Zima, medúzy a výkaly. Jako první hendikepovaná plavkyně překonala La Manche, teď vydává knihu

„Odjížděla jsem s tím, že to asi nedám. Teprve v Anglii se ve mně začalo něco obracet,“ vzpomíná Markéta Pechová v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz na to, jak jako první česká hendikepovaná plavkyně překonala kanál La Manche. Chybějící noha pro ni nepředstavovala zásadní problém, plavat už se učila bez ní. „Zima mi byla od začátku až do konce,“ přiznává Pechová, která se navíc bojí plavat na otevřené vodě.

Rozhovor Liberec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Markéta Pechová na křtu své knihy Jednou nohou přes kanál. Vedle sebe má plavky, ve kterých přeplavbu uskutečnila, i s ustřiženými nohavicemi

Markéta Pechová na křtu své knihy Jednou nohou přes kanál. Vedle sebe má plavky, ve kterých přeplavbu uskutečnila, i s ustřiženými nohavicemi | Foto: Anna Urbanová | Zdroj: Český rozhlas

Před dvěma lety, 25. srpna 2019, jste přeplavala La Manche. Vybavíte si noc před startem? Jak se vám usínalo? Věděla jste, že ráno vstanete a čeká vás zdolání kanálu?
Ne, tam je systém takový, že každý večer se volá lodivodovi, který dohlíží na průběh pokusu, jestli se druhý den plave. Z předchozích dnů jsme věděli, že předešlí plavci, kteří měli stejný termín jako já, už mají odplaváno. Nevěděla jsem, jestli a kdy poplavu, to určuje právě lodivod s ohledem na počasí, příliv a odliv. Ale mysleli jsme si, že budu plavat.

Každý den jsem se připravovala a jedla, jako bych druhý den plavala. Kluci, kteří mě na přeplavbě doprovázeli ten večer, odjeli do města nakoupit jídlo a zároveň zavolat lodivodovi. Já jsem poprvé za celou dobu příprav zůstala v kempu a vzala jsem si čtvrtku prášku na spaní a šla jsem v sedm večer spát. Protože se mohlo stát, že bych vyplavávala o půlnoci.

Odjezd na start | Foto: FB - Sportovní plavecký klub Slavia Liberec

Šla jsem si tedy lehnout, usnula jsem a ve 3.30 mě přítel Honza vzbudil a já mu hned říkám: Plavu? Potvrdil mi to. Bylo to hustý. Měla jsem připravené jídlo, všechno bylo sbalené, takže já jsem se jenom oblékla a jeli jsme do přístavu. Startovala jsem v 5.20.

Při dálkovém plavání se na rozdíl od bazénového může plavat v neoprenech, bylo tomu tak i při překování La Manche?
Ne. Podle pravidel musí být krátké vykrojené plavky, žádné neopreny. Dokonce jsem svoje plavky musela zkracovat. Stříhali jsme je nůžtičkami od manikúry přímo na pláži. Plavec nesmí mít ani dvě čepičky. Zima mi byla od začátku až do konce. Vůbec nechápu, jak jsem to mohla vydržet. A to přitom jsem plavala a voda byla relativně teplá – 18 stupňů u břehu. Když člověk plave chvíli, tak není zima, ale jakmile je tam dlouho, je to něco úplně jiného.

Vyplouvala jsem v pět hodin ráno a pak bylo chvíli pod mrakem, slunce začalo trochu hřát až kolem 11 hodin. Což byla další věc.

Sušenky a teplá cola

Jak jste se během plavby stravovala?
Pro jídlo byly předem stanovené intervaly, já jsem je měla každou půlhodinu. Měli jsme připravené varianty – horký čaj, horkou colu, hovězí vývar a polomáčené sušenky nebo proteinové tyčinky. To mám vyzkoušené, že mi funguje při dálkových závodech.

Nakonec jsem dvakrát zkusila proteinovou tyčinku, ale to jsem nemohla sníst. Měla jsem slanou pusu od moře a nešlo to. Stejně tak jsem do sebe nedostala vývar, protože zase bylo to moc slané. Paradoxně jsem tedy jela celou dobu na polomáčených sušenkách a horké cole, kterou mi ohřívali kluci v mikrovlnce.

Občerstvení podávané na tyči vyrobené z kancelářských potřeb | Foto: FB - Sportovní plavecký klub Slavia Liberec

Kvůli dodržování pravidel pokusu jste se nesměla dotknout ani na chvíli lodi. Jak vám jídlo podávali?
Na tyči. Vyrobili jsme ji z kancelářských potřeb. Byl tam jeden kelímek na pití a druhý na jídlo. Vždycky mi tam ale dali jenom kousek sušenky, kterou jsme ukousla, spolkla a jela jsem dál. Tam není čas na nějaké dlouhé zastavování. Tu chvíli jsem využila na to, že jsem se trochu protáhla, udělala pro změnu pár prsových temp, když mě bolelo rameno.

Přišla tedy krize?
Po třech hodinách jsem měla křeče pahýlu a trvalo asi hodinu, než to přešlo. Okolo desáté hodiny mě chytla bolest ramene, že jsem nemohla pořádně provádět kraulová tempa. A to jsem přitom nikdy netrpěla na to, že by mě bolela záda nebo ramena. Ale už to tělo bylo přetížené. Řekla jsem klukům na lodi, že mě bolí rameno, a oni mě povzbuzovali, že musím plavat kraulem. Což jsem nechápala, když věděli, že mě to bolí. Jenže to už jsme byli u Francie v proudech a oni potřebovali, abych je přeplavala a nestrhly nás ještě na delší trasu.

Takže po deseti hodinách plavání jim říkám, že mě bolí rameno, a oni mě jenom odbyli, že mám plavat. A pak jsem říkala, že mě bolí na prsou. To je totiž jedna z věcí, kterou zmiňují komisaři v přístavu, že pokud ti není psychicky dobře, tak končíš. Mě to bolelo asi od toho ramene, ale nebyla jsem si jistá. A když se lodivod zeptal Filipa, co říkám, přeložil mu jenom, že mi je zima. Kdyby totiž tlumočil přesně, co jsem řekla, tak bych okamžitě skončila. Protože sebemenší pochybnost, že má plavec tlak na hrudi, znamená konec. Už se stalo, že tam plavci zkolabovali.

Markéta se svým plaveckým sparing partnerem Filipem ještě na pláži v anglickém Doveru | Foto: FB - Sportovní plavecký klub Slavia Liberec

Nepřemýšlela jste, že to nemá cenu, že to vzdáte?
Chvíli jo. Ale viděla jsem kluky na lodi – že tam jsou pro mě a kvůli mně. Taky jsem si připustila, kolik lidí za mnou stojí v Česku, od kterých jsem třeba dostala sponzorský dar. Nebo zodpovědnost vůči lidem, kteří mi fandili a posílali zprávy. Takže jsem si říkala, že prostě musím.

Tesco taška v moři?

Stala jste se první českou hendikepovanou plavkyní, která La Manche překonala. Jak jste se v moři vypořádávala s tím, že plavete jen s jednou nohou? Musela jste například upravit způsob pohybu?
Učila jsem se plavat už bez nohy, takže nemůžu říct, že bych přizpůsobila styl. Rovnováhu mám dobrou a tělo si hned našlo polohu, která souzní s vodou.

Markéta Pechová

  • narodila se 31. května 1979
  • původem je z Českých Budějovic, nyní žije v Liberci
  • pracuje pro Krajskou nemocnici Liberec
  • ve 12 letech jí lékaři našli nádor na stehenní kosti, podstoupila chemoteramie, přesto nohu nakonec museli od kolene amputovat
  • rakovina se vrátila v podobě metastáze na plicích, pomohla až transplantace kostní dřeně
  • od puberty sportuje - nejprve se věnovala atletice, později plavání
  • 25. srpna 2019 přeplavala kanál La Manche, vzdálenost 38,5 kilometru zdolala za 12 hodin a 31 minut
  • na lodi ji dělali podporu partner Honza, sparing Filip, výpravě šéfoval Petr, předseda oddílu, za který Markéta závodí 
  • za svůj výkon ještě v roce 2019 obdržela Poctu hejtmana Libereckého kraje a v roce 2021 Medaili města Liberec
  • 7. prosince proběhl křest knihy Jednou nohou přes kanál, která popisuje její život od dětství na onkologii až po přeplavání La Manche

U bazénových plavců se lze setkat s tím, že mají strach z otevřené vody, protože jsou zvyklí na průzračnou vodu a lajnu na dně. Přestože jste zkušená dálková plavkyně, netrápilo vás to? Koukala jste se pod sebe?
Vadí mi to. Já se bojím na otevřené vodě. Když plaveme závody v rámci Českého poháru, tak mě uklidňuje, že nás tam je hodně. Že bych si šla zaplavat na přehradu sama? To až teď po překonání La Manche jsem na tom líp. Ale bojím se ryb a všeho možného, co tam je.

V moři to bylo hrozný. Hnacím motorem pro mě bylo, že šlo svým způsobem o závod. Zaměstnávalo mi to myšlenky tak, že jsem neměla prostor na to vnímat, co jsem kolem sebe viděla. Byly tam třeba obrovské medúzy.

Ty vás ohrožovaly?
Medúza mě žahla hned po hodině, ani ne. Pak tam plavaly obrovské medúzy, mně to přišlo jako konferenční stolky. V jednu chvíli jsem se podívala na sparinga Filipa, který se divně díval. Pak jsem koukla pod sebe a medúzy byly přímo pode mnou. Ale kluci na mě volali: Neboj, to jsou jenom igelitky z Tesca. Když jsem potkala dvě nebo tři, tak jsem jim to byla schopná věřit, ale pak jsem si to spojila s pohledem Filipa a bylo mi to jasné.

Projela jsem tam i výkaly. Humus. Byly to zbytky, co vypouštěly lodě, které La Manchem proplouvají. Ale z lodi mi říkali, že to je dobrý, že mám jenom plavat. Protože ono se nejde pořád vyhýbat.

Žraloci tam prý nejsou, tak to jsem jim věřila a radši si nezjišťovala víc. Jednou jsem se lekla spodku lodi, když jsem se k ní dostala moc blízko a myslela jsem si, že je to žralok. Ale Filip viděl, že jsem sebou cukla, tak mě uklidňoval, že je to jenom loď.

Oddych až na lodi

Kdy jste začala vnímat, že se blížíte ke konci? Přišla úleva hned, jakmile jste viděla francouzské pobřeží?
Já jsem útesy viděla už asi po šesti hodinách, ale zdály se mi hrozně daleko. Nezlepšilo se to moc ani po deseti hodinách. Víc jsem vnímala, že se blíží konec, až když kolem nás začaly jezdit plachetnice. To jsem věděla, že jsem někde u civilizace. Také začala být teplejší voda, takže jsem si říkala, že to už dám. A to bylo zhruba hodinu před doplaváním.

Začalo vás to nějakým způsobem dojímat?
Ani ne. Já jsem hlavně chtěla být už venku z vody. Fakt mi byla hrozná zima, byly tam medúzy a bolelo mě to rameno. Chtěla jsem jenom, ať už to mám za sebou. Došlo mi to, až když jsem se dotkla hnusných oslizlých skal. „Ty vado, já jsem přeplavala La Manche. Já, Markéta Pechová, obyčejná Markéta Pechová překonala La Manche,“ říkala jsem si.

Štěstí v prostěradle | Foto: FB - Sportovní plavecký klub Slavia Liberec

Ale hned nějaký další nával emocí nepřišel. Byla jsem za to ráda kvůli těm lidem na lodi. Až potom, když mě vytáhli, usušila jsem se a zabalila se do prostěradla, tak jsem byla šťastná. Pořád to ale bylo o tom, že jsem byla ráda, že to mám za sebou, než že bych byla pyšná na to, co jsem dokázala.

Motivace k přeplavání

Kde se vůbec zrodila myšlenka, že zdoláte La Manche?
To byla náhoda. Dříve jsem závodila v bazénu a pak, když jsem skončila, tak jsem pořád chodila plavat. Jednou se mě před bazénem jeden známý zeptal, proč pořád plavu a trénuju, když už nezávodím. A tak jsem mu ze srandy řekla, že trénuju na La Manche. On se zasmál a zeptal se, kdy ho teda budu plavat. Odpověděla jsem, že až mi bude čtyřicet. Mně bylo tehdy asi 25 let. O kanálu jsem vůbec nic nevěděla. Jaká tam je voda, jak je to daleko, nic. Prostě jsem to plácla, protože jsem věděla, že to je meta.

Pak jsem se začala věnovat dálkovému plavání, což jsem do té doby ještě nezkoušela. Začala jsem plavat prvních pět kilometrů. Díky tomu jsem se seznámila s lidmi, kteří už to přeplavali, ale pořád mě to úplně nezajímalo. Řekla bych, že jsem se tomu začala intenzivně věnovat až v nějakých 35 letech.

Plavkyně Pechová překonala jako první handicapovaná Češka kanál La Manche

Číst článek

Následovala tedy už konkrétní příprava?
Závodit v dálkovém plavání s nějakými výsledky jsem začala až ve 32 letech. Konkrétní příprava na La Manche trvala tři roky, kdy jsem to tam směřovala.

Měla jste k tomu trenéra, který by tvořil plán?
Ne, byla to moje individuální volba. Jediné, co mi někteří trenéři radili, bylo, jak se otužovat. Ale plavecké tréninky jsem si volila podle sebe. Věděla jsem, že musím hodně naplavat, to mi radili právě plavci z dálkového, kteří s tím měli zkušenosti. Ale každý tu přípravu pojímá jinak. Někdo se hodně otužuje, já jsem zase taková, že jsem se tomu nechtěla úplně poddat, takže jsem to brala podle sebe. Plavala jsem pět kilometrů denně, ale rozhodně ne jenom v kuse kraulem.

Kolikrát týdně probíhaly tréninky?
Každý den, mimo jednoho dne, kdy jsem měla fitko a saunu. Jinak jsem si nedělala pauzu, občas jednou za měsíc na den, ale dva roky jsem určitě plavala denně.

Den D

Takhle tedy obecně probíhala dlouhodobá příprava. Kdy byl stanoven ale pevný termín, ke kterému jste ladila formu?
Když jsem se přestěhovala do Liberce před pěti roky, tak jsem začala plavat v místním oddílu Slavia Liberec. Když jsem se s plánem svěřila tehdejší trenérce Jaroslavě Nýčové, tak se ani moc nedivila. Čekala jsem třeba, že mi řekne něco jako: Na to nemáš. Ale ona řekla jenom, že se musím otužovat a závodit, dál už jsme se o tom nebavily.

Potom vedení převzal Petr Kořínek a s tím jsem to řešila víc. Seznámil mě s lidmi, kteří doprovází plavce na La Manche. Pak přišli a oznámili mi, že už mám termín. Aniž bychom to nějak víc rozebírali. Byla jsem z toho překvapená, pořád jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu chci.

Připravovala jste se s tím, že někdy v budoucnu možná poplavete, ale pak se do toho vložili druzí a postavili vás před hotovou věc?
Přesně tak.

Tým: Honza, Markéta, Filip a Petr | Foto: FB - Sportovní plavecký klub Slavia Liberec

Tím, že dohodli termín, tak se i vytvořil tým, který vás pak doprovázel do Anglie?
Tým jsem tvořila až na poslední půlrok. Ale věděla jsem, že tam budu chtít Petra Kořínka, partnera Honzu, a pak jsem potřebovala sparingpartnera do vody. Požádala jsem tedy Filipa Pytla z Českých Budějovic, odkud pocházím a se kterým se znám, navíc jsem věděla, že La Manche přeplaval taky. Na trénink jsem ho nepotřebovala, jenom jsem chtěla, aby tam jel se mnou jako podpora. Radil mi taky, co si mám před startem vyzkoušet za jídlo, jestli mi není špatně ve vlnách a podobně. Věděla jsem, že potřebuju s sebou minimálně tři lidi, které člověk musí mít na lodi.

Plnění kritérií

Když jste začala mluvit o tom, co člověk musí splnit, než se vůbec pustí do vody, mohla byste popsat, co všechno musí být zařízeno předtím, než plavec do Anglie přiletí?
Nejdůležitější je přidělený termín od asociace. Musí být splněny zdravotní podmínky – to znamená nechat si v angličtině udělat výpis z karty. Lékař musí napsat, že je člověk schopný plavby, uvést, jaké prášky užívá a podobně.

Dále je nutné odplavat šest hodin v kuse v maximálně 18stupňové vodě. Tento test se musí prokázat, buď svědectvím, nebo doložit výsledkem ze závodů.

Musí se dohodnout kapitán lodi, který musí být z tamní asociace, která má certifikát. Nemůže plavce doprovázet jen tak někdo. Musí to být zkušený lodivod s týmem, který bude mít volno v přiděleném termínu, který je vyhrazený na pokus.

Česko má na paralympiádě první zlato. Vrchol kariéry je to ale nejen pro medailisty, říká reportérka

Číst článek

Termín ale neznamená jeden den. Jedná se o delší časový úsek, že?
Ano, je to deset dní. Je na ně vyčleněno čtyři až pět plavců, kteří v tomto termínu mohou plavat. Já jsem měla přidělené číslo pět, takže jsem byla poslední. Ale mohlo by se stát, že bych plavala první, kdyby ostatní řekli: Dneska nechci plavat. Asociace pak nabízí ten den následujícímu v pořadí. Je možnost nechtít plavat, ale pak se může stát, že se zhorší počasí a že nezbude čas v těch deseti dnech. Ale plavci většinou neodmítají, protože každý to chce mít rychle za sebou.

Před vámi všichni odplavali?
Musím říct, že my jsme tam přijeli v srpnu – u nás bylo teplo – a tam bylo 14 stupňů, pršelo a byla zima. Všichni chodili v péřových bundách a já jsem musela chodit plavat do moře. Začalo být hezky až dva dny předtím, než začínal náš termín. Toho pak využili všichni plavci a jakmile jim lodivod řekl, že se plave, tak do toho šli.

Předchozí zkušenosti 

Už jste zmiňovala, že jedním z kritérií bylo prokázat, že plavec vydrží šestihodinovou zátěž. Kolik bylo tedy nejvíce, co jste kdy předtím vydržela?
Právě těch šest hodin. To jsem vydržela v rámci závodů na račickém kanále, uplavala jsem 17,5 kilometru a strašně mě to nebavilo. Ten závod byl na 25 kilometrů, ale já jsem přesně na těch šesti hodinách skončila. Já jsem nemohla spíš než fyzicky, tak psychicky. Prostě jsem to splnila jenom proto, abych měla odškrtnutý požadavek pro asociaci, a pak jsem odstoupila ze závodu. Byl to můj první závod, který jsem nedokončila. Prostě mě to nebavilo.

To bylo jak dlouho před La Manchem?
Rok, ani ne.

A to vás neodradilo od pokusu?
Říkala jsem si, co já tam budu dělat, když mě to nebaví? Jenomže račický kanál se plave dokola, je to trochu něco jiného. La Manche se plave do dálky. A tím jsem se snažila uklidňovat, že to bude dobrý a snad to bude jiný. Ale myslela jsem na to, co budu dělat, když tady plavu šest hodin a už mě to nebaví.

Vzdálenost La Manche 38,5 kilometru jste uplavala za 12 hodin a 31 minut. Na co jste celou dobu myslela?
To bylo zajímavý, mně to hrozně utíkalo. Když jsem se ptala, jak dlouho plavu, ve chvíli, kdy jsem měla krizi, tak mi řekli, že plavu už deset hodin. A já jsem si myslela, že plavu šest hodin. Bolelo mě rameno, byla mi zima a říkala jsem klukům, že chci skončit. Ale oni mi říkali, že po deseti hodinách se nekončí.

Hlavně jsem se tam zaobírala jenom tím: je mi zima, je mi zima, nesmím se dotknout lodi, musím plavat. To byly monotónní myšlenky. Nic víc se mi nehonilo hlavou. Jen asi dvakrát jsem si vzpomněla na své blízké, ale to nebylo nic dlouhodobě. Vždycky jsem si řekla, že je mi zima a musím plavat.

Křest knihy

  • uskutečnil se v Liberci 7. prosince
  • knihu pokřtila mořskou vodou
  • přítomen byl také ředitel nemocice, která spolufinancovala výtisk
  • během křtu předčítal Lukáš úryvek, který se věnoval především tomu, jak Pechová prožívala onkologickou léčbu
  • pasáž popisovala, jak Pechová bojovala s rakovinou, co prožívala bezprostředně po odoperování nohy či její reakce na chemoterapie
  • „V té době, kdy se Markéta léčila s rakovinou, byla úmrtnost na vedlejší účinky chemoterapie sedm procent,“ zdůraznil ředitel

Jednou nohou přes kanál

Dva roky po přeplavání La Manche vychází kniha „Jednou nohou přes kanál“, která popisuje nejen samotný výkon, ale také vaše zázemí, a především období, kdy jste procházela chemoterapiemi a léčila se s rakovinou. Proč jste se rozhodla příběh sepsat? Kdo to inicioval?
Aby se to sepsalo, vymyslel ředitel Krajské nemocnice Liberec, doktor Richard Lukáš. Poznal mě ještě předtím, než jsem kanál přeplavala a pak jsem do nemocnice nastoupila jako zaměstnanec. Když jsem k němu poté přišla a oficiálně mi pogratuloval, tak ho napadlo, abych to napsala.

Mně to proběhlo hlavou taky. Ale nikdy bych se do toho nepouštěla, protože neumím psát. On mi dal podnět a řekl, že mi dá k ruce někoho, kdo to se mnou sepíše. Tím se to celé rozjelo.

Dala jsem se dohromady s Kateřinou Hladíkovou, která to se mnou po večerech sepisovala. Vždycky jsme se scházely jednou týdně a asi tři čtyři hodiny jsem jí diktovala celý svůj životní příběh – od dětství až do La Manche. Takhle jsme to dělaly rok, pak začal covid, který to celé zpomalil.

Jaké ve vás vzpomínání si na všechny okolnosti a průběh vašeho dosavadního života vyvolalo pocity? Zmiňovala jste, že přeplavání kanálu pro vás byla meta, ale nebyla jste si jistá, zda jí vůbec dosáhnete. S odstupem času – naplnilo to vaše očekávání?
Je to pro mě strašně velká věc, kterou jsem dokázala, a moc si jí vážím. Ale spíš to pořád nechápu, že se mi to povedlo, když si to zpětně promítám. Já jsem moc nevěděla, do čeho jdu. Jsem takový člověk, co si nezjišťuje příliš podrobností dopředu – což pro mě bylo milosrdné, protože kdybych všechno věděla, tak bych si myslela, že nemůžu jít plavat.

Ale potom, když mě lidi zavalili gratulacemi. Doteď jdu po městě a lidi mě kvůli tomu znají. Oni to berou jako velkou věc, ale já to sama na sobě asi nedokážu tolik ocenit. Je to hezké, je to něco velkého, jsem za to vděčná a jsem spíš ráda, že mi to bylo shora umožněno.

Ani když jste si teď vše promítala při sepisování knížky?
V kontrastu s tím, co jsem si prožila v dětství na onkologii a říkala jsem si, kolik lidí musí tohle řešit, se mi to nedá tak zásadní. A zpětně spíš nechápu, jak jsem léčbu a to období mohla vydržet.

Když jsem se při psaní knížky vracela k přeplavání, určitá hrdost tam je. Ale furt to nemám tak, že by to byla nějaká bomba a že je to hrozně super. Kdyby se to nepovedlo, tak na tom svět nestojí. Já jsem tam i jela s tím, že to třeba nemusí dopadnout.

Ilustrace z knihy | Foto: Anna Urbanová | Zdroj: Český rozhlas

Další stanice: Gibraltar

Takže jste tam jela s tím, že možná neuspějete?
Já jsem spíš odjížděla s tím, že to asi nedám. Teprve v Anglii se ve mně začalo něco obracet. Ale jak jsme tam trénovali a byla mi po hodině zima, nedokázala jsem si představit, že to doplavu. Dokonce jsem si říkala, že dobře, jsem tady, už to nemůžu zrušit, půjdu na tři hodiny plavat, pak řeknu, že už nemůžu, a skončím.

Ale pak se začalo dělat hezky, s klukama jsme seděli a něco jsme jedli. Najednou jsem řekla: Já jsem se rozhodla, že to přeplavu. V tu chvíli jsem to snad poprvé myslela vážně. Bylo to hrozně zvláštní, ve mně se to nějakým způsobem zlomilo. A i přítel Honza mi řekl, že to tenkrát poznal.

Když jsem odjížděla, tak mě všichni novináři povzbuzovali a říkali, že to dám. Ale já jsem to tak necítila, nebyla jsem na to připravená. Zlomilo se to ve mně až tam.

Tetování na památku | Foto: Anna Urbanová | Zdroj: Český rozhlas

Když už se ten zážitek uležel, určitým způsobem to bylo naplňující. Máte nyní nějaké obdobné cíle?
Příští rok poplaveme Baťův kanál jako česká štafeta složená z dálkových plavců. V týmu nás je deset, kolik nás ale přesně poplave, ještě není jisté. Plave se to 23. května. A pak bych měla plavat Gibraltar, ale tam nemám ještě stanovený termín, mělo by to být každopádně příští rok mezi květnem a říjnem.

Ten má 18 kilometrů, to není tak hrozný, je tam teplejší voda, ale zase tam jsou obrovské vlny – a jsou tam žraloci. To se budu bát, ale snad to nějak zvládnu. Zase si o tom raději nic nečtu. Vím, že tam bude loď a snad se o mě postará.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme