Profesor z Princetonu: Populisté věří, že pouze oni reprezentují lid, mají autoritářské tendence

Demokracie je pro poražené – těm totiž dává naději, že v dalších volbách dostanou férovou možnost být pro změnu zase chvíli vítězi. Tvrdí to politický filosof, teoretik populismu a profesor Princetonské univerzity v americkém státě New Jersey Jan-Werner Müller, který byl hostem Interview Plus. Naopak populismus se podle něj snaží kolonizovat státní aparát a pluralitní demokratický systém i spravedlivou soutěž zadusit.

Tento článek je více než rok starý.

Exkluzivně New Jersey Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Politický filosof, teoretik populismu a profesor Princetonské univerzity v americkém státě New Jersey Jan-Werner Müller

Politický filosof, teoretik populismu a profesor Princetonské univerzity v americkém státě New Jersey Jan-Werner Müller | Foto: Stephan Röhl | Zdroj: Flickr | CC BY-SA 2.0,©

Můžete nejprve vysvětlit své pojetí populismu na nějakém známém případě? Kdo je vzorový populista naší doby a proč?
Populismus se obvykle definuje jako odpor k elitám nebo hněv vůči establishmentu. A je pravda, že když jsou populisté v opozici, tak kritizují vládu a další strany. Co ale v mém pojetí vystihuje populisty především, je jejich tvrzení, že oni – a pouze oni – reprezentují to, čemu říkají skutečný lid nebo taky mlčící většina. Jinými slovy: nárokují si monopol na to, že zastupují lid a mluví za něj. To je rozhodující a má to pro demokracii dva škodlivé důsledky.

Zaprvé – populističtí politici říkají, že ostatní uchazeči o moc jsou naprosto nelegitimní. Takže nikdy nejde jen o spory o politický program nebo o hodnoty, což je v demokracii normální a v ideálním případě i přínosné. Ne, populisté to posouvají do osobní a morální roviny – říkají nám, že ti ostatní jsou prostě zkorumpovaní, že jsou to křiváci. Tak jako to například o svých soupeřích říkal Donald Trump ve svých prezidentských kampaních, to bylo velmi typické.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Interview Plus s profesorem Princetonské univerzity Janem-Wernerem Mülleerm

A za druhé – což je méně zřejmé a v jistém smyslu ještě nebezpečnější – jde o vztah k lidem. U občanů, u minorit, kritiků, kteří nesdílejí jejich pohled na věci a politicky je nepodporují, populisté zpochybňují, jestli vůbec k lidu patří. Jde o tendenci zredukovat politický konflikt na otázku sounáležitosti. Znovu, dobrým příkladem je Trump. Vzpomeňte, jak svým kritikům velmi často neodpovídal žádnými argumenty, nesnažil se ospravedlnit svou politiku. Prostě jim řekl, že tím, že ho kritizují, jsou automaticky neameričtí, že sem ve skutečnosti nepatří. Takže nejde o kritiku elit. Všichni můžeme kritizovat mocné, na tom není nic špatného, i když nemusíme mít pravdu. Co je u populismu zásadní a nebezpečné pro demokracii, to je antipluralismus, tedy tendence vylučovat ostatní.

Kdo naopak není populista ve smyslu této vaší definice, i když je za něj často označován?
V americkém kontextu třeba Bernie Sanders. Nemusí se nám líbit jeho politika, ale je podle mě chyba řadit ho na úroveň Trumpa s tím, že jeden je populista vpravo a druhý vlevo. Ano, Sanders kritizuje mocné, ale neříká, že on a jenom on zastupuje lid. Neříká věci jako třeba Erdogan, abych uvedl další příklad. Ten na sjezdu své strany prohlásil: „My jsme lid.“ Pak se otočil ke svým kritikům se slovy: „A kdo jste vy?“ To je znak antipluralismu, který se snažím identifikovat.

Jak se populistou vedená země liší na jedné straně od demokratické, a na druhé straně od země s autoritářským režimem? Kde jsou hranice?
Populismus, tak jak ho chápu já, má jasné autoritářské tendence. Není to náhoda, že když různí populističtí lídři získali dostatečnou moc, zkusili vybudovat autokratickou formu vlády. Abych dal příklady – Orbán, Kaczynski, Erdogan, Módí – nebo na levé straně spektra Chávez či Maduro. Neznamená to, že když jsou populisté někde jako minoritní koaliční partner, tak je z toho autokracie. Potřebují zásadní podíl na moci. A síly, které jdou proti nim, musejí být příliš slabé.

