‚Menšiny toleruju, ale ať si to nechají na doma‘ je nesmysl, nejde přijímat a vylučovat, říká výzkumník
„Zaráží mě, proč se stále bojíme rozmanitosti. Bojíme se toho, že někdo nebude mít konformní účes, délku a barvu vlasů podle toho, jestli je to muž,“ říká v pořadu Diagnóza F Radia Wave Michal Pitoňák, výzkumník Národního ústavu duševního zdraví. „Velká část společnosti pořád potřebuje tuto míru konformity,“ dodává. Jenže právě tento tlak vytváří u LGBTQ+ lidí pocity stresu, kterému se říká menšinový.
„Právě proto se bavíme o potřebě coming outu. Tedy prokázání toho, že nejsem heteronormativním, cisnormativním vzorem,“ vysvětluje Pitoňák. Cisheteronormativitou míní přesvědčení, že heterosexualita je normální, že každé pohlaví má své přirozené role že výjimky je potřeba vytlačit z veřejného prostoru.
Menšinový stres, kterému čelí LGBTQ+ lidé ve společnosti je jednou z příčin jejich většího ohrožení duševními potížemi. Vedle něj je to i stigmatizace, která navzdory zdánlivě otevřenější společnosti stále trvá
Pro LGBTQ+ lidi je stresující nejen takové prostředí, ale i to, že ho často reprezentují přímo rodiče těch s jinou sexuální orientací nebo identitou.
„Je hodně menšin, které zažívají menšinový stres a třeba rasismus. Ale u LGBTQ+ lidí je specifické to, že vyrůstají v prostředí rodiny, které nepočítá s jejich rozmanitostí a tito lidé čelí vyloučení nebo stresu i ze strany svých rodičů a rodin. Nemají sociální podporu,“ přibližuje výzkumník Pitoňák, člen kolektivu autorů, kteří stojí za vyhledávačem péče pro LGBTQ+ komunitu.
Proto se LGBTQ+ lidé učí svoji jinakost a rozmanitost skrývat. „Aby předešli násilí, útoku nebo i jenom vyloučení. Prostě se učí vyjednávat své každodenní životy ve vztahu ke svému stigmatu,“ popisuje výzkumník a pokračuje:
„Kdyby se mladí LGBTQ+ lidé cítili ve společnosti zcela bezpečně, tak by neměli potřebu zakládat svoje skupiny, svoje bary, takzvaná bezpečná místa.“
Proč jsou potřeba pochody hrdosti
Výtky, že kdyby se LGBTQ+ lidé nezviditelňovali průvody hrdosti, přijala by je společnost lépe, Pitoňák odmítá:
„Takové to ‚nechte si to na doma‘ a ‚buďte, jací chcete, ale ne venku‘ je přece oxymóron. Nemůžete lidi zároveň přijímat, jací jsou, a zároveň jim říkat, že teda nemůžou být ve veřejném prostoru tím, kým jsou. To je forma vyloučení.“
Přes polovinu LGBT osob u nás se setkalo s nějakým typem násilí. Změňme trestní zákoník, říká právnička
Číst článek
„Druhá forma vyloučení je patologizace. Tedy to, když lidem neustále opakujeme, že menšinová sexualita a rozmanitější genderová identita jsou něco, s čím se nemají setkávat mladí, co se dětem neříká. Přestože jsou děti sexualizované už od malička,“ zdůrazňuje výzkumník a vysvětluje:
„Už ve školce se kluků ptáme, jaká kamarádka se jim líbí. Děti jsou heterosexualizované od dětství.“
V takovém prostředí lidé, kteří neodpovídají normám, zažívají pocity hanby a studu, musí podstupovat coming out a vyjednávat svoji identitu, dodává Pitoňák:
„Lidé potřebují pocit sounáležitosti a to vede k pochodům hrdosti – pochodům solidarity –, na kterých se LGBTQ+ lidé začínají přijímat a vidí, že jsou součástí něčeho širšího, co je v pořádku.“
Michal Pitoňák
„A teprve v komunitě se tito lidé dozvídají, že nejsou nemocní, ale jen žijí ve společnosti, která je nepřijímá. Proto pak potřebují pocit sounáležitosti a to vede k pochodům hrdosti – já bych spíš řekl pochodům solidarity –, na kterých se tito lidé začínají přijímat a vidí, že jsou součástí něčeho širšího, co je v pořádku.“
Vražda dvou osob na Slovensku před barem Tepláreň je podle Pitoňáka důsledkem nesnášenlivosti, kterou slovenská politika budovala v posledních letech.
„V mnoha lidech to vyvolalo pocity intenzivního strachu, protože místa, která byla dřív považována za útočiště, se najednou stala terčem ohavného útoku a už to není bezpečné místo,“ upozorňuje výzkumník.
Poslechněte si celý rozhovor.
