Češi se stahují do soukromí a nedůvěřují státu. Na obcházení pravidel jsou hrdí, říká sociolog Pospěch
Česko se už druhým rokem potýká s pandemií koronaviru, podle názoru sociologa Pavla Pospěcha nás ale zasáhla také pandemie komunikační. „Není to otázka lékařská nebo zdravotnická. Není to tak, že bychom nevěděli, jak zacházet s pandemií, nebo bychom neměli třeba očkovací látky. Problém je, že lidé nepřijímají expertní vědění. Problém je společenský a je komunikační,“ upozorňuje autor knihy Neznámá společnost v Interview Plus.
Pospěch vysvětluje, že informace mezi experty a veřejností se přenášejí formou příběhů: „My jsme neustále frustrovaní z toho, že tady existují nějaká fakta, kterými se veřejnost neřídí. Zapomínáme, že veřejnost se řídí především příběhy. Nehledáme pravdu o tom, jak je to s pandemií, ale v první řadě hledáme smysl.“
Proč se lidé v pandemii chovají jinak, než bychom doufali? Poslechněte si Interview Plus Jana Bumby
„Když před necelým rokem tehdejší ministr zdravotnictví prohlásil, že mezi oběti pandemie koronaviru se počítají i oběti dopravních nehod, u kterých byl diagnostikován koronavirus, tak to vzbudilo velkou pozornost,“ uvádí Pospěch příklad takového příběhu.
Část společnosti podle něj nyní věří, že pandemie je velké riziko, a tato informace zapadá do jejich příběhů, že vláda situaci nezvládá a snaží se vše bagatelizovat. A druhá skupina si zas myslí, že je to celé výmysl a vláda se snaží zasahovat do našeho soukromého života.
„Na počátku pandemie se institucím dařilo vyprávět příběh, že to společně zvládneme, když budeme táhnout za jeden provaz. A pak se ten příběh vytratil,“ popisuje Pospěch.
Nezměnila se přitom fakta, ale poklesla důvěra v instituce. Ta prý v dobách krize vždy skokově vzroste, následně se ale vrátí do normálu – a normálem je v Česku nedůvěra ve stát.
Privatizmus společnosti
V české společnosti Pospěch pozoruje jev, který se v sociologii pojmenovává privatizmus: stažení se do soukromí a rezignace na veřejný život a hodnoty. Projevuje se například nízkým zájmem o politiku, který je například u mladých Čechů skoro nejnižší z celé Evropy.
„Když se někdo rozhodne vstoupit do politické strany, tak první reakce jeho okolí je: ‚Proč tam lezeš? Co z toho budeš mít?‘ Anebo se někdo stane aktivistou – definice pojmu se v Česku proměnila z aktivního občana na člověka, který zdržuje a montuje se někam, kam nemá,“ podotýká sociolog.
Privatizmus se projevuje i v pandemii tím, že nás odvrací od diskuse a zaměřujeme se na „soukromá“ řešení, která obcházejí systém a snaží se přechytračit pravidla.
Pandemie elán lidí neudusila. Nejšťastnější zemí světa je znovu Finsko, Česko si oproti loňsku polepšilo
Číst článek
„V Mostě se rozhodli vánoční trhy označit jako farmářské trhy, protože vánoční trhy jsou zakázané. Nebo když byly loni zavřené sjezdovky, tak někteří vlekaři to vyřešili tak, že lyžaře tahali za rolbou. To je přímý důsledek privatizmu společnosti, kdy se snažíme přechytračit systém. A dokonce jsme na to možná i trošku hrdí,“ poznamenává.
Jde ale například i o práci načerno, neplacení daní nebo používání antiradarů, jejichž jediným smyslem je zmařit spravedlivý trest pro člověka, který nedodržuje povolenou rychlost.
„Když se takto stahujete do soukromé sféry, tak vznikají oblasti, do kterých stát nemůže zasáhnout, protože do nich nevidí. Tím se stává neefektivní a lidé mu nedůvěřují – a tím jste na začátku začarovaného kruhu,“ popisuje.
Jedním z důsledků slabého a neefektivního státu může být i nízká míra proočkovanosti v Česku. Řada lidí, kteří se nechtějí nechat očkovat, důvěřují spíše svému praktickému lékaři než nějakému odborníkovi z Prahy, kterého vnímají ve veřejné debatě.
Proč je Česko bazénová velmoc a jak to souvisí s privatizmem společnosti? Poslechněte si v záznamu Interview Plus.
