládá velkou spádovou oblast. To pak ovlivňuje dostupnost.

Je tedy jedno, jestli se pacient léčí metadonem nebo buprenorfinem?
Jak dělám dlouho substituční léčbu, tak si říkám, že čím má člověk větší arzenál substitučních látek, tím větší šance je, že to zabere. Mít k tomu celou paletu nástrojů. Máme více druhů metadonů. Pak je buprenorfin v tabletách, v tabletách s naloxonem, ve filmech s naloxonem, retardované morfium, heroin...

A pak je pravděpodobnost, že se nám lidi podaří stabilizovat, dát dohromady a léčit s minimem nežádoucích účinků, mnohem vyšší. Takže to není jedno.

Dlouholetý adiktolog Kamil Kalina i šéf policejní protidrogové centrály Jakub Frydrych mě upozorňovali i na negativa substituce. Tedy že se pak vzdá snaha o abstinenci a že člověk se substitucí je dle Světové zdravotnické organizace vlastně vyléčený. Jaký na to máte názor vy?
Vedu s nimi o tom občas taky debaty. Já si myslím, že abstinence není pro každého. Většina společnosti paří. Když se dostanete do určité fáze, tak je skvělé, že přestanete brát opiáty a budete abstinovat. Ale pak se najednou ocitnete jako nahý v trní. Člověk s chutěmi po narkotikách je ve společnosti, která furt pije. V tu chvíli je nasnadě riziko, že dojde k další komplikaci.

Já těm výtkám rozumím. Mám pacienty, kteří jsou v substituci mnoho let. Mají za sebou X odvykacích léčeb. Někteří desítky. A úspěšných. Ale vždy znovu s relapsem, tedy návratem k užívání. Říkají, že vysadit nechtějí, protože když to udělali, tak to byl průser. Teď mají děti, rodinu, práci, vše funguje. A nějaká substituce, kterou si každé ráno lupnou a jdou hákovat do toho života, tak to... (rozhodí rukama).

U metadonu to tak neplatí, ale u buprenorfinu, když jsou na dostatečné dávce, tak přestanou mít chuť úplně na všechno. Na alkohol, na jiné drogy, na cigáro. Měl jsem sadu substitučních pacientů, kteří vypadali jako děti z nedělní školy. Ještě by mohli mít slib čistoty až do svatby. To jediné jim scházelo, přestože měli za sebou anamnézu velkých problémů. Celé to bylo díky substituci a spousta říkala, že už nechce. Že toho má za svůj život takhle (roztáhne znovu ruce) a ví, kam to vždy vedlo.

Když se podíváme na čísla, tak Česko je unikátní i vysokým počtem injekčních uživatelů. Těch má po Lotyšsku nejvíce v Evropské unii. Konkrétně 39,5 tisíce lidí. Čím to je způsobeno a jak to ovlivňuje i vaši práci?
Injekční aplikace to dělá složitější. Je to něco, co k tomu je vlastně navíc. Možná to je na braní drog i nejrizikovější faktor. Hrozí, že si způsobíte nějakou infekci, která zničí srdeční chlopně, nebo se nakazíte žloutenkou typu C, virem HIV. Když na to přijde, kvůli čemu vám uříznou nohu? Protože si tam zavlečete nějakou infekci.

Od té doby, co je na trhu suboxon, je mnohem levnější a případně se to někdy i podaří domluvit s pojišťovnou. Proto píšu suboxon. A až na velmi čestné výjimky nechci psát subutex (Oba přípravky obsahují substituční látku buprenorfin, ale součástí suboxonu je i látka naloxone, která se jinak využívá jako pohotovostní léčba u předávkování opioidy. Při nitrožilním užití ale navozuje nepříjemný stav a tím tak od tohoto způsobu odrazuje – pozn. red.).

Spousta lidí, když zjistí, že to bude suboxon, tak se tomu přizpůsobí. Zjistí, že když si to nešlehají, tak to funguje líp.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme