Expertka: Domácí násilí s rozchodem často nekončí. Je důležité vědět, co může nastat, a připravit se
Dvě z deseti žen zažily fyzické nebo sexualizované násilí ze strany partnera či kamaráda. Vyplývá to z dat Evropské rady. Právní definice domácího násilí ale třeba v Česku stále chybí a povědomí o jeho různých formách je malé. „Pokud má někdo zkušenost s psychickým násilím, se zastrašováním, vyhrožováním, tak si to velmi často neidentifikuje jako domácí násilí,“ říká pro iROZHLAS.cz Branislava Marvánová Vargová z Women Against Violence Europe.
Na začátek vám položím pro vás možná jednoduchou otázku. Jak byste definovala domácí násilí?
To je jednoduchá otázka, ale zároveň není, protože definic existuje celá řada. Některé ty definice vychází z výčtu různých forem, ať už se jedná o psychické, fyzické, sexuální, nebo ekonomické násilí.
Sexuální násilí v Indii: Když jsou muži příčinou problémů, musí být i součástí řešení, podotýká expert
Číst článek
Užitečná praktická definice domácího násilí je to, že se jedná o chování nebo jednání, které vyvolává strach u toho druhého z partnerů nebo které vyvolává strach u té druhé osoby.
Protože domácí násilí vychází ze zneužívání kontroly a moci a abychom mohli někoho druhého ovládat nebo ho kontrolovat, tak v něm potřebujeme vyvolat strach. A násilí jako takové je pak nástrojem, skrze který ten strach vyvoláváme, který nám pak umožňuje toho druhého ovládat.
Rozpoznání a nahlašování násilí
Někdy mají lidé pochybnosti o tom, co je a není domácí násilí – měla byste pro ně nějakou radu, jak spolehlivě poznat, že se opravdu jedná o násilí a ne o „přijatelnou“ reakci partnera nebo rodinného příslušníka, jak jim může jejich okolí říkat?
Je otázka, co je přijatelná reakce. Myslím si, že pokud budeme mít jakoukoliv toleranci k nějaké formě násilí, tak tím to násilí umožňujeme a de facto bagatelizujeme jeho různé formy.
Když se podíváme na nahlášené sexualizované násilí z roku 2022, čím to je, že ve východní Evropě bylo nejméně případů nahlášení tohoto typu násilí, ale zároveň je tady takzvaný gender equality index, tedy index rovnosti žen a mužů, zpravidla velmi nízký na evropské poměry, třeba Česká republika je v něm třetí nejhorší v rovnosti mužů a žen v EU, je to tím, že se násilí obecně málo nahlašuje?
Pokud se bavíme o oznámených případech sexuálního násilí, víme, že celosvětově je to jenom špička ledovce. Ty případy se obecně nahlašují málo anebo se nahlašují velmi často až s časovým odstupem.
Pokud se bavíme o tom, že jsou mezi státy rozdíly v počtu nahlášených případů, tak si myslím, že to může souviset jednak s osvětou a společenským uvědoměním si toho, co je násilí.
Máte s nějakou formou násilí zmíněnou v rozhovoru zkušenost? Obraťte se na následující linky:
116 016 – Linka pro oběti násilí páchaného na ženách
116 111 – Linka důvěry určené pro děti
116 006 – Linka pomoci obětem trestných činů
116 123 – Linka důvěry poskytující emocionální podporu
Zároveň to souvisí s legislativní úpravou, jestli, když to řeknu úplně lidově, se vám vyplatí tento typ trestného činu nahlásit. Protože ať už u sexualizovaného násilí, tak u domácího násilí je ta motivace pro nahlašování úplně jiná než u jiných trestných činů.
Když vám někdo ukradne auto, tak první, co vás napadne, je oznámit to na policii, aby zjistila, kdo to udělal, našla ho, případně našla auto, a když už ho nenajde, tak ať máte záznam od policie třeba pro pojišťovnu, aby vám byla uznána náhrada škody.
Nic z tohohle v případech násilí ve vztazích, ať už má jakoukoliv podobu, neplatí. Protože vy víte, kdo to udělal, a často s tím člověkem dál žijete.
A to se vztahuje i na problematiku znásilnění nebo sexualizovaného násilí, protože víme, že většina těchto případů se odehrává v blízkých vztazích anebo oběť pachatele zná.
Takže vy víte, kdo to byl, a pokud s tím člověkem jste dál v kontaktu nebo s ním dál bydlíte, tak pro vás oznámení policii nemusí být bezpečné. To znamená, že to často oběti oznámí až ve chvíli, kdy to pro ně bezpečné je, kdy už nejsou v kontaktu s pachatelem. A to může trvat i roky.
Co máme tedy dělat, když jsme obětí domácího násilí, ať už sexualizovaného, nebo jiného? Na koho se můžeme bezpečně obrátit?
V tomto kontextu bych chtěla zmínit, že čeština v tomhle není zcela přátelský jazyk, protože spousta lidí, kteří tuto zkušenost mají, se neidentifikují s termínem „oběť“.
To je jedna věc. Druhou věcí je, že právě obecné povědomí o tom, co je domácí násilí, je hodně zaměřeno právě na závažné formy fyzického násilí.
3:27
Násilí na seniorech. Pohyb jim častěji omezují partneři, péči zanedbávají spíš děti a vnoučata
Číst článek
A pokud má někdo zkušenost třeba s psychickým násilím, se zastrašováním, vyhrožováním, v kombinaci třeba s tím ekonomickým násilím nebo sexuálním nátlakem, tak si to velmi často neidentifikuje jako domácí násilí. A už vůbec ne tak, že je oběť.
Protože máme často představu, že oběť je někdo, kdo je pasivní. Jde o stereotypy, které se vážou k tomu, jak si představíme někoho, kdo je obětí. Ale ze zkušenosti z poradny nebo i z krizového centra jsem ještě pasivní oběť nezažila. Všechny ty ženy, které mají zkušenost s násilím, se velmi aktivně snažily vytvářet různé strategie, jak násilí předejít.
Takže za mě je užitečnější nehovořit o tom jako „pokud je někdo obětí domácího násilí“, ale možná spíš jako „pokud má někdo zkušenost s nějakou formou násilí“. Protože potom je pro ty lidi snazší se s tím nějak identifikovat, zamyslet se nad tím, jestli se jich to může dotýkat, nebo ne.
Když se někoho zeptáte, jestli je obětí domácího násilí, tak první reakcí velmi často je, že řekne „ne, to já nejsem“. I nejčastější první otázkou žen, které k nám přichází, bývá „já vlastně nevím, jestli k vám patřím, já se jenom potřebuji zeptat, jestli to, co se mi děje, je v pořádku, nebo už je to za nějakou hranou“.
Takže když bychom se bavili o tom, co je ten první krok, tak vlastně ten ještě první krok, než začnu něco dělat, je vůbec si pojmenovat to, že mám zkušenost s násilím.
A v tu chvíli bych doporučovala jako první krok obrátit se na specializovanou poradnu nebo centrum, které se tou problematikou zabývá, abych se tam mohla o té problematice dozvědět víc, abych zjistila, jestli jsem v nebezpečí, aby mi pomohli sestavit třeba bezpečnostní plán, ať už se rozhodnu v tom vztahu zůstat, nebo z něj odejít.
Zvlášť pokud třeba zvažuju z takového vztahu odchod, tak bych rozhodně vždy doporučila aspoň zavolat třeba na specializovanou linku.
V listopadu jsme spustili nové evropské harmonizované číslo, které je určeno pro ženy ve všech zemích Evropské unie, které zažívají násilí ve vztazích nebo zažívají nějakou formu násilí. To číslo je 116 016.
Ta linka je v provozu nonstop, je pro celou Českou republiku, je bezplatná, lidé se tam mohou obrátit zcela anonymně. Takže je to takový první relativně bezpečný krok k tomu získat nějaké další informace a zorientovat se v té situaci, jaké mám možnosti, jak bych to chtěla dál řešit.
Takže: nestydět se, nebát se, vyhledat pomoc. Z různých průzkumů a statistik víme, že často se lidé třeba obrací s žádostí o radu na někoho z blízkých, z příbuzných, na někoho, ke komu mají důvěru.
Zároveň je potřeba myslet na to, že tam mohou dostat podporu, ale někdy se mohou setkat i s různými předsudky, stereotypy.
Takže další možnost, kterou bych možná doporučila, je, ať už pro někoho, kdo to násilí zažívá, nebo pro někoho, kdo má obavu, že v jeho okolí, ať už třeba kolegyně v práci, sousedka, kamarádka, má takovou zkušenost, stáhnout si třeba bezplatnou aplikaci BrightSky.
Ta je určena jak pro oběti domácího násilí nebo pro někoho, kdo tuto zkušenost má, tak pro přátele, rodinu nebo pro někoho, kdo má obavu o své blízké.
2:44
Před školou na mě vytáhl nůž, říká dcera alkoholika. Česko podle expertů musí bojovat se závislostmi
Číst článek
V té aplikaci jsou informace jednak o tom, jaké jsou různé formy násilí ve vztazích, ale také je tam krátký dotazník na vyhodnocení rizik, na posouzení toho, jak závažná situace je, jaké kroky bych měla dělat.
Jsou tam i právní informace, je tam funkce můj deník, to znamená, že je možné si vést záznamy a pořizovat důkazy o formách násilí, které zažívám.
Dejme tomu, že už jsme identifikovali, že jsme čelili nějaké formě domácího násilí, a chceme třeba odejít z toho vztahu. Co byste poradila těm, koho jejich partneři nebo partnerky i po rozchodu opakovaně obtěžují nebo vyhrožují? Na koho se pak mohou obrátit a co mohou dělat, aby se cítili více v bezpečí, pokud je to vůbec možné?
Možná bych to ještě trošičku rozfázovala. Když někdo zvažuje ten odchod, tak víme, že toto období je z hlediska rizika eskalace násilí anebo výskytu násilí skutečně s vážnými důsledky jedno z nejrizikovějších. Pokud dojde k zabití nebo vraždě oběti, tak se to děje právě nejčastěji v období okolo rozchodu nebo odchodu.
Proto je důležité na ten odchod mít připravený bezpečnostní plán. Partnerovi neříkat, co plánuji, že zvažuji odchod a podobně, což bývá pro řadu žen velmi obtížné, protože pokud je tam ta kontrola, nátlak, jsou zvyklé, že musí sdělovat tomu partnerovi, kam jdou, s kým se vidí, obhajovat neustále svoje chování, tak pak je obtížný krok udělat něco bez jeho vědomí.
Ale je to hodně důležité z hlediska bezpečí, protože ve chvíli, kdy ta násilná osoba zjistí, že její partnerka chce odejít, tak udělá všechno, co je v jejích silách, aby tomu zabránila.
Další věc, kterou je dobré si uvědomit, je, že k násilí ve vztahu dochází v určitém cyklu, že se bohužel tím odchodem velmi často nezastaví.
A proto je tolik případů, kdy v nějaké formě pokračuje po odchodu třeba ve formě stalkingu, telefonátů nebo výhrůžek. Je dobré o tom vědět a připravit se, že to může nastat, když z toho vztahu odejdu.
Co s tím můžeme dělat, je podobné, jako když v tom násilném vztahu jsme. To znamená, můžeme vyhledat nějakou specializovanou pomoc.
Pokud máme obavu o svůj život nebo o zdraví nebo je tam vyhrožování, ať už v tom vztahu zůstáváme, nebo jsme z něj odešli, tak je vždy dobré v případě ohrožení kontaktovat policii a vyhledat třeba i v rámci specializovaných poraden právní poradenství, abychom mohli posoudit, jestli máme možnost podat trestní oznámení.
Pokud je člověk v té situaci, je hodně ve stresu, je pro něj těžké si tyto informace sám někde hledat, je dobré se obrátit někam, kde ty informace mají a mohou je poskytnout.
Právní definice chybí
Zmínila jste, že se může takový člověk obrátit na policii. Jaké jsou ale rozdíly mezi tím, jak se k domácímu násilí současná česká legislativa staví, a jak to potom vypadá v praxi, když se třeba kvůli domácímu násilí někdo soudí?
Ta problematika jednak zasahuje trestní právo, je tam podáno trestní oznámení, zasahuje ale také rodinné právo, protože pokud oběť odchází, tak velmi často jsou v těch vztazích děti, je potřeba vyřešit opatrovnický soud, případně rozvod, majetek.
Tohle jsou ty soudy, které v souvislosti s domácím násilím velmi často probíhají.
V současné době má Policie České republiky pravomoc vykázat násilnou osobu ze společného obydlí na dobu deseti dnů. V průběhu těch deseti dnů může oběť požádat soud o prodloužení vykázání. To je jedna z možností.
39:31
Debatu o Istanbulské úmluvě ovlivnilo ‚posttotalitní myšlení‘, myslí si poslankyně. EU chystá náhradu
Číst článek
Teď je ve Sněmovně návrh zákona, který upravuje problematiku domácího násilí. Připravovali jsme ho v rámci spolupráce koalice NeNa, což je koalice Ne násilí, a spolupracovali jsme na tom návrhu i s Úřadem vlády, s některými poslanci, poslankyněmi.
Návrh poprvé přináší do české legislativy definici toho, co je domácí násilí, protože, byť několik různých zákonů odkazuje na termín domácího násilí, nikde není definován.
Z hlediska legislativy potřebujeme sjednotit vnímání toho, co domácí násilí je. To je teď projednáváno ve Sněmovně v rámci návrhu na definici, která by měla být začleněna do občanského zákoníku.
Tato iniciativa k legislativní změně vznikla právě z toho důvodu, že v praxi ochrana obětí bohužel není vždy adekvátní.
Kromě té definice se návrh zákona ale snaží zavést i například prodloužení právě doby vykázání z těch deseti dní na čtrnáct dní, je tam nově povinnost policie při vykázání zabavit násilné osobě veškeré střelné zbraně a i další zbraně nebo předměty, které by mohly být použity k nějakému útoku. Těch změn je tam více.
Gaslighting a manipulace
V souvislosti s domácím násilí se častokrát mluví o gaslightingu, tedy o formě manipulace, pomocí které se pachatel snaží vyvolat v oběti pochybnosti o vlastní paměti nebo o tom, co se jí v životě skutečně děje. Jak můžeme takovou manipulaci poznat?
Myslím si, že to, na čem můžeme gaslighting zpozorovat, je, když se ta druhá osoba snaží zpochybňovat náš úsudek nebo vyvolávat v nás pocity viny, pocity nedostatečnosti a budovat v nás pocit závislosti na ní. Že se bez ní neobejdeme, že jsme neschopní.
23:02
Až 70 procent obětí znásilnění zamrzne. Výzkum postupuje, soudci se musí vzdělávat, říká advokátka
Číst článek
Popíšu to na jednom konkrétním příkladu, který jsme řešili v poradně. Jedna žena k nám přišla s tím, že má její partner asi pravdu a že je blázen, že by se sebou měla něco dělat, protože má pocit, že má výpadky paměti, že se nemůže spolehnout na to, co cítí, na to, co vnímá, na to, co si pamatuje.
Je to velmi náročná psychická situace, protože člověk v důsledku toho opravdu zpochybňuje sám sebe.
A když jsme se s tou ženou bavili o konkrétních případech, jaké jsou ty situace, kdy se to děje a podobně, tak říkala:
„Přijela jsem domů, pak jsem měla jet vyzvednout děti na kroužek, vždycky si klíče od auta dávám v chodbě na věšák. Když jsem měla jet pro děti, klíče tam nebyly. Tak jsem se manžela ptala, jestli je neviděl. A on mi říkal, že jsem úplně blbá, že už si ani nic nepamatuju, jsem bordelář, že ty klíče nedávám na stejné místo, že je to můj problém a že je zvědavý, jestli stihnu vyzvednout ty děti.“
A tak ta žena prohledala kabelku, vyšla do ložnice, prohledala ji. A mezitím na ni manžel zavolal, že je fakt úplně blbá, protože ty klíče byly pod věšákem. On je našel. Co ona by si bez něj počala.
Takže ano, opravdu je to takové zneschopňování. On se stavil do role, že ji z té situace vždycky musí dostat, že ji musí zachránit, že jí to musí vysvětlit a dostat ji do pozice, kdy on má pravdu, což potom zneužíval i v dalších situacích.
Třeba se domluvili, že se sejdou ve čtyři hodiny, a on jí ve tři volal, kde je, že to zase spletla a co by si bez něj počala. Ten násilný manžel si tím upevňuje pozici, že on má pravdu, má věci pod kontrolou, kdežto jeho manželka ne.
V Bělorusku narůstá domácí násilí, největší problém je ale Lukašenkův režim, říká běloruská politička
Číst článek
My jsme se potom s tou ženou dohodli, že si bude vést deník. Když přišla domů, vyfotila si, kam dala klíče. Začala si nahrávat rozhovory, třeba když s tím partnerem mluvila po telefonu a dohodli se, že se někde sejdou, aby měla pro sebe důkaz, aby se mohla podívat, kam ty klíče dala, jak měla uspořádané svoje věci, na čem se dohodli.
A díky tomu zjistila, že není blázen, ale že jí její ten partner takhle manipuluje s realitou a že to dělá naschvál.
A to je na tom to těžké, protože si moc neumíme připustit, že by někdo se vůči nám takhle choval, protože nám to nedává smysl. Máme tendenci obviňovat sebe a vinit sebe. Takže proto máme tuto techniku.
Ale konkrétně u této ženy bylo důležité, aby o tom svému partnerovi neříkala, protože by to mohlo situaci vyeskalovat.
