'Jé, ty máš takový ty kozačky a kroj.' Slováci v Česku hledají spojení s domovem

Noční vlaky do Košic jsou plné, dálnice nedokončené. Pro tisíce Slováků žijících v Česku ale existuje ještě jedna spojnice s domovem - tradiční písně a tance, které řada z nich opět objevuje a které pomáhají zachovat si „to své“ i daleko od domova.

Slováci v Česku Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lenka Schimmerová | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Lenka Schimmerová vede folklorní soubor, s cizími ale o něm moc nemluví. Dvacet let v Česku ji naučilo, že někdy je o takových věcech lepší mlčet.

„Na Slovensku je běžné být v souboru, zde jsem ale měla pocit, že je to spíš ostuda. Říkali mi 'jé, ty máš takový ty kozačky a kroj'. Tak jsem o tom přestala mluvit a dodnes to moc nevytahuju,“ popisuje své zkušenosti drobná třicátnice.

Slováci v Česku: mladší a vzdělanější než Češi

Číst článek

Schimmerová patří k lidem, kteří dělají folklor odjakživa a kteří si tuto lásku s sebou přinesli i do Česka (rozenou Košičanku do Prahy přivedlo vysokoškolské studium a udržel sňatek).

Její soubor Šarvanci před 15 lety zakládali lidé podobného ražení. Takových je ale čím dál méně, a naopak přibývá těch, kterým začne folklor chybět až poté, co ze Slovenska odešli.

„Často se nám teď stává, že k nám chodí nadšenci a říkají 'je mi 35 a vždy se mi to líbilo'. Není to pro nás úplná sranda,“ popisuje Schimmerová.

Pro soubor to totiž znamená učit dospělé lidi bez předchozích zkušeností od začátku úplně vše. Ve věku, kdy je to značně nejistá investice kvůli pracovním povinnostem, dětem či pouhé skutečnosti, že jde o emigranty, kteří zde nemusí zůstat. Přesto se soubor snaží, jak může.

Lenka Schimmerová | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Na to, co přesně Slováky na souboru přitahuje, se Schimmerová neptá. Přítomnost krajanů to ale podle ní není - přes 100 000 Slováků žijících v Česku (do nichž se ještě nepočítají ti, kteří už mají české občanství) lze lehce najít i jinde.

„Já sama jsem do souboru nešla kvůli Slovensku, ale kvůli tanci. Nikdy jsem neviděla smysl potkávat se se Slováky jenom proto, že jsou to Slováci. Nepotřebovala jsem to. Možná někde, kde by byla větší jazyková bariéra,“ myslí si.

Kapustnica a písně

Boom se projevuje i jinde. Simoneta Soukupová pracuje na pražské poliklinice jako neuroložka. Přes víkendy ale navléká kroj a vydává se na svatby Slováků 'čepčit'.

Je to tradiční zvyk, při němž písněmi a tancem provází nevěstinu proměnu z dívky na ženu. Ve tmě za světla svíček se silnými hlasy zpěvaček a bez doprovodu nástrojů patří pro mnohé k tomu nejhezčímu, co slovenský folklor nabízí.

Ještě před časem šlo o raritu, se kterou se člověk setkal jenom na svatbách folkloristů. Zhruba před čtyřmi lety, jak odhaduje doktorka Soukupová, se ale cosi změnilo a ona a její kolegyně jsou dnes zaměstnány každý druhý víkend, a to jenom proto, že polovinu nabídek odmítají. „Mladí se začínají k folkloru vracet, je to neskutečný boom,“ říká.

Ten se netýká jenom Slováků. Jedním z jeho příkladů je Folklorní mejdlo - „pravidelná veselice u cimbálové muziky“, jak akci popisují její organizátoři, kde folklor z nejrůznějších koutů Česka i okolí poznávají lidé, kteří s tímto uměním doposud neměli nic společného, a kde bývá často plno.

„Doby, kdy byl folklor lidem vnucován jako pódiová taškařice, jsou pryč. Dnes je znovu živelným a hlavně žitým – říkám, že vrací úder. Taky myslím, že lidem začal chybět nejen v muzice a tanci, ale třeba i v lidových řemeslech, v takové té poctivosti. Jsme zavaleni haldou šuntů a chceme znovu věci, které jsou fortelně udělané a vydrží roky, a navíc jsou krásné,“ řekla nedávno pro týdeník Respekt spolupořadatelka 'mejdel' Anežka Konečná.  

Pro slovenskou komunitu má folklor ještě jednu přidanou hodnotu. Lenka Schimmerová i Simoneta Soukupová mají děti, které sice slovenštině velice dobře rozumí, ale mluví česky. Co ovšem v slovenštině dokážou, je zpívat.

„Když byly děti malé, začaly jsme se s kamarádkami potkávat u někoho doma. Udělaly jsme čaj, kávu, kapustnicu (zelňačku), děti si hrály a my ženy jsme si nejprve povídaly a pak zpívaly. Ne proto, že bychom přímo chtěly, aby se učily písně nebo jim k tomu vnucovaly nějaký vztah. Děti to ale slyšely a leccos se na ně 'nalepilo',“ říká Soukupová s tím, že předat další generaci alespoň něco z její rodné země pro ni bylo důležité. „Mluví sice česky, ale je to v nich.“

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme