Prvním motivem kandidovat bylo postavit se v debatě Miloši Zemanovi, říká Marek Hilšer

„Chtěl jsem před celým národem a zemí Miloši Zemanovi oponovat. Postavit se proti tomu, co dělal a co reprezentoval. A když jsem přemýšlel, jak by to šlo, pamatuji si jediný moment u nás v menze, kdy jsem si říkal, že musím do kampaně,“ říká o své kandidatuře na prezidenta České republiky lékař, pedagog a aktivista Marek Hilšer, host Osobnosti Plus.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Měl jsem potřebu to uchopit vážněji. Pořádali jsme různé protesty a snažili jsme se mu naznačit, že se nám nelíbí, co dělá. Ale nebrali nás vážně a dělali na nás dlouhý nos. Řekl jsem si, že už to nechci, že jediná možnost je se zapojit a jít do toho takto systémově,“ dodává aktivista, který bojoval například proti skryté privatizaci fakultních nemocnic.

Přehrát

00:00 / 00:00

Osobnost Plus: Marek Hilšer

Senát není odkladiště

Na otázku Barbory Tachecí, jestli už plánuje příští prezidentskou kampaň, lékař, který tento týden oznámil svou kandidaturu do Senátu, odpovídá: „Neuvažuji o tom, co bude za pět let a zda budu opět kandidovat. Senát považuji za zkušenost.

Často mně říkají, že je Senát odkladištěm a sdružením politiků, co tam jdou na důchod a už tam nic nedělají. Když jsem byl na univerzitě v akademickém senátu, byli tam samozřejmě i lidé, kteří si tam chodili jen sednout a zvedat ruku. Ale pak tam byli tací, kteří chtěli něčím přispět a měli své projekty. Vždy to závisí na člověku a jeho aktivitě jako jednotlivce.“

Kulturní šok

V létě roku 1989 Marek Hilšer společně se svým otcem a jeho druhou ženou emigrovali do Španělska. „Měl jsem tehdy třináct let. Jako dítě jsem to považoval za velké dobrodružství, když jsme původně jeli do Bulharska na dovolenou autem, skončili jsme ale v Jugoslávii, kde jsme všechno nechali a přeletěli jsme do Španělska. Byla to tehdy pro rodiče velká zátěž. Pamatuji si, že první měsíce zhubli všichni tito emigranti o dvacet kilo, protože to pro ně byl velký stres a obava, kde najdou práci,“ říká lékař a dodává:

„Ale my děti jsme to prožívaly opravdu docela dobrodružně, i situace, kdy jsme s rodiči měly málem večer spát v parku, protože nebylo kde bydlet. Naštěstí nám pomohla tehdy jedna slovenská rodina. Přečkali jsme to, chytli jsme se a naučil jsem se španělsky. Bylo to pro mě důležité, protože jsem viděl rozdíl mezi totalitním a demokratickým státem. Vnímal jsem to jako kluk v pubertě intenzivně a myslím si, že mě to potom ovlivnilo i v dalším směřování k politologii a v celém životě. A návrat ze Španělska do porevolučního Československa pro mě byl obrovský kulturní šok. Bylo to, jako bych se vrátil do válečného města plného vybydlených domů. Bylo vidět, že v té zemi není něco v pořádku.“

Barbora Tachecí, Kateřina Chvátalová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme