Ivan Havel: Nejdřív vadil buržoazní původ a pak disidentský bratr Václav

Jak se žije se slavným příjmením? Své o tom ví bratr prvního polistopadového prezidenta Ivan Miloš Havel. „Naštěstí je nás víc, takže lidi hned nemusejí vědět, že jsem ten bratr prezidenta,“ říká. „V poslední době se mě už na něj ani moc neptají. Možná, že nevědí, jestli bych byl za tu otázku vůbec rád.“

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ivan Havel.

Ivan Havel. | Foto: ČRo Brno

Jako dítě z buržoazní rodiny, ve které byl otec stavitelem, který má „na kontě“ například vilovou čtvrť na pražském Barrandově nebo Barrandovské terasy, nemohl jít studovat.

V dospělosti mu zase život komplikoval disidentský bratr.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor v pořadu Hovory. Ptala se Ivana Chmel Denčevová (repríza)

Vyhazov za podpis

Václav Havel podepsal Chartu 77 a Ivana vyhodili z Československé akademie věd. „Ještě předtím jsem ale musel odejít z ‚výzkumáku‘. To kvůli oddělení úzce napojenému na komunistickou Státní bezpečnost, které by nesneslo bratra disidenta. Tehdy jsem měl poprvé problémy, které nesouvisely s buržoazními rodiči. Taky mi tam ale poradili, abych šel na Akademii, kde jsem ale vydržel jen do Charty.“

Na dobu, kdy dostal „padáka“ z akademické obce, prý už vůbec nevzpomíná nějak zahořkle.

„Nemohu si stěžovat, protože pak jsem se stal takovým neoficiálním vzdělancem, který pořádá bytové semináře. Pak už jsem se ani tak nezajímal pouze o robotiku nebo umělou inteligenci, tedy obory, které jsem si přivezl ze Spojených států, ale hlavně o filozofii, a nejen o ni. Každopádně jsme si mezi sebou udělali velmi příjemnou atmosféru a náladu.“ 

Věci mezi nebem a zemí

Pak přišel rok 1979, který považuje za zlom ve svém životě. „Asi víc než přelomový, to byl rok hodně smutný. Zemřel otec a nejen to: přežil jsem autohavárii, kterou by asi někdo jiný nepřežil. Dnes bych tady neseděl, kdyby byl svět tehdy normální. Od té doby si říkám, že svět nejde redukovat jen na jednoduché fyzikální zákony. Jsou prostě složitější věci, často za hranicemi a schopnostmi našeho vnímání,“ myslí si.

Takový pohled na svět by prý nenazval nějakým náboženstvím nebo vírou. „Je to jiné. Takový Tomáš Halík tomu říká něcismus. Tedy víra v něco‘ nad námi, co se skrývá za hranicemi dosažitelnosti. Nikdy jsem ale neuvažoval nad tím, že bych to personifikoval a že bych to bral vážně jako praktikující katolík.“

Problém je podle Ivana Havla v tom, že to něco ani nejde vyjádřit slovy. „Protože slovo něco je v češtině podstatným jménem. V té chvíli byste si taky na to chtěli sáhnout. Říct, že je to nic. Ale i nic je podstatné jméno, takže se spíš spokojím s tím, že na to nemáme slovo, pojem. Je to prostě něco, co by mohlo být za tím, co víme…“

„Stejně jako když jedete krajinou a vidíte horizont. Kam už nevidíte, stejně předpokládáte, že tam pokračuje cosi, co vidíte před horizontem. Tak nějak vypadá i obecná představa poznání,“ popisoval Havel.

Snídaně, která zachvěla komunistickým režimem. Před 30 lety se Mitterand v Praze setkal s disidenty

Číst článek

Dětství bylo fajn

A jak vzpomíná na dětství? „Věděli jsme, že nemám šanci studovat, ale v dětství je člověk tak nějak otrlý a bere život, jak jde. Víc asi trpěla matka, když mi na konci devítiletky oznámili, že na gymnázium nemůžu. Tak pro mě začali hledat něco jiného,“ říká Havel.

Nejdřív dostal nabídku vyučit se kotlářem, což prý odmítl ihned. „Tak rodina začala rozvíjet sítě, protože si všichni podobně ‚postižení‘ tehdy hodně pomáhali a sehnali další dvě možnosti. Jedna byla kuchař a druhá jemný mechanik… V rodině se tehdy pořád mluvilo o tom, že to tady každým dnem praskne a všechno se zas vrátí. Bylo to v roce 1953 a nic se nevrátilo, takže jsem se šel učit stromečky, které mne bavily vlastně už odmala,“ dodává.

Dnes má 80letý Ivan Havel dva tituly před a dva za jménem. Většinu získal na Kalifornské univerzitě v Berkeley. „Maminka se doktorátu bohužel nedožila, ale dožila se mého odjezdu na slavnou univerzitu. To pro ni bylo velké zadostiučinění, protože až tak netoužila po titulech, ale po vzdělání. Aby člověk byl k něčemu,“ dodává.

Ivana Chmel Denčevová, lup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme