Že jsme výjimeční a světoví, je sebeklam, dějiny přepisoval i Masaryk, říká historik Michal Stehlík
Před třiceti lety – v létě 1992 – začalo dělení Československa. „Myslím, že to svým způsobem bylo tehdy nutné,“ hodnotí historik Michal Stehlík, spoluautor podcastu Přepište dějiny. „Soužití Čechů a Slováků bylo zvláštní, nebylo to postavené na úplně pevných konturách už po roce 1918 a mělo to svoje kotrmelce. Po roce 1990 si slovenská společnost potřebovala dokončit cestu za vlastní státností.“
„Proto si skoro nedovedu představit, že by k rozdělení Československa nedošlo,“ tvrdí v pořadu Blízká setkání Českého rozhlasu Dvojka Michal Stehlík, náměstek ředitele Národního muzea.
„Otázkou bylo kdy a proč. Tohle bylo rychlé a radikální. Listopadová revoluce k tomu vlastně přispěla. Bylo tady mnoho otevřených dveří a žádný úplně stabilní systém.“
Že se Češi a Slováci vzájemně dobře znamenají, je mýtus, upozorňuje historik. „Dlouho to byl nevyrovnaný vztah. Myslím, že Češi pořádně Slováky neznali. Dá se to říct kostrbatým bonmotem: po roce 1990 Češi nechápali, co Slováci chtějí, a Slováci nechápali, jak to Češi nemůžou chápat.“
Slovensko se od českých zemí lišilo jak náboženským zakotvením, tak vztahem k vlastní historii. „Bylo toho příliš mnoho, co jsme vzájemně neznali,“ hodnotí Stehlík. „Dnes se Češi dostali k takovému pokrčení ramen: vždyť je to jedno. Je to fenomén ‚no a co‘. Že by se Češi příliš zabývali svými vinami, nevinami a rolí v historii, to příliš ne.“
Světovost a výjimečnost jako sebeklam
Za svůj nejoblíbenější český sebeklam považuje historik Stehlík pocit světovosti a výjimečnosti:
Padevět: Bez Pražského povstání by asi bylo víc masakrů. Ty předznamenaly zvěrstva na Němcích
Číst článek
„Táhne se to už od vnímání husitství Františkem Palackým. Že vždy v dějinách musí být něco, co jsme udělali jinak. Že třeba hloupě, tak to ano. Třeba že Jan Hus byl výjimečný reformátor světového významu. To jsou mýty o české výjimečnosti.
Stejně jako Milan Kundera ještě v roce 1969 píše o tom, že pražské jaro je výjimečné – a Václav Havel mu píše, že vůbec ne, že jsme jenom chtěli to, co bylo normální na Západě.“
Oběti, miláčci a troublemakeři
Že Češi mají smysl pro humor a Česko je obětí svých silnějších sousedů-velmocí, to podle Stehlíka je naopak v realitě ukotvené. „Bohužel. Naše společnost není velká, nepatří k velmocem a už dlouhá staletí se vztahujeme k něčemu velkému. My jsme si státnost definovali Tomášem G. Masarykem a rokem 1918 vůči starému Rakousku: byli jsme jeho součástí, ale tváříme se, že oni byli proti nám,“ přibližuje historik a bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
„A pak už to jede. Mnichov, to jsou oni proti nám. Stalin – zase proti nám. Brežněv je proti nám. A když chvilku nikoho proti nám nemáme? Tak si budeme vyrábět, koho jsme momentálně obětí. Na druhou stranu jsme tuto roli společensko-historicky také někdy zneužívali,“ poukazuje a vyjmenovává:
‚Do koncentračních táborů nepatří ani ti, co kradou a prodávají sex.‘ Hájkové vychází kniha o Terezínu
Číst článek
„Třeba když malujeme hranice první republiky, tak jsme miláčkové Dohody a namalujeme si je podle sebe. A oni nám to schválí včetně Podkarpatské Rusi, přitom kusy jižního Slovenska nejsou úplně logické a Těšínsko s Poláky je problém.“
„Ale přejde dvacet let a my najednou nejsme záruka stability, zlé velmoci nám hranice přemalují a my se tváříme, že jsme zrazeni. Ale to se jenom změnily okolnosti, z miláčků se staly troublemakeři a hranice se přemalovávaly pořád stejně. Dokud to bylo výhodné, tak to bylo fajn. Jakmile to přestalo být výhodné, tak jsou ti zlí tam venku.“
Masaryk, přepisovač dějin
Děti i dospělí potřebují své hrdiny, je přesvědčen Michal Stehlík: „Být jako oni, to je přirozená lidská vlastnost. Jiná věc je to, čemu říkám, že z dějin roníme mramorové slzy. Když ten patos přeženeme.“
Hrdinou se totiž může stát každý bez ohledu na to, jestli sehraje výjimečnou historickou roli, zdůrazňuje. „Je to spíš o svědomí a o tom, jak se rozhodujeme.“
Základem dějin je podle Stehlíka jejich přepisování: „Jednou z podstat dějin je vyrábění jejích obrazů. Kritickou historickou vědu máme až od 19. století. A o co více to přineslo historických informací, o to více ideologů to zneužilo. Jedním z největších přepisovačů dějin je tatíček Masaryk, který si vymyslel humanistickou linku našich dějin. Tohle je přirozená vlastnost historie dějin a veřejného prostoru.“