Hranici mezi populismem a vznikem autoritářské vlády vidím, i když je to vždy ve jménu lidu. Jak víme, některé autoritářské režimy, jako ty vojenské v Latinské Americe, otevřeně stály na tom, že lidé jsou iracionální, podléhají demagogům a neumějí dělat dobrá rozhodnutí, a tak je potřeba je ignorovat a realizovat racionální ekonomický program. Nefungovalo to, ale snažím se tím říct, že autoritářství populistů je jiné. Nenajdete populistického lídra, který by očerňoval lid a říkal, že lidé nejsou schopni si vládnout. Naopak – populisté často předstírají, že prostě jenom plní, co lidi skutečně chtějí. Zvláštním způsobem se tím vlastně zříkají skutečného vůdcovství. Naplňují přece vůli lidu – nejde o jejich vlastní rozhodnutí, za která by měli nést odpovědnost.

Merkelová je příkladem odvážného politika. V Česku nikdo takový není, hodnotí bývalý politik Bratinka

Číst článek

Dovedete vysvětlit, proč jsou populističtí lídři tak nezpochybnitelně úspěšní a pro lidi atraktivní, a to opakovaně – i poté, co vládnou a už je možné konfrontovat je s výsledky?
Myslím, že stále musíme pečlivě sledovat jednotlivé národní kontexty. Ne všechny důvody jsou stejné, i když se některé výsledky zdají být podobné. Můžeme nabýt dojmu, že když jsou jasné podobnosti mezi Orbánem, Erdoganem, Trumpem či Bolsonarem, musí být stejná i příčina. Ale to z toho nevyplývá. Mnohem přijatelnějším vysvětlením je, že se někteří z těchto lídrů učí od sebe navzájem a že tohle vysvětluje některé podobnosti.

Vím, že to nezní moc uspokojivě, ale já jsem proti myšlence, že můžeme prostě říct, že za to všechno může ekonomika. Nebo globalizace. Nebo imigrace, kulturní faktory… Národní kontexty se někdy velmi liší – vzestup Marine Le Penové měl jiné důvody než řekněme Erdoganův vzestup.

Do nějaké míry platí, že se propojují s lidmi skrze to, co je reálně a legitimně trápí. Takže musíme být opatrní a nepřistupovat k tomu tak, že když jsou to populisti, neměli bychom vůbec poslouchat, co mají na srdci, protože všechno je to lež. Byl bych blázen, kdybych tvrdil, že než přišel Chávez, bylo s demokracií ve Venezuele všechno v pořádku. Nebo že Erdogan neměl nikdy pravdu, když obviňoval kemalistické elity z toho, že ignorují části společnosti. Ale znovu, tyto případy se velmi liší a já bych nedůvěřoval tomu, kdo nabízí velmi jednoduchou odpověď na velmi komplexní světový vývoj.

Zeptám se tedy jinak: jaké jevy v pluralitní demokratické společnosti přispívají k tomu, že lidé začnou masivně podporovat populisty?
Nevím, jestli je pravda, že populistické strany podporují masivně. V mnoha případech tyto strany získaly většinu v parlamentu bez podpory jasné většiny populace. Snad si to číslo pamatuju správně – když se v roce 2015 v Polsku poprvé dostala k moci strana Právo a spravedlnost a okamžitě začala s útokem na justici a s únosem nezávislých institucí, dostala hlas od devatenácti procent oprávněných voličů. To není masivní příklon.

‚K volbám nechodím, jsem v důchodu!‘ Předvolební podcastový speciál z krušnohorských Vejprt

Číst článek

Ptal jste se předtím, proč lidé volí populisty i poté, co se dostanou k moci. Ano, je důležité zjišťovat, proč voliči jasně nezavrhují strany, které se ukážou být trochu nebo úplně autoritářské. Mám dvě možné odpovědi. Jednak tito lídři dovedou být velmi dobří v polarizování společnosti. Často říkají, že je potřeba zemi spojit, ale jejich byznys modelem je naopak rozdělení.

Neustále tvrdí, že na jedné straně jsou ti skuteční občani, reálný lid, a pak ten zbytek, který je pro ty první hrozbou. Tak jako současná bělošská křesťanská Amerika neustále slyší, že jí někdo krade zemi. Populisté velmi dobře zjednodušují politický svět tím, že říkají lidem, jak velké čelí hrozbě, a že pokud u voleb nedají hlas jejich populistické straně, tak budou v nebezpečí.

Mnoho studií ukázalo, že to může být dost efektivní. Není pravda, že občané kašlou na to, co se v zemi děje. Často vidí, že někteří tito lídři škodí demokracii. Ale protože cítí, že stojí před rozhodnutím typu: buď my, nebo oni, buď my, nebo nějaká velká hrozba, tak někdy zůstanou na straně těchto lídrů.

A to druhé možné vysvětlení?
To je banálnější a zřetelnější. Jakmile se tyto osoby dostanou k moci a začnou přetvářet prostředí k obrazu svému, tak další volby už nejsou stejné jako ty první. Stále mohou být relativně svobodné, jak tomu je v některých zemích. Ale v mnoha případech už pak nejsou férové, protože populisté zasahují do volebního systému, zastrašují občanskou společnost, podrývají ostatní strany.

Velmi důležitá věc – zkoušejí unést média. V současnosti jsme posedlí sociálními sítěmi, ale když se podíváte pozorně, pro mnoho těchto lídrů je naprosto klíčové zmocnit se televize veřejné služby a zajistit, aby sloužila jejich stranickým zájmům. V mnoha zemích, o kterých jsme tu mluvili, se stalo, že vládě naklonění podnikatelé – oligarchové, chcete-li – ovládnou veřejnou televizi nebo ty soukromé. Pak přijdou volby a už nejsou stejné jako ty ve skutečně otevřených pluralitních podmínkách. Byl bych opatrný s představou, že lidé v takových volbách ukazují spokojenost s vládou, protože v mnoha případech už to nejsou spravedlivé, a někdy ani svobodné volby.

Anne Applebaumová: Antidemokratické svody existují na mnoha místech, nejde jen o střední Evropu

Číst článek

Nedá se tedy říct, že obecně existují jevy, které vedou k prvotnímu úspěchu populistů, ještě před prvními volbami, ve kterých uspějí?
Velmi obecně existují. Populisté si nemohou všechno vymyslet a na základě toho oslovovat lidi. Zároveň z toho podle mě nemůžeme rovnou skočit k tomu, že nám tím pádem populisti říkají pravdu o společnosti. Často vidíme, jak pozorovatelé přejdou z jednoho extrému k druhému. Od myšlenky, že všechno, co populisté říkají, je lež, k přesvědčení, že nástup populisty objektivně ukazuje, že lidem vadila určitá věc nebo že jejich identitu nikdo nereprezentoval.

Demokracie ale není mechanický převod zájmů, myšlenek a identit ze společnosti do politické reprezentace. Ten proces je dynamický a kreativní. Lidi jsou komplexní bytosti, mají různé zájmy a identity. Roli může hrát náhoda – někdo ve správný moment nabídne věc, kterou lidi považují za dostatečně atraktivní. A pak se s ní ztotožní a vztah se ustálí. Ale nedá se podle mě říct, že výchozí podmínky by vždycky nevyhnutelně vedly k nástupu úspěšné populistické strany. Je v tom víc náhody.

Krize podle pravidel

Ve svých pracích velmi často používáte příklady z regionu střední a východní Evropy. Co vidíte jako lokální příčinu toho, že v postkomunistických zemích typu Maďarsko a Polsko vystoupali k moci populisté jako Viktor Orbán nebo Právo a spravedlnost?
Zmínil bych dvě věci. Ta první vychází z práce mé kolegyně Kim Scheppeleové. Je důležité mít na paměti, že Orbán a Kaczynski, který ani nejdříve nekandidoval na premiéra, nechodili po Maďarsku a Polsku a nelákali voliče na to, že chtějí demontovat právní stát, přepsat ústavu a tak dál. Oni svůj skutečný program velmi pečlivě skrývali. Vystupovali naopak velmi umírněně.

Země měly v podstatě systém dvou silných stran a oni říkali to, co znělo normálně – že v demokracii je načase, aby dostala šanci ta druhá. Socialisté v Maďarsku zpackali ekonomiku a měli další skandály a problémy. Platforma v Polsku byla, řekněme, velmi úspěšná, ale byla u moci dlouho a mohlo to oprávněně působit, že podlehla uspokojení. Takže není pravda, že by dostali jasné posvěcení toho, co pak provedli.

Zadruhé musím zase zmínit, že se učí od sebe navzájem. Myslím, že se nedopustím konspirace, když řeknu, že Orbán poskytl jakýsi manuál, jak napálit Evropskou unii, hrát s ní o čas a mezitím rozkládat právní stát. Orbán metodu zdokonalil a Polsko ji teď v mnoha ohledech velmi úspěšně kopíruje. A podle mě je podstatné i to, že Orbán i Kaczynski už byli u moci i v minulosti, a prohráli v situaci, kdy si to podle nich nezasloužili. Na tom pocitu není nic špatného a dá se o tom vést debata. Co už není v pořádku – že podle mě došli po těch svých porážkách k závěru, že až se dostanou k moci znovu, hned půjdou po médiích a zkusí se zmocnit institucí. Protože se poučili, že tohle je způsob, jak se vyhnout porážce ve volbách.

Bývalý maďarský velvyslanec v Česku: Visegrádská čtyřka je spíš takový trucpodnik ve velké politice

Číst článek

Je zajímavé, jak opakovaně zmiňujete tu vzájemnou inspiraci populistických lídrů. Andrej Babiš, český premiér a šéf favorizovaného hnutí v následujících volbách, se často a rád hlásí k Orbánovi, jeho politiku dává za příklad, například v oblasti imigrace. Co si z toho Češi mohou vzít za vzkaz?
Samo o sobě není nic špatného na tom odvolávat se na jiného politického lídra. Znovu zdůrazňuji, že pro mě nespočívá populismus v žádném konkrétním politickém programu. Můžeme debatovat o obchodu, imigraci, nacházet v rámci toho různé přístupy. Když se někdo nechá inspirovat určitou politikou, která je podle něj úspěšná, není na tom nic závadného.

Problém podle mě spočívá v tom, když jeden lídr přijde se zákonem, který na první pohled vypadá neutrálně, ale ve skutečnosti jde o zastrašování občanské společnosti. Třeba když nutí představitele občanské společnosti, aby se registrovali jako zahraniční agenti a podobně. To je soubor vládních technik, které se dají kopírovat napříč hranicemi. A jsou to věci, o kterých politici samozřejmě moc nemluví. Nikdo nebude vyhlašovat: „Objevil jsem další skvělou autokratickou metodu, a teď ji tady zavedu.“ To se děje pod povrchem, nikdo se tím nechlubí. Takže já nejsem ten, co by radil té či oné zemi. Ale pokud jde o to, čeho si všímat, tak to jsou nebezpečné věci, co se mohou dít skrytě. Na to bych dával pozor.

Babiš a jeho heslo „řídit stát jako firmu“ se objevují v publikaci „Co je populismus“, tedy ve vaší klíčové knize o populismu z roku 2016. Rok poté Babiš s hnutím ANO vyhrál volby, takže zmíněný model už čtvrtým rokem uplatňuje v praxi. Dovedete posoudit, kde na cestě mezi demokratickou a populistickou zemí je současné Česko?
Odpusťte, ale jsou jiní pozorovatelé a instituty, kteří dovedou mnohem lépe shrnout, jak na tom jsou jednotlivé země, pokud je zájem o pohled zvenčí. A taky nechci být politický teoretik, co objíždí země a v každé vypráví, že ví nejlíp, co se tam děje.

Můžu ale říct tohle: rétoriku, podle které je potřeba řídit stát jako firmu, známe i odjinud. To byl třeba Berlusconiho přístup v Itálii. Zajímavé na tom je, že jde o velmi technokratický přístup, podle kterého existuje podnikatelský, tedy racionální, správný přístup ke správě věcí veřejných. A i když se to zdá být populismu vzdálené, tak to má jeden podstatný rys společný. Je to právě antipluralismus. Existuje jen jeden přístup. A buď ho diktují pravidla byznysu, anebo jakási vůle lidu. V obou případech je to způsob, jak tvrdit, že není prostor pro diskusi, není prostor pro žádnou alternativu. A demokracie bez prostoru pro debatu a pro alternativy, to není skutečná demokracie.

Populismus je systém založený na personalizaci, říká odborník. Jeho nástupu pomohla i finanční krize

Číst článek

V čem tedy selhává pluralitní demokracie v našem postkomunistickém regionu?
Řeknu něco obecnějšího. Na jednu stranu máme sklon nadužívat pojem „krize demokracie“. Ne každý problém, politické selhání nebo nesouhlas znamená krizi. Demokracie se vždycky musela potýkat s politickými výzvami, s pocitem některých lidí, že systém nefunguje v jejich prospěch. Nic z toho není krize v původním slova smyslu, tedy že jde o okamžik života, nebo smrti. Ten nastává, když už systém nedovede zpracovat konflikt, protože jedna strana neakceptuje výsledek.

Příkladem je letošní 6. leden tady ve Spojených státech, kdy jsme byli blízko zvrácení výsledku voleb útokem masy lidí na parlament. To je skutečná krize. Zároveň jsme ale v posledních letech velmi tvrdě poznali, že smrt může být také velmi pomalá. Jedna věc je krize ve formě překvapivé, dramatické události – příjezd tanků, přepadení Kongresu.

Ale pak je tu to, co moji kolegové nazvali autokratickým legalismem. Postupuje velmi pomalu a metodicky. Vydlabává instituce zevnitř. Když se vrátím k Maďarsku jako k příkladu – tam nenajdeme žádný nápadný moment, na který bychom mohli poukázat: „Teď, teď se něco děje!“ Naopak, všechno zdánlivě postupuje podle pravidel. Soudnictví je ochromeno výměnou jednoho člověka po druhém. Nebo opoziční deník koupí podnikatel, který ho za několik měsíců zavře a svede to na finanční důvody. S tím se i my jako pozorovatelé a teoretici stále pereme. Je mnohem těžší to přesně určit. A je mnohem náročnější porozumět tomu, jak politici vytvářejí situace, ve kterých už výsledky voleb ve skutečnosti nejsou nejisté. V demokracii bychom neměli být schopní dopředu říct, jak to dopadne. Ale v zemích, které už nejsou opravdovými demokraciemi, to tak není.

Nutné hranice

Proč podle vás není dobré populisty vyčleňovat, pokud zůstávají v mezích zákona?
Z různých důvodů. Strategicky je to chyba proto, že tím potvrzujeme narativ, který populističtí lídři šíří mezi svými voliči. Jednoduše řeknou: „Vidíte, vždycky jsme vám říkali, že vás elity chtějí ignorovat, nechtějí se s vámi bavit, dívají se na vás svrchu. A my jsme ti jediní, kdo mluví pravdu, prorážejí tabu – a elity tím, že nás vytlačují, potvrzují, že máme pravdu.“

Kandidátky a fenomén přeběhlictví. V české politice je to zásadní téma, nejvíc ale až po volbách

Číst článek

Problém je to i normativně, protože jakmile tyto strany jsou v parlamentu, tak jimi zastupovaní lidé mají právo se zapojit. I kdyby to měl být jen vzkaz, že jejich zastupitelé jsou rasisti, podněcují násilí nebo cokoli takového. Ale úplně je ignorovat je podle mě chyba. Druhý extrém, který jsme v poslední době v mnoha evropských zemích viděli, to je snaha populisty napodobit a předčit je jejich rétorikou či politikou. To taky nefunguje, protože lidi vám pak řeknou, že děláte sami to, co jste kritizovali, a proč by měli volit kopii, když je v nabídce stále i originál. To se stalo v několika zemích středově pravicovým stranám, když začaly de facto kopírovat krajní pravici, a změnily tím celou kulturu způsobem, který se s demokracií pořádně neslučuje.

Jak tedy podle vás k populistům přistupovat? Co musí nabízet ten, kdo má o voliče populistů zájem?
Myslím, že se musí otevřeně zapojit, nebát se debat, nevylučovat ostatní. Ale zároveň v rámci debat musí dát jasně najevo, když se populista projeví svým antipluralismem. V tu chvíli musí zasáhnout a říct, kde je hranice. Tedy že můžeme diskutovat o jakékoli politické otázce – o obchodu, o Evropské unii, o imigraci. To všechno je v demokracii samozřejmě naprosto legitimní.

Ale když někdo řekne – a to je příklad z reálného života –, že Angela Merkelová má tajný plán, jak nahradit Němce Syřany, tak tam normální demokratická debata končí a politik to musí dát jasně najevo. Dá se to zvládnout a myslím, že bychom měli občas pochválit politiky, kteří toho jsou schopní, i když stranicky nutně nemusí být podle našeho gusta.

Funguje tohle na voliče populistů? Protože píšete, že faktické argumenty často příliš nezabírají a že není snadné populisty zdiskreditovat, že jsou celkem imunní vůči odhalené korupci a podobným kauzám.
Ne, já neříkám, že faktické argumenty nefungují. Nebezpečné je, když je polarizace tak silná, že voliči cítí, že to je opravdu my versus oni, a já nemám na výběr, i když vím, že to, co dělá můj populistický lídr, je problematické, možná to škodí demokracii, ale přesvědčil mě, že druhá možnost je taková hrozba, že mi zbývá jenom on. To je podle mě typ věrnosti, kterému je potřeba se vyhnout.

Jednou z možností, jak na to reagovat, je popřít, že existují jen dvě možnosti. Nebo jasně ukázat, že cena, kterou lidé zaplatí, je velmi konkrétní, že nejde jen o nějaké abstraktní demokratické hodnoty. Ano, poukázat na to, že populista s sebou přinesl spoustu korupce, to často nestačí. Ale pokaždé stojí za to na to upozorňovat, protože populisté se vždy prezentují jako velcí bojovníci s korupcí, a v mnoha zemích je zkorumpovanost jejich vlastních režimů tak křiklavá a zřejmá, že to může být důležité. Takže netvrdím, že je to beznadějné, že voliči populistů jsou imunní vůči faktům jako takovým nebo že by se mělo rezignovat na snahu je přesvědčit.

Na Kaczyńském a Orbánovi se mi líbí důraz na národní stát a jeho zájmy, říká Zahradil

Číst článek

Jak je to s koalicemi s populisty? Je od stran, které populistické hnutí kritizují za ničení demokracie, dobrý nápad vyhýbat se takové koalici, pokud další možností populistů je koalice se silami ještě více antisystémovými?
Velmi dobrá, ale velmi těžká otázka. Myslím, že jakákoli strana by měla zachovávat dvě hranice demokracie. Za prvé, není možné určitým občanům odepírat místo ve společnosti. Můžete kritizovat strany, lidi… demokracie nespočívá v tom být pořád milý a zdvořilý, vůbec ne. Ale tvrdit, jak to populisti dělají, že někteří lidé sem vůbec nepatří, to je tvrdá hranice, která by neměla být překročena.

Ta druhá – a já vím, že zvlášť novináři bude znít naivě – to je hranice faktů. Znovu, je tu spousta prostoru pro nesouhlas a konflikt. Ale když popíráte, že nějaký problém existuje, a říkáte třeba, že s klimatem se nic neděje a je to jen výmysl šílených levičáků, tam narážíme na tvrdou hranici, za kterou není možný produktivní demokratický konflikt. Takže první krok je, že se ta strana musí vejít do těchto hranic. A pokud ne, neměla by být koaličním partnerem.

Za druhé, za určitých okolností může být přijatelné říct, že chceme dát populistům šanci. Připustit, že jsou schopní změny, že je neodsuzujeme za všech okolností. Neříkat o nich, že jsou nenapravitelní, jak to bohužel udělala Hillary Clintonová, což je svým způsobem forma vyloučení, která je podle mě v demokracii špatná. Sociální demokrati v Rakousku řekli, že nevylučují koalici s nikým, ale představili soubor kritérií, která museli potenciální partneři splnit. Bylo to samozřejmě mířené na Svobodné, krajně pravicovou populistickou stranu. Myšlenka za tím je, že ty strany se mohou změnit, protože samozřejmě touží po moci jako všichni politici. A tak se můžou stát plně demokratickými, normálnějšími, umírněnějšími… Samozřejmě je to abstrakce, v praxi to pak nemusí moc dobře fungovat, protože kdokoli tu hru hraje, může mít tendenci kritéria obcházet a tak dál. Ale tohle je můj návrh, jak s takovou situací naložit.

Je cesta od populismu zpět k plnohodnotné pluralitní demokracii vůbec možná? A co obnáší?
Není nemožná, ale myslím, že je snadné selhat. Pokud se země nakonec dopracuje k široké koalici antipopulistických sil, bylo by chybou hned říkat, že změníme všechno, co kdy populisti udělali. Jak už jsem řekl, populismus nespočívá v konkrétních opatřeních. Takže ne všechno zavedené těmito stranami je nelegitimní a musí být zrušeno. Dá se to přijmout jako společná minulost, něco nechat, něco změnit.

Náročnější je změnit instituce, které se ubírají antipluralistickým směrem. Když usilujete o pluralismus, nemůžete to samozřejmě udělat antipluralisticky. Takže musíte najít způsob, jak dopřát prostor všem stranám, a odepřít populistům možnost si stěžovat, že se jim děje to, za co sami byli kritizovaní. Například pokud by se v Maďarsku dostala k moci široká koalice a nepočínala si opatrně, samozřejmě že by si Viktor Orbán hned běžel stěžovat do Bruselu.

Skutečnou výzvou tedy je vrátit změny v institucích tak, aby to nevypadalo jen jako epizoda věčné studené občanské války – jednou vyhrajeme my, jednou oni, ale neobnoví se skutečně otevřený, dynamický, a tedy opravdu pluralitní systém.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme