Držme se vánočních zvyků, jsou v ohrožení
Tento týden mě rozhodily dva internetové články. Jedním byl rozhovor s kuchařem, který prý bude na Štědrý večer vařit asijské knedlíčky a vůbec asijské menu. Má ho prý rád. Tím druhým textem byla analýza, že naši kapři produkují značnou uhlíkovou stopu a bylo by nejlepší je přestat jíst a tím zachránit planetu.
Vánoce si tím určitě nenechám zkazit, ale zamrazilo mě, jak křehké jsou tradiční zvyklosti, jak mohou být cíleně nabourané a v dnešní době i likvidované. K Vánocům dobré jídlo patří, co jíme, je generačně prověřeno a patří to k nám. Podle mého názoru bychom se měli zvyků držet, dokonce je znovuobjevovat a zavádět.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Jeden příklad
Tak třeba u nás se při štědrovečerní večeří začíná kouskem česneku s plátkem chleba. Zvyk přinesl můj muž, prý to zavedl jeho tatínek, ale odkud, to se už bohužel zeptat nemohu. Nedalo mi to a zjistila jsem, že jde o zvyk ze Slovenska. Tam se tradičně jí kousek oplatky, medu a česneku. Důvod je zištný, oplatku proto, aby byl člověk po celý rok pěkný jako čerstvě upečený chléb, dobrý jako med a zdravý jako česnek. Do naší rodiny přeskočil jenom ten česnek a díky za něj. Naše tradiční zvyky spojené s jídlem jsou třeba rozkrojené jablko s cílem dosáhnout jasné hvězdičky, člověk by měl být po celý rok zdráv.
Celodenní půst je také zdravá věc a bezmasý kuba je dobré řešení. Navíc odměnou pro ty, kteří půst vydrží, bude zlaté prasátko. Vlastně ho jenom uvidí, ale i to musí stát za to. Já ho ještě nezahlédla, zítra mám jeden z mnoha pokusů. Všechny ostatní jsem promarnila proto, že se zlaté prasátko zjevuje v podvečer s prvními hvězdou, jenom se mihne, ale já zrovna v té době finišuji se štědrovečerní večeří. Kvůli tomuto divnému načasováním podezírám naše slovanské předky ze schválnosti.
Také vaříte na Štědrý den jídlo s trumpetou smrti? Připravte si kubu podle starých receptů
Číst článek
Zlaté prasátko
U zlatého prasátka zůstanu. Chrochtající zvíře je synonymem blahobytu, sytosti a s tím spojených příjemných pocitů plného žaludku a síly. Zvyk má kořeny v pohanství, později Ježíš Kristus před prasaty varoval a nedoporučoval jim házet perly. Bohužel to stále děláme a mnohdy marníme čas a energii.
Proč je prasátko právě zlaté? Zlato znamená, že se zima poroučí. Uznávám, že ve skutečnosti teprve začíná, ale den se prodlužuje, vrací se zlaté slunce a s odchodem tmavých dní je spojováno období hojnosti a prosperity.
Ve vztahu k prasatům, těm divokým, to nejdál dotáhli staří Germáni. Divočáci u nich byli posvátným zvířetem. Asi by dnes měli z jejich přemnožení radost.
Na náš štědrovečerní stůl patří kapr a s ním je spojen zvyk dát si jeho šupinu do peněženky, to vám zaručí, že bude po celý rok plná peněz. Ovšem i v tomto případě je tradice ohrožena, přichází zákeřný úder ve formě kreditních karet a kryptoměn.
Podivnosti okolo nás
Jeden japonský vánoční zvyk mi připadá zbytečně zmodernizovaný. Na Vánoce totiž obsadí rodiny s dětmi fast foodové řetězce KFC a dopřávají si smažené kuře. Zvyk se už předává z generace na generaci a originální název KFC přejmenovali na Kentucky Fried Christmas.
O anglickém vánočním pudinku už bylo napsáno víc článků, než si zaslouží. Chápu. V minulosti to byla ne moc chutná masová záležitost naložená v loji, ale současnost je jiná. Anglický ovocný pudink politý brandy, zapálený a hořící modravým plamenem, je pochoutka. Přiznám se, držíme doma tento importovaný zvyk už přes dvacet let a je to naše rodinná tradice, která zakotvila už i u dětí. Ovšem náš tradiční vánoční zvyk mít na stole jablečný štrúdl jen tak nezmizí, servíruji ho později ke kávě a čaji.
Zdobený banánovník
Zajímavý a pochopitelný zvyk drží křesťané v Indii. Smrky, jedličky a borovičky jim tam nerostou, a tak v těchto končinách zdobí banánovníky. Má to jistou výhodu, žlutý banán je dekorativní, a navíc se dá utrhnout a pochutnat si na něm.
V Německu jedna tradice pomalu umírá, ale o to mám víc důvodů ji zmínit. Do větví vánočního stromku, mezi zelené jehličí, se pověsila nakládaná okurka. Děti ji měly najít, a komu se to podařilo, dostal dárek navíc. Dokonce jsou zde k dostání foukané skleněné ozdoby ve tvaru nakládačky. Spíše bych tento zvyk uvítala po silvestrovských oslavách, když se večírek trochu protáhne.
Holandské děti zase dávají ke krbu boty. Očekávají, že budou přes noc naplněny malými dárky a pochoutkami. Nic však není zadarmo. Musí dát do botek mrkev, jejich Sinterklaas (což je náš Mikuláš) totiž přijede s bílým koněm, který se jmenuje Amerigo, a než se boty naplní, on zatím spořádá mrkev. Jak vidno, jsou to obchodníci a směnný obchod je tu zřejmě oblíben.
Vánoční pečení je jediným posilujícím stresem
Číst článek
Katalánský vánoční zvyk je nám dost vzdálený. Dutému, asi 30 cm dlouhému polenu se namaluje veselý obličejík, přikryje se dekou a děti mu věnují náležitou péči. Říkají mu Tió de Nadal – dodám, že nemá nic společného se slavným tenistou. Starostlivost však na Štědrý den končí. Děti buší do polena klacky tak dlouho, dokud ze své zadní části nevypadne plno sladkostí a pochoutek, které okamžitě spořádají. Při mlácení polena si dokonce zpívají píseň Caga tió.
S jídlem je spojen i zvyk na Islandu. Bohužel kořistí se stáváme my lidé. Na Vánoce se islandskými večerními ulicemi toulá divoká mytologická kočka a ta sežere každého, kdo si na Štědrý večer nesehnal nové šaty. Všichni víme, jak je svět otevřený, proto neriskujme, třeba je kočka už i ve vašem městě. Raději se na Štědrý večer a hostinu krásně nově oblečte.
Naše putování po vánočních tradicích uzavřu ve Francii dortem ve tvaru polena s příznačným názvem Buche de Noel. Čokoládová roláda se šlehačkou je napodobeninou dřevěného polena, které se přikládalo do kamen případně krbu, když lidé odcházeli na vánoční bohoslužbu. Vybral se ten největší kus dřeva, které mělo udržet teplo až do jejich příchodu. Poleno se dočkalo vděku v podobě čokoládové cukrářské pochoutky.
Zvyky jsou krásné
Vánoční tradice jsou krásné, ať se odehrávají v jakémkoliv kousku křesťanského světa. Hýčkejme si je, držme se jich, předávejme je dětem a dělejme si Vánoce tradičně, v rodinném kruhu a pohodě. Držme se rodinných zvyků a nenechme se otrávit hloupostmi, které na ně občas zaútočí.
Vánoce jsou jenom jedny a navíc jich za lidský život zase tolik není, o to víc si je musíme užívat a chránit je.
Šťastné a veselé!
