S pervitinem bojuje od 16 a žila i na ulici: Závislost mi vzala svobodu, hodně let života i naději

Poprvé užila pervitin v 16 letech. Teď jí je 28 a dál s ním bojuje. Má za sebou život na ulici a dvě málem smrtelná předávkování. Jedno naschvál. Na twitteru otevřeně píše o drogách a mladé lidi od nich odrazuje. „Nikdo to na mně nepoznal, nedělala jsem trestnou činnost, jenom jsem žila svůj život s tím, že jsem si píchala pervitin,“ popisuje v otevřeném rozhovoru pro Radiožurnál Eva, která si nepřála uvést jméno, redakce ale její příjmení zná.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Na snímku je Eva. Poprvé užila pervitin v 16. Od té doby s ním bojuje. Poslední dobou úspěšněji. „Určitě se mi s přibývajícím věkem zlepšilo sebevědomí i pocit toho, že nechci mířit nízko, nechci si ubližovat, nechci se trestat. Naopak si myslím, že poslední dobou mám dost vysoké ambice,“ říká. | Foto: Eva | Zdroj: Soukromý archiv Evy

Pamatuješ si rozhodnutí, proč sis poprvé dala pervitin, co tě k tomu vedlo?
Já jsem se nad tím moc nezamýšlela. Chtěla jsem to vyzkoušet. Fascinovalo mě to až do takové míry, že jsem byla schopná říct, že chci brát drogy, abych se zničila. To bylo v pubertě. Zpětně si uvědomuji, že to bylo způsobené nízkou sebedůvěrou. Přála jsem si někam patřit, do skupiny lidí. Taky jsem chtěla působit zajímavě, abych pro ty lidi, kteří mě na základce šikanovali, byla cool.

A taky že jsem ani na základce, ani ve školce neměla pocit, že bych mohla mířit někam vysoko. Tak jsem mířila dolů. Protože jsem nečekala, že bych mohla něčeho dosáhnout. Ve škole jsem byla lempl, neučila se, chodila za školu. Všichni se na mě dívali, jako kdybych byla hloupá. Já tomu uvěřila a uvěřila jsem i tomu, že nemám žádnou budoucnost.

Teď už tomu nevěříš?
Ne, určitě se mi s přibývajícím věkem zlepšilo sebevědomí i pocit toho, že nechci mířit nízko, nechci si ubližovat, nechci se trestat. Naopak si myslím, že poslední dobou mám dost vysoké ambice.

Nelegální drogy a korona: počet předávkovaní nenarostl, experti ale mluví o promeškané příležitosti

Číst článek

Jaké to jsou?
Teď mířím na vysokou školu a ráda bych to, co dělám na twitteru, dělala i profesionálněji. Buď se přidala k drogové poradně, nebo působila na škole jako výchovný poradce. Chci dělat s mládeží, protože mi je nejblíž.

Mám pocit, že se o závislostech mezi dětmi málo mluví. Začínají třeba užívat extázi i jiné drogy, aniž vědí, co ta droga vlastně dělá. A to třeba už na základní škole. Ty s takhle mladými lidmi komunikuješ. Myslíš si, že to je velký problém, o kterém se nemluví?
Doba, která je teď, kdy mladí zkouší v klubu éčka, tak není zas tak odlišná od toho, co bylo, když jsem před 12 lety začínala já. Akorát taneční drogy jako extáze a MDA nebyly ve společnosti, kde jsem se pohybovala, tak jednoduše k sehnání. Tam jel hlavně perník a tráva.

Já si myslím, že to je pořád stejné. Ta děcka, která jdou na párty a zkouší návykovou látku, se chtějí bavit nebo zapůsobit na svoje vrstevníky. To ještě nemusí být důvod k závislosti. V momentě, kdy mají vnitřní problém, který tím začnou řešit, tak ta závislost může vzniknout.

Co bys jim vzkázala s odstupem, který máš a s tím, čím sis sama prošla? Jaká je možnost to zastavit?
U mě si nemyslím, že byla možnost to zastavit. Dodnes jsem nepřišla na to, co by to mohlo být. Byla jsem rozhodnutá a odhodlaná, že to tak chci. Že to opravdu udělám. A slepě jsem si za tím šla. Možná tam byly náznaky, že se rozvíjí patologické chování. Chodila jsem za školu, tahala se s divnými lidmi, utíkala z domu. V té době mohl zasáhnout dětský psycholog a možná se s tím dalo pracovat.

Těm, kteří to mají tak, jak jsem to měla já, bych chtěla vzkázat, že vím, jaké to je, když vás to táhne, láká a cítíte, že to je to pravé pro váš život. Zní to hrozně, ale pro některé lidi to tak je. Chtěla bych apelovat, aby aspoň s tím zkoušením počkali do vyššího věku. Čím dřív člověk začne drogy užívat, tím větší problém to je a tím hůř se z toho dostává. Nesetkala jsem se s tím, aby se člověk, který si dá ve 30 čáru, stal tak závislým jako ten, který si ji dá v 15.

„Bylo to hrozné v tom, že jsem utíkala z domu, byla často na ulici. Bylo mi okolo 17 a zažila jsem šílené věci, které bych nepřála zažít nikomu,“ svěřuje se Eva. | Foto: Eva | Zdroj: Soukromý archiv Evy

Do jakých stavů ses s pervitinem dostávala?
Já jsem si začala hodně brzo píchat, asi sedm měsíců po první čáře. Užívala jsem hlavně nitrožilně a v prvních letech ty dávky nebyly zas tak velké. Bylo to spíš hrozné v tom, že jsem utíkala z domu, byla často na ulici. Bylo mi okolo 17 a zažila jsem šílené věci, které bych nepřála zažít nikomu.

Později, před dvěma lety, jsem začala brát fakt šílené množství. Třeba za den dva gramy, které by mi dříve vydržely dva týdny. A bylo to tak každý den. Naštěstí jsem nikdy nechytla toxickou psychózu, což je malý zázrak. Snažila jsem se to zastavit a bylo to čím dál tím těžší.

Byla jsi někdy na pokraji fatálního předávkování
Byla. Dvakrát. Jednou cíleně. To mi bylo asi 19, kdy jsem plánovala sebevraždu. S tím, že když jsem závislá, tak bych neměla žít, protože jsem ubližovala rodině, přátelům a všem blízkým. Cíleně jsem se pokusila předávkovat, nějak jsem odpadla, usnula nebo zkolabovala. Ani nevím.

Podruhé to bylo omylem, kdy jsem si do žíly asi před dvěma lety píchla ohromné množství. Necelý půl gram najednou. Měla jsem tak vysokou toleranci, že menší množství mi neudělalo vůbec nic a větší bylo o život. Pamatuji si, že se mi strašně zamotala hlava, lapala jsem po dechu a strašně mi hučelo v hlavě. Nakonec jsem si lehla na postel a snažila jsem se dýchat. Bylo to opravdu hrozně nepříjemné a od té doby jsem si dávala pozor, abych se už nepředávkovala.

Když jsi mluvila o té ulici a hrozných zážitcích, chceš něco z toho popsat?
Pamatuji si, že to bylo fakt hrozný. Kradla jsem doma všechno, co tam bylo. Dělala jsem to v pubertě, později už jsem si peníze obstarávala legálním způsobem, který především nikomu neublížil. Asi nejhorší, co jsem zažila, bylo, když mě můj kamarád pod vlivem pervitinu znásilnil.

Drogy v Česku: evropské trendy se u nás neodráží, prodej se přesunul i na sociální sítě

Číst článek

Co jsi dělala potom? Neohlásila jsi to třeba na policii?
Neohlásila. Já jsem se tenkrát bála, že když zjistí, že jsem byla taky pod vlivem a on by něco řekl, tak by to vypadalo, že jsem to udělala dobrovolně. Nebo že jsem byla tak zfetovaná, že jsem nevěděla, co dělám.

Pravda je taková, že mě k tomu psychicky dotlačil. Pár nocí před tím jsem nespala, byla fakt labilní a pomyšlení na útěk nebo něco takového, to… mě to nenapadlo, já prostě měla strach o život.

Z toho vyprávění plyne, že jsi několikrát byla na hraně života a smrti. Odnesla sis z toho něco?
Poznala jsem tolik špatných lidí, že jsem méně naivní a méně důvěřuji, zároveň mám daleko lepší odhad na lidi. Dále určitě sebepoznání, když je člověk blízko dnu a zažívá takové věci a dva roky se pokouší přestat brát, ale absolutně nevydrží ani tři dny, tak to donutí člověka nad sebou hodně zamýšlet.

Díky drogám jsem se jak ztratila, tak potom i našla. Bez nich bych nebyla takový člověk, jaký jsem teď. Takže bych třeba nepřišla na to, že chci pomáhat lidem. Na všem negativním vidím i něco pozitivního. Snažím se z toho vytřískat co nejvíc pozitiv, protože si vždycky říkám: „Není možný, abych byla 12 let závislá na perníku a nic mi to nepřineslo.“

A pak taky určitou sílu překonávat překážky, který život přináší. Když člověk přestane brát perník, tak už dokáže kde co.

Co ti závislost vzala?
Vzala mi svobodu. Hodně let života, asi devět. Hodněkrát mi to vzalo naději, že se z toho vůbec někdy dostanu. Dodnes tu naději úplně nemám, vždycky se budu bát, že spadnu zpátky. Vždycky to nade mnou bude viset jako Damoklův meč. Musím počítat s tím, že se to může kdykoli stát. Když jsem měla recidivu po čtyřech letech, tak jsem to nečekala. Měla to být jednorázová sranda a potom jsem brala dva roky a byla to nejhorší recidiva mého života. Asi kvůli těm drogám budu mít vždy tak trochu strach o svůj život.

Eva vypráví, že nikdy nepatřila do kolektivu. Na základní škole neměla pocit, že může něčeho dosáhnout: „Tak jsem mířila dolů. Protože jsem nečekala, že bych mohla něčeho dosáhnout.“ | Foto: Eva | Zdroj: Soukromý archiv Evy

Mám dojem, že obecná představa závislého na pervitinu je feťák na ulici, který krade. Třeba u té recidivy, která byla nejhorší, jak vypadal tvůj den? Lidi okolo tebe to poznali?
Ne, nepoznal to nikdo, ani ti nejbližší. Já jsem za nimi chodila výhradně zfetovaná, protože když jsem byla střízlivá, tak se jim zdálo, že jsem divná. Nekradla jsem, nic nerozprodávala, pracovala, chodila do práce sjetá. Fetovala jsem na záchodě…prostě to byla tragikomedie. Byl to hrozný stereotyp.

Nebylo to, co si člověk představí pod slovem feťák. Nikdo to na mně nepoznal, nedělala jsem trestnou činnost, jenom jsem žila svůj život s tím, že jsem si píchala pervitin. Každý den mi ho do práce přivezl dealer, pak jsem jela domů, pak fetovala, pak šla spát, jedla. Pervitin mi vlastně už nic nedělal. Teď mám invalidní důchod na psychiatrické problémy, protože nezvládám stres.

Kolik tě to měsíčně stálo?
Takových 15 tisíc v tom nejhorším období.

Na twitter jsi psala, že to byla snaha potlačit emoce.
Trpím mimo jiné hraniční poruchou osobnosti. U hraničářů podle statistiky až nad 50 procent trpí nějakou závislostí. Hraniční porucha je nazývaná taky jako emočně nestabilní. Je typická tím, že člověk prožívá emoce silněji než zdravý člověk. Je to víc, než dokáže snést. Když hraničář miluje, tak miluje až moc, když nenávidí, tak nenávidí až moc a tak dále.

Já jsem emoce tímhle stylem nezvládala prožívat. Už od dětství jsem byla zvyklá si je otupovat. Proto mi asi dělalo problém zůstat nějakou dobu čistá. Když jsem vystřízlivěla, tak dřív nebo později přišla emoce, která mě smetla. A já to automaticky použila jako důvod si dát. Nebyl to pravý důvod, ale moje závislost mi to v tu chvíli našeptávala.

Máš účet, který se věnuje jak hraniční poruše, tak bipolární afektivní poruše. Jak je v každodenním životě těžké se s tím vyrovnávat? Pociťuješ je opravdu každý den?
Teď do práce naštěstí nechodím, protože jsem vždy skončila na psychiatrii. Bipolární poruchu, ať už manické, nebo depresivní epizody, mi totiž rozjíždí stres. Když ho nemám, tak jsem ohledně bipolárky celkem v pohodě. Občas je potřeba zvýšit antipsychotika, ale není to nic, co by zasahovalo do života tolik jako ta hraniční. Tu pociťuji každý den. Mám psycholožku, docházím k ní a pracuji na tom, protože na hraniční poruchu nejsou léky, dají se jenom tlumit symptomy. Jediným jakžtakž lékem je psychoterapie.

Jak ji každý den pociťuješ?
Když mě třeba něco doma naštve, tak někdy to je v pohodě, reaguji adekvátně. Jindy ale vybuchnu, i když pro to nemám sebemenší důvod. Afekt mě prostě v tu chvíli ovládne a nekontroluji se. Potom si vyčítám, že jsem byla zlá. Nebo jsem hodně úzkostlivá, brečím. Jak já, tak ani druhý nevíme, co ode mě můžeme čekat (smích).

Když se vrátíme k drogám, co tě přimělo říct si a dost! Takhle to nejde.
Dodnes si občas dám kokain nebo jinou drogu, sr kterou nemám problém. Potřebuji berličku, o kterou se opírám, abych nespadla do nějaké šílené recidivy. Období abstinence jsem měla víc a nikdy nestačilo deset motivací a důvodů, proč nebrat, nebo deset strašných věcí, které se mi staly. Vždycky to chtělo impulz, něco, co mě nakoplo, a řekla jsem si, že to musí skončit.

Naposledy to bylo uvědomění, že moji kamarádi umírají, přitom jsou stejně staří jako já. Došlo mi, že když po 12 letech nepřestanu brát, tak je brzo budu následovat a umřu taky. Poprvé v životě jsem si připustila, že mě to může potkat s kteroukoli další dávkou. Je tam riziko nejenom předávkování nebo že to bude říznuté jedem, ale bála jsem se mrtvice a infarktu.

Mělo to pozvolný průběh. Nejdřív jsem se přestala předávkovávat, pak jsem si přestala píchat, potom jsem to omezovala. Chvíli jsem abstinovala, vrátila se k tomu, ale období recidiv byly čím dál tím kratší. Teď jsem od posledního jednorázového lapsu měsíc. Předtím to byly dva měsíce. A předtím sedm. Ale už to nejsou recidivy. Teď se snažím, aby mě ta závislost nepřeválcovala.

Na twitteru, kde máš přes 11 tisíc sledujících, jsi zveřejnila anketu, jestli je závislost nemoc nebo volba. Co si se svojí zkušeností myslíš ty?
Přikláním se k tomu, že to je nemoc. Závislost je podle mě z části vývojově, z části dědičně a z části sociálním prostředím daná porucha. Vyvine se nebo nevyvine na základě rodiny, prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, i na psychickém základu, jestli je stabilní, nebo labilní. To určuje, jestli bude mít sklony k závislostem. Když vezmeme třeba alkohol. Ne každý, kdo zkusí alkohol, se stane závislým. Ani zdaleka.

Drogy jako heroin, pervitin, kokain, o těch se už od školky učíme: „Touhle cestou nechoďte, tam umřete. To je hodně špatné. Jsou tam jen lidi odepsaní a na kraji společnost.“ Aby někoho donutilo k tomu s tímhle nastavením jít a pervitin si sehnat, tak to znamená, že ten jedinec není psychicky v pořádku. Myslím, že se to týká všech.

Zmiňovala jsi třeba zásah dětského psychologa, který ti mohl pomoct. Co dalšího by ti pomohlo, aby ses cestou závislosti nevydala?
Já jsem už od dětství dost introvertní člověk a nikdy jsem nezapadala do kolektivů. Proto mě šikanovali. Kdybych byla sociálně obratnější v dětství a byla oblíbená, tak si jsem na 99 % jistá, že by se to nestalo.

Tak, jak jsi poznala drogovou scénu, myslíš, že obraz „závislé trosky“ je adekvátní, nebo to je spíš mýtus?
Záleží, jak moc se člověk o sebe stará a jak moc chce být normálním členem společnosti. Na tom to stojí a padá. Pervitin dokáže z lidí, kteří by jinak nebyli schopni žádných hrozných věcí, udělat totální zrůdy. To není mýtus, to je fakt. Byla jsem toho svědkem.

Všechno to stojí na tom, co vše je člověk ochotný pro drogu obětovat. Jestli je schopný obětovat peníze? Oukej. Svoje zdraví? Oukej. Ale jestli sám sebe, své zásady, morální hodnoty, svou dobrou stránku, tak už to není oukej. A pak vidíme feťáky na ulici, jak kradou, přepadávají lidi kvůli drogám a tak.

Co jsi obětovala ty, kromě toho, že jsi doma kradla?
I když jsem kradla, tak výhradně doma a nikdy, nikdy jsem neztratila svědomí. Věděla jsem, že co dělám, je špatně. Vždycky jsem věděla: „Tohle jsi po*****.“ A vždycky jsem toho litovala. Lituji dodnes.

