‚Je to epidemie. Není to válka.‘ Lékaři Jaganjac a Plhoň vzpomínají na práci ve válečné zóně

V době pandemie užívají politici, novináři a dokonce i zdravotníci poměrně často válečné výrazivo: Jsme teď „v boji s virem“, musíme se proti nepříteli „sjednotit“ a „vyhrát válku“. Abychom znali situaci na bojišti, promlouvají k nám lékaři „z první linie“.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lékař Jan Vevera | Zdroj: Post Bellum

Každý asi tuší, že je to poněkud přepjaté, že se tím militantním slovníkem emoce nejen vyjadřují, ale také vyvolávají. Že potíže s koronavirem a nemocí covid-19 jsou sice záležitost neobyčejně vážná a v některých případech i tragická, ale válka to zkrátka není.

Přehrát

00:00 / 00:00

Je to epidemie. Není to válka. V Příbězích vzpomínají lékaři Edib Jaganjac a František Plhoň

V českých zemích ve 20. století zažívali lidé situace, které se jeví stejně těžké nebo dokonce mnohem těžší, než současná epidemie. Je dobré to občas zmínit. Ne proto, abychom pandemii bagatelizovali, ale abychom přispívali ke zklidnění atmosféry.

Psychiatr Jan Vevera (narozen 1970) sloužil v armádě, dvakrát byl jako lékař a voják v Afghánistánu, dnes je přednostou Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň – i on připomíná, že jako národ máme za sebou o dost horší prožitky.

Jan Vevera v Afghánistánu v roce 2007 | Zdroj: Post Bellum

„Před týdnem bylo další výročí vzniku Československé republiky. Až do letošního roku jsem si neuvědomoval, že hned ten první podzim v roce 1918 byl možná nejvražednější v historii našeho moderního státu. Všichni jsme slyšeli o španělské chřipce, ale s oslavami vzniku republiky se nespojovala. A teď si vezměte, že zatímco v ulicích jásaly davy, umíraly na španělskou chřipku tisíce lidí, celkově bylo mrtvých v českých zemích v letech 1918-1920 asi sedmdesát sedm tisíc. Zavíraly se školy, omezovala se výuka, byl nedostatek lékařů i léků, poměry v nemocnicích byly katastrofální.“

Pplk. Jan Vevera, vedoucí psychiatr 7. polní nemocnice | Foto: archiv Jana Vevery

Jan Vevera dodává, že současná epidemie je však v jistém ohledu unikátní: „Když se o různých aspektech této krize bavím se studenty, tak se jich ptám, zda vědí, jaká je nejúčinnější zbraň současného sebevražedného atentátníka. Není to výbušnina, jsou to kamery, které přenášejí a zmnohonásobují efekt té události. S epidemií je to teď trochu podobné, protože kvůli internetu, sociálním sítím atd. zažíváme první ‚infodemii‘. Má složku medicínskou, ve které musíme působit prostředky lékařskými, ale má také velice významnou složku informační, v níž je třeba působit prostředky komunikačními. A správně komunikovat v době ‚infodemie‘ znamená především vystupovat klidně a bez emocí, snažit se ten klid přenášet na ostatní.“

Válečná rétorika na klidu nepřidává, i když její užívání v běžných veřejných záležitostech u nás není neobvyklé. Jan Vevera k tomu říká: „Všimněte si, že u nás se ‚bojuje‘ s virem, ‚válčí‘ se s inflací, ‚mobilizuje se‘ do voleb, ale do Afghánistánu a do Iráku, tedy do skutečně válečných podmínek, se jezdilo a jezdí ‚na mise‘.“

Devět mrtvých a přes 40 raněných

V Příbězích 20. století bychom tentokrát chtěli uvést bojovou a válečnickou rétoriku, užívanou v době pandemie, na pravou míru. Nebudeme připomínat druhou světovou válku a nacismus, ale minulost nedávnější. V archivu Paměť národa je možné najít vzpomínky několika lékařů, kteří zažili ono nasazení „v první linii“. Například František Plhoň (nar. 1941) mluví o počátcích sovětské okupace Československa v srpnu 1968.

František Plhoň v roce 2018 | Zdroj: Post Bellum

Události zažil v Liberci, kde se střílelo: „Údajně první mrtvý v Liberci se jmenoval Dragoun... Přišel jsem na operační sál, jako nejmladší jsem držel háky. Operovali jsme také nějakého pana Fialku, toho střelili do zad, prolétlo mu to pánví a vyletělo stehnem. Ten nám v podstatě vykrvácel, nedalo se nic dělat. Těch zraněných bylo v Liberci 48 a mrtvých devět. Pokud jde o tu ‚první várku‘, vím, že první operovaná byla zdravotní sestra Livečková. Pracovala v nemocnici, šla do práce a střelili ji do krku. Ta taky umřela. Tahle jména si pamatuju, to si člověk pamatuje do smrti. Těch 48 raněných tam leželo po sálech, na vozících i jen tak na zemi. Ti, kteří měli prostřelené ruce, trpělivě čekali.“

Válečná nemocnice? To se nedá popsat

Práci lékaře ve skutečné válce zažil chirurg a traumatolog Edib Jaganjac. Když jsem ho požádal, zda může popsat, jak fungovala nemocnice, v níž působil, odpověděl nejdřív: „Nemohu to popsat. To se nedá popsat.“

Edib Jaganjac s rodinou v roce 1996 | Zdroj: Post Bellum

Edib Jaganjac se narodil 14. května 1957 v Sarajevu. Dětství prožil v Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita. Jeho otec vyrůstal v dětském domově a stal se profesorem chemie, matka byla dcerou islámského duchovního. Edib vystudoval medicínu, pracoval jako lékař v Zenici, v pětaosmdesátém se oženil, o rok později se mu narodila dcera Sára a v roce 1990 druhá dcera Nina. Roku 1992 získal specializaci jako chirurg.

A pak se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho vojáci nepustili z města. Blokáda Sarajeva začala v dubnu 1992. Bosensko-srbské jednotky obklíčily město krátce poté, co muslimští a chorvatští obyvatelé Bosny a Hercegoviny odhlasovali v referendu nezávislost.

Mezinárodní den uprchlíků: před 20 lety Česká republika přijala více než 1000 kosovských Albánců

Číst článek

V Sarajevu, na něž každodenně dopadaly střely a granáty, žilo téměř 400 tisíc lidí. „Asi za tři měsíce jsem pochopil, že sice ještě máme elektřinu a ještě si dáváme v kavárně cappuccino, ale je válka. Z kavárny jsme se dívali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ říká Edib Jaganjac.

Situace v Sarajevu se rychle zhoršovala, bylo pod nepřetržitou palbou z okolních kopců, obyvatelé je nesměli opustit. Po ulicích se pohybovaly skupiny ozbrojených gangsterů, kteří sami sebe prohlásili za „vojenské jednotky“, brali lidem auta, vykrádali obchody, drancovali domy a byty.

Rozpadla se veškerá městská infrastruktura a umírání na ulicích se stalo součástí sarajevské každodennosti. „Byl jsem venku na ulici s malou Ninou, seděla mi za krkem. A odstřelovač ji minul tak, že jí proletěla kulka skrz vlasy a zasáhla dveře hned za ní,“ vzpomíná Edib Jaganjac. Tehdy se rozhodl, že jeho děti a žena Dubravka musí pryč. Podařilo se je vyvézt z města v konvoji se zraněnými, odjížděli 18. května 1992.

Edib pak začal pracovat v nemocnici, ve válečném provizoriu operoval lidi, zraněné kulkami a minami: „Představte si nemocnici, kde není voda. Kde není jídlo. Kde nelze sterilizovat nástroje. Kde je tisíc postelí a z toho 600 úplně rozbombardovaných. Kde funguje jen chirurgie a je zakázáno dělat jakékoli operace, které se dají odložit. Prvních šest měsíců jsme téměř nespali a nejedli. Před válkou jsem měl 110 kilo, když jsem Sarajevo opouštěl, vážil jsem sedmdesát.“

Ve své knize Sarajevská princezna Edib Jaganjac o tehdejší situaci píše: „Jedeme jako stroj. Tentokrát dorazilo na 40 raněných. Mrtvé nám nevozí. Ještě před půl rokem nám občas přivezli i mrtvé, v naději, že třeba ještě žijí, nebo že my něco uděláme. Teď už ne. Zvykli si na smrt. Všichni jsme si příliš zvykli na smrt.“

Fotografie z roku 1918, nemocnice v Camp Funston v Kansasu s pacienty, kteří onemocněli španělskou chřipkou | Foto: public domain, U.S. Army

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme