Úsměvy druhých mají vliv na náš duševní stav. Online komunikace je únavná, přiznává americká socioložka
Pandemie ukazuje, že stále potřebujeme živý kontakt s jinými lidmi. To jsou slova Sherry Turkleové, která se zabývá vztahem člověka s technologiemi na Massachusettském technologickém institutu. Sleduje také to, jak lidé v současné době koronaviru, kdy jsme na udržování vztahů přes obrazovku značně závislí, reagují. Podle ní jsou rádi, že se s blízkými vidí přes obrazovku, na druhou stranu se ale rádi uchylují ke klasickému telefonnímu hovoru.
Sherry Turkleová se rovněž věnuje dopadům technologií na naši pozornost a empatii. Právě empatie je pro ni úzce spojená s pozorností a také se schopností být sám. Protože pokud člověk neumí být sám se sebou, není podle ní schopný ani empatie k druhým.
Proč je telefonní hovor intimnější než online konference? Poznatky představí vědecká redaktorka Martina Rasch
Teď v pandemii se scházíme online i při soukromých příležitostech, kdy si společně dáváme sklenku vína nebo šálek kávy. A snažíme se naše přátele a příbuzné vnímat jako při běžném setkání.
„To, jakým způsobem se druzí usmívají, ovlivňuje náš duševní stav,“ vysvětlila pro The Guardian profesorka Turkleová v debatě členů Americké akademie umění a věd.
„Online komunikace je únavná, protože se při ní spoléháme na oční kontakt a snažíme se analyzovat i ten nejjemnější detail a změnu v obličeji. Proto zíráme na obrazovku, abychom je zachytili a vykompenzovali si to, co běžně vnímáme u osobního kontaktu. Člověk tak při online setkáních vlastně bojuje, aby dostal to, na co je zvyklý.“
Telefon je intimnější
Na online schůzkách si Turkleová všímá i toho, že někteří lidé najednou zmizí. Vypnou si obrazovku, ztlumí si mikrofon a objeví se znovu, teprve když skončí náročnější a méně příjemná část rozhovoru. Je podle ní možné, že pokušení znovu se už neukázat u některých lidí potrvá i po pandemii. Důvodem je osobní kontakt, při kterém jsme mnohem zranitelnější.
V pandemii si lidé začali také mnohem víc volat. Nárůst telefonních hovorů byl enormní. Turkleová při debatě vysvětlovala, že je sice ráda, když může ty, se kterými si chce pohovořit, vidět aspoň na obrazovce počítače nebo displeji telefonu. Telefonický hovor ale vnímá jako intimnější formu naší neosobní komunikace.
A potvrdili jí to i její studenti z Massachusettského technologického institutu. Když jim nabídla místo schůzky přes Zoom konzultace výhradně po telefonu, překvapilo ji, jak pozitivní jejich reakce byla.
„Měla jsem pocit, že jim nabízím něco speciálního a důvěrného, něco, při čem se můžou uvolnit a nemusí nic předstírat. Když totiž telefonujeme, snadněji se soustředíme na malinké změny v hlase a v jeho tónu. Lidem chybí blízký kontakt, chtějí se strašně moc navzájem slyšet. Ne si psát SMS zprávy, chaty nebo e-maily.“
Při přednáškách – uvnitř online kurzů – Turkleová na druhou stranu dovolila svým studentům chatovat, aby mohli i touto cestou společně komunikovat a přispívat do diskuse, přestože se debata odvíjela i přes mikrofon. A ukázalo se, že konverzace v chatu je mnohem nenucenější a dynamičtější a studenti toho tímto způsobem řeknou daleko víc než svým hlasem.
Soustředit se na své nitro
Když profesorka Turkleová mluví o současné mladé generaci, vnímá za ta léta, co vyučuje na vysoké škole, značné změny v jejich chování. Studenti podle ní kvůli intenzivnějšímu soužití s technologiemi neumějí být tolik sami se sebou, se svým vnitřním světem, což je pro ni schopnost důležitá ve vztahu k druhým lidem. A také tolik nečtou a vyžadují čím dál kratší texty:
Distanční výuka nebo omezení aktivit si vybírá daň na dětech. Narůstají u nich psychické potíže
Číst článek
„Pokud vás už v útlém věku položí do dětského sedátka, které má držák na telefon, tak se skutečně nenaučíte nedívat se kolem, kde co lítá, a soustředit se na své nitro. Tato generace vyrůstá s telefonem nebo tabletem v ruce, vyrůstá jednoduše způsobem, že ji neustále něco rozptyluje.“
Zlomem ve světě internetu bylo pro Turkleovou, jak vysvětlila pro The Guardian, také to, když programy umělé inteligence začaly předstírat empatii a začaly nás přesvědčovat, že nám naslouchají a předstírají, že jsou našimi přáteli. I když podle Turkleové mohou být technologie velmi nápomocné, život v pandemii potvrdil, že lidi stále potřebují lidi a živé vztahy.
