Střílelo se pořád. Kolegovi zabili syna, přesto dál pomáhal, říká lékařka po misi v Jemenu
Tak bezútěšný kus světa, jako je jemenská Mokka, prý ještě nikdy neviděla. A to lékařka Kristina Höschlová nebyla na zahraniční misi žádným nováčkem. „Střelbu jsme slyšeli od rána do večera. V Jemenu nemá zbraň jen ten, kdo má berle nebo nemá ruce,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou o své zkušenosti z mise Lékařů bez hranic.
Lékařka Kristina Höschlová strávila měsíc v Jemenu, kde nyní zuří občanská válka. A přestože už má za sebou misi v Afghánistánu nebo Iráku, Jemen pro ni znamenal řadu poprvé.
„Poprvé jsem třeba pracovala ve stanu. Je to praktické, člověk tam může snadno přebíhat z křídla do křídla,“ vysvětluje v pořadu Host Lucie Výborné Höschlová z letecké záchranné služby Libereckého kraje.
Když přitom lékařský stan hned po příjezdu spatřila, nejprve úplně nadšená nebyla. Bála se hmyzu, prachu a větru, nakonec ale všechno dopadlo mnohem lépe.
„Byla jsem sama překvapená, jak tam bylo čisto. Bylo to i díky vysoké disciplíně místních,“ vzpomíná.
Úcta k práci
Humanitární pomoc pro Jemen se rozkrádá. Polovina obyvatel země nemá dostatek jídla
Číst článek
Právě na jemenských zdravotnících celý chod nemocnice stál a stojí. „Nás cizinců tam bylo málo. A od místních jsme se měli co učit – třeba úctu k práci jako takové, nadšení a dobrou náladu,“ popisuje lékařka.
„To, že v takhle bezútěšném prostředí našli smysluplnou práci, považují za neopakovatelnou příležitost. Jsou ostrůvkem radosti, kterou mohou šířit,“ doplňuje.
A připomíná jednoho ze svých jemenských kolegů. Přestože mu nedávno přímo na ulici zastřelili pětiletého syna, nezhroutil se.
„Říkal: Buď si to mohu nést do konce života s sebou a snažit se ho pomstít, nebo to v sobě uzavřu. Tehdy jsem si řekl, že jediné, co chci, je, aby byl na mě můj syn v nebi hrdý. Proto jsem začal léčit zraněné,“ vypráví.
Překročit svou komfortní zónu
Hlavním účelem jemenské nemocnice, ve které Höschlová pracovala, byla léčba akutních úrazů. Ovšem s několika „ale“. „Měli jsme jediný operační sál, neměli jsme CT ani laboratoř. Často jsme museli spoléhat na vlastní smysly,“ přibližuje.
A nebylo to podle ní vždy jednoduché. „Přivezli k nám třeba desetiletou holčičku v hlubokém bezvědomí, v terminálním stavu. Kvůli neléčené cukrovce. V našich podmínkách by člověk udělal kompletní laboratorní vyšetření a nadávkoval léky. Tady to nešlo,“ vzpomíná.
„V tuto chvíli člověk překročí svou komfortní zónu a pustí se i do věcí, kde si úplně není jistý,“ dodává.
Občas ale pacientům nedokázali pomoci. „I když jsme třeba dotyčnému pacientovi vysvětlili, že zranění podlehne, že není jiná cesta, protože jsou jeho zranění fatální, viděli jsme, že jsme mu dali naději. Někdy jsem měla pocit, jako bychom byli první, kdo těmto lidem projevil úctu,“ uzavírá své vyprávění z Jemenu.