Taky jsem rozprodávala svoje věci. To bych taky neudělala, kdybych nebyla úplně zoufalá. Ale třeba prostitutce, tam jsem měla jasně nastavené, že přes to nejede vlak. Nikdy jsem nikoho nepřepadla. Nebo že bych kapsařila, to nikdy.

Jaký je podle tebe největší mýtus, co se týče těžkých drog?
Snažím se ředit představu lidí, kdo může být feťák. Snažím se ukázat i druhou stránku, že závislý může být kdokoli. Tvůj soused, kamarád a nikdy to nezjistíš, když nebude chtít. Z mé zkušenosti a zkušenosti lidí, které jsem potkala, a že jsem jich potkala hodně, je vyloženě mýtus to, že marihuana je vstupní droga. 

Mají ty příběhy, které jsi poznala, něco společného? Třeba i s tím tvým, že měli těžké zkušenosti a závislostí reagují na svůj špatný psychický stav…
Budeš se divit, ale můj příběh je společný s menšinou uživatelů, které jsem poznala. Věřím, že fakt každý z lidí, co berou, má vlastní problém, který tím řeší nebo to v sobě zabíjí. Ale většina si to vůbec neuvědomuje, nepřemýšlí nad sebou. Když někomu řekneš: „Hele, ty máš očividně problém s perníkem.“ A on: „Co, já nemám problém.“ Já se zeptám: „Jak dlouho bereš?“ A odpověď je osm let. A přijde jim to normální. Já nevím.

I proto se snažím na twitteru dělat nějakou osvětu. Lidi mi třeba popisují své příběhy a já se jim snažím otevřít oči, že to s nimi začíná být špatné. Daří se mi to, překvapivě. Dokonce jsem několik lidí odradila od první čáry.

Co jsi jim řekla?
To už si nepamatuji, ale sledovali mě na twitteru, sledovali mojí cestu, jak jsem s tím bojovala a nemohla se z toho dostat. To moje vyprávění nebylo vždy pěkné, tak i to udělalo své. Přichází i zpětné vazby a bylo to hrozně hezké. Bylo tam minimum negativní zpráv. Takže jsem celkem překvapená, že mě lidi berou takhle v pohodě na to, co jsem dělala a kdo jsem.

Co pro tebe ta osvěta na twitteru znamená?
Jak jsem říkala, že po 12 letech závislosti bych nenašla nic dobrého, tak tohle je moje dobro, které jsem našla. Něco, co můžu já předat dál a co může druhým pomoct. I kdyby to bylo pár lidí za celý můj život, tak to za to stálo. Je to velká motivace do budoucna pro to se nevzdávat. Je to směr, kterým bych chtěla jít. Do té doby jsem nevěděla, co chci dělat v životě. Žádná práce mě nenaplňovala a život byl mdlý. Tohle mi dalo náboj, baví mě to, jsem v tom dobrá.

Už jsem teda prodělala syndrom vyhoření a vzpamatovávala jsem se asi tři čtvrtě roku. To bylo období, kdy jsem ještě aktivně brala a s lidmi jsem si psala třeba 10 hodin denně. Nešlo to psychicky zvládnout.

Pozorovala jsi, že se mění přístup společnosti k závislým na těžkých drogách?
Co mám zkušenosti s lidmi venku, tak ty předsudky přetrvávají. A bohužel v mnoha případech oprávněně.

Co ti nejvíc chybělo jako podpůrná síť, která tě mohla dřív zachytit a z té ulice i závislosti dostat?
Já jsem nad tím už hodně přemýšlela a je to součást toho, co chci jednou v budoucnu dělat a společnosti nabízet. To jsou ať už povinné, nebo nepovinné přednášky třeba v rámci třídních schůzek. Přednášky o drogách a závislostech pro rodiče. Nejsem si vědoma, že to v Česku existuje. Je kladen důraz na prevenci. Co se týče streeworkingu, mění se jehly, prevence před HIV, žloutenkou. Pak se řeší sekundární prevence, kdy závislý člověk už dochází k terapeutovi a do léčebny. A pak primární prevence z hlediska dětí, které mají přednášky ve škole o drogách. To jsou pole, která máme pokrytá.

Ale chybí mi to, aby rodiče věděli, co na dětech můžou pozorovat. Ať už varovné signály, že mohou brát drogy. Jaké jsou příznaky. Po čem mají pátrat, když mají podezření. A taky strategie pro rodiče, jak s dítětem jednat a mluvit. Kolikrát rodič zareaguje tak, že to dítěti ublíží a v závislosti utvrdí.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme