Pražské jaro bylo příležitostí pro mnoho občanů cítit se ve vlastní zemi svobodněji, říká historik Tomek

Konec 60. let a zejména samotné jaro roku 1968 přineslo mimo jiné významné uvolnění cenzury. Začalo vycházet i několik nových periodik. Okupace a následná normalizace znamenala prakticky konec svobodné žurnalistiky. Co mohou tehdejší časopisy vypovědět o tom, co si vlastně lidé slibovali od obrodného procesu?

Interview Plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Historik Prokop Tomek | Foto: Jana Přinosilová | Zdroj: Český rozhlas

Pražské jaro někdy chápeme jako střet dvou skupin v KSČ, že to byl reformní pokus, který nebyl dobře promyšlen, někteří reformisté možná ani nevěděli, co chtějí, ale pro velkou část občanů to byla příležitost se nadechnout a začít se cítit zase svobodněji ve své zemi,“ popisuje historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Interview Plus

Jedním z nejradikálnějších časopisů konce 60. let byl Student. Ten byl určený, jak už název napovídá, pro mladé a otevíral mnohá tabu. Psal o židovské otázce, zakázaných spisovatelích, církvi i 50. letech.

„Překvapilo mě, že měl časopis takovou svobodnou atmosféru, jako mají média dnes. Neuvažují o nějaké cenzuře nebo autocenzuře, maximálně asi z hlediska morálních hodnot. Časopis byl úplně svobodný,“ popisuje Tomek. 

Z týdeníku SSM radikálním časopisem

Zajímavostí je, že Student vznikl původně jako týdeník Socialistického svazu mládeže. Podle historika byl zpočátku financován velmi skromně a novináři neměli ani vlastní psací stoly. Témata byla spíše nepolitická, ale ukázky umělecké tvorby byly často angažované – například báseň zakázaného autora Jana Zahradníčka.

S některými tématy ale podle Tomka narazili. Student například otiskl rozhovor s kardinálem Beranem, který už byl v té době v exilu v Římě, a obecně otevřel téma exilu a exulantů.

„V létě 1968 novináři ze Studentu odjeli do Mnichova, kde několik dní mluvili s exulanty, třeba s bývalým ředitelem Svobodné Evropy Juliem Firtem, jedním z protagonistů předúnorové politiky. První část rozhovorů byla v létě 1968 otištěna, na to se zvedla velká vlna kritiky – a to nejen v Rudém právu, ale i v Literárních novinách. Byla to kritika přímo od jejich přátel a kolegů,“ říká Prokop Tomek a dodává, že kritika byla v té době měkčí, protože v době předtím i potom by takové texty nevyšly.

Cestování na západ v roce 1968: Vojáci na hranicích zůstali, dostat se ven bylo ale jednodušší

Číst článek

Dobrovolný konec

Poslední legální číslo Studentu vyšlo paradoxně s datem 21. srpna 1968 a přineslo ještě výbušnější materiál než výše zmíněné rozhovory. Šlo o ukázky z knih Pavla Tigrida a rozhovor s ním. Tigrid byl už v roce 1967 jako americký občas v nepřítomnosti odsouzen za špionáž a podvracení republiky ke 14 letům vězení.

Časopis Student nebyl zakázán, ale ukončit činnost se rozhodli samotní redaktoři. „Impulsem byl Moskevský protokol. Po 26. srpnu 1968, kdy naše politická reprezentace v Moskvě kapitulovala, to vyhodnotili tak, že už nebude možné vydávat svobodný časopis, a když nebude svobodný, tak se na tom nebudou podílet,“ vysvětluje historik Prokop Tomek.

Jan Bumba, Jana Přinosilová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme