Pocity na vrcholu? Co nejrychleji odtamtud zdrhnout, přiznává držitel horolezeckého ‚Oscara‘ Holeček
Marek Holeček je jedním z nejúspěšnějších a nejzkušenějších současných horolezců. Baví ho objevovat nové cesty v nejvyšších horách světa a lézt náročnějším alpským stylem. „Prvotně se mi kopec musí líbit, musí okamžitě zafungovat s mým nervovým systémem a udělat tam tu správnou nachtivenost,“ naznačuje, jak si vybírá hory, které chce zdolat.
„Ten druhý krok je potom taková detektivní práce: zjišťování si informací o tom kopci. Dohledání kdo, kdy a kudy tam vlastně vylezl. Když pak zjišťuji, že je to pořád volné, je ten můj pohled ještě umocněný, možná je to obsese, nevím, jak to nazvat,“ směje se.
„Prostě mě těší objevovat, něco nového dělat,“ dodává horolezec, který jako první Čech v historii získal v roce 2018 spolu se Zdeňkem Hákem prestižní ocenění Zlatý cepín, kterému se říká horolezecký Oscar. A to za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa Gašerbrum I.
Horu zdolali až na pátý pokus. Jaké prožíval na vrcholu pocity? „Na to tam není čas. Samotné soustředění v daném okamžiku je na to odtamtud zdrhnout. Co nejrychleji utéct dolů a uchovat co nejvíce energie.
Je to jednoduché, protože nahoře není opravdu nic než opuštěnost. My jsme strašně daleko od čehokoliv, co nazýváme bezpečí. Že by bylo štěstí na vršku, nebo nějaké propojení s éteričnem, to tam opravdu není. Tam je většinou zmrzlo, hlad, žízeň a hodně velký tlak na to, jak dopadne samotný sestup,“ zdůrazňuje Holeček.
Kvalita zážitku
Alpský styl je jeho doménou. Jde o výstup, při kterém se k vrcholu postupuje bez umělého kyslíku a v malém počtu lidí. „Budu citovat Douga Scotta, který alpský styl shrnul v našem dokumentu: Je krásné odevzdat se bezezbytku horám.“
„Protože pro to opravdové poznání je potřeba se jim odevzdat, lézt až do večera, teprve pak hledáme místo pro bivak. Je to otázka nejen dovedností, představivosti, ale i vnímání okolí, synergie s přírodou,“ popisuje.
Horská služba zachránila bernardýna z nejvyšší hory Anglie. Dobrovolníci ho snášeli pět hodin
Číst článek
„Neříkám, že lezení po fixních lanech nebo v nějakém velkém množství je něco špatného. Já jsem si v tom ale našel svůj segment, právě pro tyto prožitky. Takže ten alpský styl má pro mě to poznání a tu nejvyšší možnost kvality zážitku,“ přiznává horolezec.
Holeček mluví také o limitech, odolnosti a objevitelské stránce horolezectví. „Umíme létat do vesmíru, umíme provrtat kopce křížem krážem tunely, udělat lanovku… Ale ten největší limit je v nás, v našich dovednostech, představivosti a v tom, co jsme schopni tomu obětovat.“
„Tato myšlenka se převádí do jakéhokoli lidského konání. Je to vlastně něco, čím se dostáváme dál. I tím, že zjišťujeme naši odolnost v těch nejkrutějších přírodních podmínkách, které si dokážeme na sebe vymyslet. Ubraný kyslík, neustálý chlad, dlouhodobá zátěž, únava a někde úplně daleko od lidí, jsou věci, které můžeme zužitkovat i v jiných činnostech,“ dodává.
To se nezdrhne rychle
Když nastane krizová situace, je těžší se otočit a jít zpátky sto metrů pod vrcholem, nebo pět set metrů pod vrcholem? „I když je to posledních sto metrů, tak to nejde. Není to otázka, že půjdu třeba do nějakého uragánu, který do mě naráží, ale hlavně podchlazuje, je tam únava. Najednou se tam třeba ocitáme v minus čtyřiceti stupních a moc dobře víme, že to je všechno hluboko zamražené a já se také nechci zamrazit jako nějaké filé,“ říká a pokračuje:
„Takže nemůžu, a když nemůžu, musím přemýšlet, jak z toho rychle vyklouzat. Protože v momentě, kdy jsem na špatném místě, neřeším nějaký vrchol, ale to, abych se dostal nazpátek, mohl se oklepat a třeba příští rok tam zase vyrazit.“
„A to je alfa omega:dokázat se v daném momentě zaopatřit tak, abychom dostali ještě šanci vůbec třeba slézt dolů. To může v nepřízni počasí trvat i několik dní. To se nezdrhne tak rychle, to se tam pěkně čeká a sedí, protože v tom vichru se to třeba s lézt nedá,“ popisuje horolezec.
