Džíny měly v historii hlavně štěstí, jejich cesta ale není bez poskvrny, vypráví kurátor výstavy
Už 150 let nosíme džíny. Z Tuzexu bývaly za totality výhra. Michal Petrov je novinář a publicista, který napsal tři knihy Retro CS a je kurátorem výstavy v Retro muzeu Praha. „Džíny začaly svou cestu světem se strašným hříchem. Měli bychom s oblečením lépe hospodařit, second hand není sprosté slovo,“ radí v pořadu Host Lucie Výborné na Radiožurnálu. Kdo si mohl džíny z Tuzexu dovolit? A proč nás retro tolik zajímá?
Vzpomeneš si na svoje první džíny?
Docela určitě, v mé generaci si na ně vzpomene leckdo. Moje první džíny byly wildcatky, stály 110 bonů. Byl to tak vysněný předmět, že mi máloco z té doby uvízlo v paměti pevněji než právě první džíny.
Džíny vznikly jako pracovní kalhoty, později si získaly oblibu mezi různými skupinami lidí, ohlíží se kurátor výstavy v Retro muzeu Praha Michal Petrov
To, co je vidět v muzeu v posledním patře Kotvy, jsou věci, které se brandově vážou k nabídce někdejšího Tuzexu. A říkal jsem si, že přinejmenším tohle bych rád zachránil, protože leckdy už ty značky nejsou vidět, jsou mrtvé.
Wildcat už neexituje?
Neexistuje, byla to skotská značka, která měla hodně společného se značkou Carhartt, byl to vlastně jeden společný podnik. Dnes málokdo v Británii vzpomene na wildcaty, ale carhartty jsou pořád. Potom, když firma zanikla, koupil k ní práva český podnikatel, který se chtěl svézt v 90. letech na retro vlně, ale nevyšlo mu to. Značka zanikla už nadobro.
Jsi muž s nejbohatším šatníkem, kterého znám. Já bych nechtěla mít doma staré hadry. Proč se snažíš zachránit to, co bylo?
K tomu jsou dva důvody. Zkrátka a dobře se to váže k něčemu, co mám spojené se vzácností. Džíny z Tuzexu byly zkrátka vzácnost, byl to předmět touhy. A také si myslím, že málokterý kus oblečení dokázal v průběhu času osvědčit tolik všestrannosti, jako jsou džíny.
Objednat, vyzkoušet a poslat zpět. Švédské firmy bojují s vracením oblečení, škodí životnímu prostředí
Číst článek
Vlastně jsou to kalhoty, které vznikly se strašným dědičným hříchem, protože někde na začátku byl obrovský rozmach výroby bavlny a indigového barviva. Bavlna, to jsou samozřejmě bavlníkové plantáže. Tam málokomu vytane na mysl něco jiného než otrocká práce. Indigo, to je zase zpracování indigovníku pravého v Indii a Bengálsku za nesmírně nelidských podmínek.
A tohle se lifrovalo na tehdy už trochu globalizující trh. A Evropa byla nenasytná, po dlouhých staletích, kdy modrá barva a modré oblečení byly v zásadě vzácné. Džíny se začaly etablovat jako oděv dělníků, farmářů, později i jako oděv zlatokopů nebo kovbojů. Zkrátka a dobře, poptávka byla obrovská.
Když se řekne džíny, vidím dvě věcí – Marilyn Monroe v džínech a pak hippies a květinové děti.
To je další stránka věcí – jde o postojový kus oblečení. Květinové děti, Woodstock a džíny, to šlo naprosto k sobě. Ale samozřejmě to, že se do džínů oblékaly hvězdy, to přispělo k jejich velmi masivnímu rozšíření.
Ale i na Západě, respektive v Americe, byly džíny zakazovány ve školách, jako se to někdy dělo u nás. Ale nemělo to ideologické důvody. Někde to ředitelé škol zakazovali, protože je v džínech potlačována ženskost, někde to ředitelé škol zakazovali proto, že to byly kalhoty nižší třídy – zkrátka „v montérkách mi nikdo do školy chodit nebude“.
Někdy po druhé světové válce docházelo k odporu proti těmto nařízením i v Americe. A právě to, že si kalhoty tohoto typu oblékly hvězdy, způsobovalo to odhodlání mladých lidí jít proti nařízením, protože zkrátka chtěli být jako jejich idoly.
Jak je možné, že 150 let džíny vydržely? Co je to za fenomén, kvalitu?
Já bych řekl, že v první řadě měly štěstí a to se počítá. Džíny vznikly jako pracovní kalhoty. A pak přišla 30. léta a velká deprese a najednou fabriky nejely, jak by měly jet. Najednou ani zemědělství nejelo, protože kdo by kupoval výrobky, když lidi měli málo peněz. Zkrátka a dobře, poptávka v hlavních sektorech, na které se džíny orientovaly, klesla.
Umělá inteligence dobývá svět módy. Sestaví model, vybere velikost a mluví se zákazníky
Číst článek
A v tu chvíli se najednou projevilo něco, s čím nikdo nepočítal. Protože když jsou blbé časy, lidé chodí do kina. A v amerických kinech se tehdy objevila spousta westernů s kovboji. A kovbojové měli na sobě džíny navzdory realitě, protože kalhoty, které běžní kovbojové v Americe s oblibou nosili, byly vlněné a nebyly vůbec modré. Ale filmoví kovbojové, ti měli modré kalhoty a každý chtěl vypadat jako oni. To byly první filmové vzory ještě předtím, než přišla Marilyn Monroe, James Dean a další.
Máš za sebou několik výstav a knih. Ještě tě to retro bere?
Bere, ale popravdě řečeno mě teď baví spíš to překlenutí do současnosti. Mě džíny baví jako sociální fenomén. Jejich cesta světem začala se strašným hříchem a mně opravdu leží na srdci upozorňovat i na to, že tehdy to neskončilo. Že se něco takového děje pořád.
Neznamená to, že džíny teď jdou historií módy bez poskvrny. Pořád se tam odehrává spousta věcí, které by nás měly právem znepokojovat. Pořád je tam dětská práce, práce s chemikáliemi, práce s těžkými částicemi, které zatěžují dýchací systém a se strašnými stopami na životní prostředí.
Chtěl bych, aby lidé více koukali na to, co si berou na sebe. Víc hospodařili. Proto mě to téma baví, dá se na něm poučit z minulých chyb. Staré kalhoty můžeme donosit. Second hand není sprosté slovo.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiozáznamu výše.
