V Paříži jsem neměla co jíst, ale chodila jsem v šatech do opery, vzpomíná výtvarnice Martina Skala

Vyrůstala v intelektuální rodině v centru Prahy, vystudovala dvě vysoké školy, zamilovala se do koní, které ji provází celým životem. V roce 1983 odjela s kufříkem do Paříže a už se nevrátila. Pracovala v koňském cirkuse i spřátelila se s původními obyvateli Ameriky. „Vedou velice těžký život, v krajině nemají vodu, ale přesto by ji nikdy neopustili, znamená pro ně víc než domov,“ říká výtvarnice a spisovatelka Martina Skala.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

23. prosince 1983 sedíte ve vlaku, míříte do Paříže. Na klíně román Anna Karenina. To je opravdu jako z filmu.
Já vím. V tašce jsem měla pouze dvoje večerní šaty a dlouhé rukavice. Byla jsem nesmírně naivní, odchovaná četbou francouzských románů. Myslela jsem si, že budu mít ateliér na Montmartru. Odjela jsem bez znalosti jazyka, bez jistot. Přes den jsem neměla co jíst, ale večer jsem si užila. Šla jsem do opery na bidýlko a na sobě dlouhé černé šaty.

Přehrát

00:00 / 00:00

Los Angeles je neosobní a nekulturní, i pro rohlík musíte jet autem, popisuje výtvarnice Martina Skala

Ve Francii jste poznala svého manžela a přestěhovala se s ním do Los Angeles. Jak se stěhuje z evropského města do Ameriky?
Každý to zvládá jinak. Někteří lidé milují, že je v Los Angeles krásně, svítí slunce, a tak můžou být na pláži. Já potřebuji kulturu a kontakt s lidmi a to v Los Angeles není. Autem si musíte zajet i pro rohlík. Pěšky se z domu nikam nedalo. Když máte kamaráda v Santa Monice, jedete za ním půl dne. Je to neosobní, anonymní a mně to dlouhá léta drtilo.

V tu dobu jste se dostala k indiánům?
Ano. Manžel byl často pracovně pryč, syn ve škole nebo na prázdninách, já jsem mluvila špatně anglicky. Na svoje narozeniny jsem jela do Monument Valley, vyhledala jsem si koňské stáje, které tam měly být, a vyjela s indiánem na projížďku. Další narozeniny jsem to zopakovala a postupně jsem se s nimi přes koně spřátelila.

Kdo vám dal víc? Indiáni a přátelství s nimi, které trvá už 20 let, nebo krajina jako taková?
Je to propojené. Ta země jim patří. Přestože je tam velice těžký život – nemají tam vodu , krajinu by neopustili. Není to jen jejich domov, je to jako jejich duše, jsou jako spojené nádoby. Indián, kůň, poušť.

„Poušť vám to neulehčí, ale když s ní souzníte, něco důležitého vám předá.“

Jak to vypadá na poušti?
Ty pouště jsou různé. Fascinují mě prostorem a tím, že tam zdánlivě nic není, ale ve skutečnosti je obydlená sama sebou. Člověk se s tím prostorem a těžkostmi musí porovnat. Já po pouštích jezdím na koni, což je ještě jiný vztah. Jsou to oni, kteří se musí popasovat s prostředím, oni ho znají a vědí, kam šlápnout, já se o ně jen starám.

Marocká poušť je hodně suchá, lítá tam kamení, americká je písčitější a je v ní víc trávy. Je to těžké, ale kdyby to bylo lehké, proč by tam člověk jezdil? Bláto, horko, vítr, únava, to vše k poušti patří. Ona vám to neulehčí, ale když s ní souzníte, něco důležitého vám předá, někam vás v životě posune.

Co ji poušť a indiánská moudrost naučila? A jak probíhal indiánský ceremoniál? Poslechněte si celý rozhovor.

Lucie Výborná, mga Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme