Fenomén ‚jugonostalgie‘: ‚Pro malého chlapce to byla vysněná krajina,‘ říká rodák z Československa

Mnozí občané bývalé Jugoslávie postrádají nižší ceny a světové uznání, jiní však varují před přílišnou romantizací Titovy éry. V devadesátých letech se často hovořilo o tom, že Josip Broz Tito téměř půl století nutil různé národy žít společně proti jejich vůli. Po třiceti letech však mnozí stále chovají hlubokou náklonnost k již neexistující zemi a litují jejího rozpadu.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Náklonnost ke starému systému se často označuje jako „jugonostalgie“

Náklonnost ke starému systému se často označuje jako „jugonostalgie“ | Foto: Xose Bouzas / Hans Lucas | Zdroj: Reuters

Podle výzkumu analytické společnosti Gallup zveřejněného serverem The Guardian si v Srbsku 81 procent respondentů myslí, že rozpad Jugoslávie byl pro jejich zemi špatný. V Bosně a Hercegovině, která byla vždy nejmultikulturnější z bývalých jugoslávských republik, sdílí tento názor 77 procent dotázaných.

Dokonce i ve Slovinsku, které jako první z jugoslávských zemí vstoupilo do Evropské unie a je všeobecně považováno za „nejúspěšnější“, 45 procent respondentů stále tvrdí, že rozpad byl škodlivý. V Kosovu, které nemělo v Jugoslávii plnou nezávislost, lituje rozpadu pouze 10 procent.

Socialistickou federativní republiku Jugoslávii tvořilo šest republik - Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Černá Hora, Makedonie a dvě autonomní oblasti - Kosovo a Vojvodina. Založil ji Josip Broz Tito v roce 1945. Cílem Titova státu bylo sjednotit různé etnické a náboženské skupiny v regionu pod heslem „jednota a bratrství“. Rostoucí nacionalismus po jeho smrti v roce 1980 vedl až k rozpadu země v roce 1992 a ke krvavým jugoslávským válkám v 90. letech.

Růžové brýle

Náklonnost ke starému systému se často označuje jako „jugonostalgie“. Larisa Kurtovićová, politická antropoložka ze Sarajeva, která se zabývá postjugoslávskou identitou v Bosně a Hercegovině, je však vůči tomuto termínu opatrná.

„Nostalgie implikuje určitý druh melancholie nebo stesku,“ říká. Ta samozřejmě existuje. Mnoho restaurací a penzionů po celém regionu, jako například slavná kavárna Café Tito v Sarajevu, je ověšeno kýčovitými memorabiliemi a představuje růžový pohled na tehdejší dobu. 

Protesty po jmenování nového biskupa v Černé Hoře silně připomínají 90. léta

Číst článek

Podle Kurtovićové však existuje i hnutí mladších lidí, kteří se na toto období dívají kritičtěji a hodnotí jak jeho pozitiva, tak i negativa.

Obzvlášť kruté období jugoslávských válek, při kterých došlo k rozpadu země, představují temnou část minulosti. Během bojů došlo k poškození významných vládních budov, památek i infrastruktury. Některá území se z etnických čistek nevzpamatovala dodnes.

„Socialistické období je velmi oceňováno. Je spojováno s hospodářským růstem a velkým zlepšením životní úrovně,“ vysvětluje. Většina bývalých jugoslávských států zaznamenala po válkách obrovský hospodářský pokles a stále trpí vysokou mírou odchodu inteligence do zahraničí.

Zejména Bosnu a Hercegovinu se Srbskem sužují politické spory a jejich kdysi utopická brutalistická sídliště a železnice postavené v době Jugoslávie chátrají. Ačkoli Chorvatsko a Slovinsko našly relativní stabilitu jako členové Evropské unie, žádosti ostatních zemí se zadrhly a jednání se nezdařila, takže mnozí pochybují, zda někdy do bloku vůbec vstoupí.

Síla jugoslávského pasu

Přestože Jugoslávie byla státem jedné strany, existovaly zde výrazné rozdíly oproti ostatním zemím železné opony. Diktáror Tito se snažil udržovat vztahy jak se Západem, tak se Sovětským svazem a jugoslávští občané mohli cestovat do obou regionů.

Dalším společným tématem je ztráta statusu a pocit, že lidé přešli z relativně velké a respektované země do mnohem menší a méně významné.

George Peraloc se narodil v Makedonii (nyní Severní Makedonie) v roce 1989, ale v současné době žije v Bangkoku. „Kdykoli tady musím vyřídit nějakou byrokratickou záležitost, například otevřít bankovní účet, nikdy ve svém systému nenajdou Severní Makedonii, ale Jugoslávii ano,“ říká.

Jedním z nástrojů, který poskytuje lidem bránu k tomu, aby znovu objevili přehlížené aspekty svého dědictví, je internet.

‚Vysněná krajina‘

Peter Korchnak, který vyrůstal v Československu, spustil v roce 2020 podcast Remembering Yugoslavia (Vzpomínání na Jugoslávii, pozn. redakce)

„Slýchával jsem o ní jako o zemi, kde svítí slunce, kde láká voda a kde je nejlepší zmrzlina na světě. Pro malého chlapce to byla vysněná krajina“ říká pro server iROZHLAS.

‚Uprchlíci tu nejsou, aby se flákali, ale často jsou to stateční lidé.‘ Vesna Evans sdílí zkušenost z války

Číst článek

„Když jsem vyrůstal, připadala mi Jugoslávie jako ráj,“ podotýká a vysvětluje, že mnoho lidí prchajících před československým režimem utíkalo do Jugoslávie. Totéž často dělali disidenti z jiných komunistických zemí, například z Rumunska.

Přestože se s mnoha Jugoslávci setkal, sám zemi nikdy nenavštívil. „Nestihl jsem to. Nepodařilo se nám dostat povolení k odjezdu z Československa než se Jugoslávie rozpadla.“

Korchnakův zájem se z čistě osobního přetransformoval na profesionální během studií v Budapešti, kdy se začal o téma zajímat do hloubky při psaní diplomové práce.

„Sledovali jsme násilný rozpad Jugoslávie, zatímco já jsem byl svědkem pokojného rozpadu své vlastní země,“ říká. „Začal jsem hledat srovnání, porovnávat obojí. A začalo mě to fascinovat,“ říká.

Jugoslávie vs. Československo

Na otázku, zda zjistil, jestli se opravdu jednalo o ráj na zemi, odpovídá, že záleží na úhlu pohledu. „Jugoslávský socialismus byl jiný než ten československý. Naše státní bezpečnost byla aktivnější a brutálnější. Oni na tom byli ekonomicky a finančně lépe, mohli snadněji cestovat na Západ, třeba i jezdit na koncerty do Londýna. Ten režim nebyl tak represivní.“

Korchnak míní, že Jugoslávci měli i větší svobodu uměleckého projevu. „Samozřejmě s tím omezením, že nemohli kritizovat stranu, režim, nebo Tita. Takže ráj to nebyl, ale z hlediska životní úrovně a kultury na tom byli mnohem lépe,“ tvrdí.

Během let se podle něj přístup k Jugoslávii hodně proměnil. „Změnil se celý diskurz. Antropologové, sociologové i politologové se přesunuli od analýz války a rozpadu Jugoslávie a začali se věnovat jejím pamětem a vzpomínkám. Podobně si toho samého všímám i u Československa.“

„V devadesátých letech byla v nacionalistických kruzích Jugoslávie označovaná jako vězení národů, ve kterém se jednotlivé národy nemohly projevovat. Na Slovensku jsme měli podobné nacionalisty. Proto se Jugoslávie v politickém diskurzu brala dost negativně a pokud někoho nazvali jugonostalgikem, bylo to myšleno jako nadávka. Proto odešla jugonostalgie do undergoundu, stala se z ní subkultura. Lidé si dál pouštěli jugoslávské filmy a poslouchali hudbu z té doby, ale nechlubili se tím.“

Až po velké recesi v roce 2008 se podle Korchnaka začalo o Jugoslávii přemýšlet opět v dobrém.

I proto se rozhodl založit podcast, který se jugoslávským pamětem věnuje. Jugonostalgie je podle něj jedním ze způsobů, jak se vzpomínky na zemi projevují.

Jedním z důvodů, proč bývalí obyvatelé na Jugoslávii rádi vzpomínají, je podle něj pospolitost v které lidé z tolika různých kultur žili. „Stejně jako my rádi vzpomínáme na to, že jsme žili spolu jako Slováci a Češi, vzpomínají oni na život v míru v jedné velké krajině.“

Nová Jugoslávie nebude

Mezi nejviditelnější projevy jugonostalgie patří připomínání si narozenin Tita, chození v jugoslávských uniformách a zpívání starých partyzánských písniček. Proč ale oslavovat Tita, když to byl v podstatě diktátor? Podle Korchnaka ho lidé brali jako ztělesnění jugoslávské prosperity.

„Tita si idealizují, protože reprezentuje mírové časy a prosperitu. Je symbol toho, co bylo, nejde vyloženě o něj, jako o osobnost. Brali ho jako velmi benevolentního. Byl sebevědomý, atraktivní, měl styl, dobře se vyjadřoval a měl rád luxus.“

Proč jdou lidé dobrovolně do války? Roli hraje třeba romantizace historie i film Rambo, říká antropolog

Číst článek

Kolem Tita vznikl silný kult osobnosti už za jeho života. Den jeho narozenin byl v Jugoslávii Dnem mládeže, bylo po něm pojmenováno několik měst, bezpočet ulic a dokonce i planetka.

I přes to, že ho dodnes mají někteří obyvatelé zemí bývalé Jugoslávie v oblibě, nelze popřít, že šlo o diktátora, který se dostal k moci vězněním představitelů opozice. Prezidentem se stal šestkrát po sobě a ústavu si upravil tak, aby mu funkce zůstala až do konce života.

Obnovení republiky ale podle Korchnaka nehrozí. „Jugoslávie jako politický projekt je, stejně jako Československo, mrtvý. Je konec. Ale jako kulturní projekt pokračuje. A to je výrazný rozdíl. Neoznačil bych to přímo za Jugoslávii, ale lidé se rádi setkávají se svými bývalými krajany z jiných republik. Poslouchají hudbu, chodí na koncerty. Z kulturního hlediska nejen, že nezanikla, ale dokonce bych i řekl, že sílí.“

Lidem chybí velký společný prostor. „Rozpad Jugoslávie zmenšil lidem jak životní, tak kulturní prostor. Proto na ni vzpomínají tak pozitivně. Lidé chtějí být více spolu.“

Přesto Korchnak považuje za zarážející náklonnost mnoha bývalých Jugoslávců ke starému systému. „Starší lidé na Slovensku říkají: ‚Tehdy to bylo levnější‘, ale většinou se všichni posunuli dál,“ říká. „Ale v bývalé Jugoslávii se to nějak transformovalo v něco jiného.“

„Sám jsem nostalgický po dětství stráveném v Československu, rozhodně mi ale nechybí socialismus,“ uzavírá Korchnak.

Michaela-Františka Kárná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme