V pěti letech poprvé mluvil o sebevraždě. Supernadané děti nemívají lehký život, trpí depresemi i osaměním

Výjimečná inteligence se těší ve společnosti všeobecnému uznání. Mnozí rodiče proto touží, aby jejich děti v tomto ohledu nějak vynikly. Proč je ale potom život geniálních dětí tak trpký a složitý? ptá se spisovatelka Maggie Fergussonová v magazínu 1843, který je přílohou týdeníku Economist.

Londýn Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Většina rodičů považuje mimořádné nadání svého dítěte spíše za prokletí (ilustrační snímek) | Foto: CC0 Public domain

Autorka vyzpovídala více rodin, které se vyrovnávají s genialitou svých dětí. Jedním z nich byl i chlapec jménem Tom, který si dodnes živě pamatuje na den, kdy se rozhodl stát astrofyzikem. Potíž byla v tom, že mu tehdy bylo jen pět let.

Nyní je mu jedenáct. K Vánocům mu rodiče zaplatili v přepočtu tři a půl tisíce korun, aby si mohl v předstihu udělat test z matematiky pro žáky devátých tříd. A teď se už Tom chystá na maturitu. Je jedináček, a tak si jeho matka zprvu myslela, že na zájmu o čísla není nic podivného. Teď už ví, že tomu tak není.

Nakonec jej vzali k přezkoušení do organizace Potential Plus, určené pro supernadané děti. Nemuseli jej nutit. Stačilo říci, že bude skládat půl dne matematické testy, a byl štěstím bez sebe. Výsledek už nikoho nepřekvapil – Tom se zařadil mezi jednu desetinu procenta nejinteligentnějších obyvatel Velké Británie.

Deprese v pěti

Intelekt předčasně dospělých dětí se obvykle chybně vykládá jako výsledek tlaku ambiciózních bohatých středostavovských rodin. Je pravda, že prostředí má na děti významný vliv – jenomže o Tomovi se to říci nedá.

Vyrostl v chudé části jižního Londýna. V jeho třídě nebyla angličtina prvním jazykem pro 97 procent spolužáků. Za jeho genialitu rodiče doopravdy nemohli.

Nemusíte být geniální, nikdo není ztracená existence, říká trenér paměti Jakub Pok

Číst článek

Společnost si podle spisovatelky Fergussonové vysokou inteligenci považuje. Lidé soudí, že genialita je automatickou cestou k prosperitě a úspěchu. Ve skutečnosti má nadprůměrný intelekt svou temnou stránku.

Tomovo dětství bylo velmi nešťastné. Záhy mu došlo, jak moc se liší od ostatních dětí. V pěti letech poprvé začal mluvit o sebevraždě. „Život je jako bludiště, jenomže mnohokrát větší,“ svěřoval se matce. Prý se v něm cítil zcela ztracen.

Psycholog diagnostikoval těžkou depresi, kterou označil za přímý důsledek chlapcovy geniality. „Nechápu rodiče, kteří si přejí mít výjimečné dítě. Já bych se jeho jedinečnosti ráda zbavila,“ svěřuje se chlapcova matka Chrissie.

Prokletý dar

Autorka článku se obrátila na organizaci Mensa, založenou v Británii v roce 1946 a sdružující mimořádně inteligentní lidi. Rodiče mladých géniů ji záhy zasypali maily plnými nářků a stížností. V drtivé většině se kryli za pseudonymy, aby zůstali v anonymitě. Strach z vyzrazení byl hmatatelný. Z rozhovorů pak vyplynulo, že většina považuje obdarování svého dítěte spíše za prokletí.

Vědci pro geniální děti vymezili tři charakteristiky. Zaprvé, vynikají v konkrétních disciplínách: matematice, jazycích a šachu. Vše jim jde snadno a jsou o hodně napřed před svými vrstevníky.

Kdy dítěti říct, že je adoptované? ‚Hned po přijetí,‘ odpovídá odbornice Landová

Číst článek

Zadruhé, k výjimečným výsledkům se propracovali zcela sami, bez přispění a často i dohledu rodičů. Podle poradkyně Mensy Lyn Kendallové je pro geniální děti typické, že samy sebe úkolují. Mají obrovskou pracovní etiku. „Skoro to vypadá, jako by někdo uvěznil 18letého člověka do těla novorozence,“ říká poradkyně.

S čímž souvisí třetí charakteristika, a tou je obsedantní, nutkavý přístup k předmětu zájmu. Géniové se nespokojí s ničím menším než se stoprocentním výkonem.

Asynchronní vývoj

První testy IQ vymysleli na počátku 20. století Francouzi Alfred Binet a Théodore Simon. Hodnotili v nich krátkodobou paměť, analytické myšlení a matematické schopnosti. Během let se testy pozměnily, ale v principu jde o pořád stejné měření.

Nicméně žádné měření není objektivní. „Pořád dokola se měří matematické a rozumové schopnosti. Ukazuje to, jak úzkoprsé pojetí geniality naše společnost má,“ tvrdí poradkyně Mensy Kendallová.

Čeští vědci zjistili, že jeden z virů snižuje inteligenci. Do konce života se jím prý nakazí téměř každý

Číst článek

Zvídavost či schopnost vidět souvislosti podle ní žádný test nezměří. „Ani budoucího romanopisce, básníka či skladatele testy nikdy neodhalily,“ zdůrazňuje odbornice. Dodává, že neumíme měřit tvořivost, umělecké sklony ani emoční inteligenci.

Co se supertalentovaných dětí týče, psychologové hovoří o „asynchronním vývoji“. „Velmi rychle se u nich vyvíjejí části mozku, které ovládají slovní zásobu a počítání. Ale u čelního laloku, který kontroluje emoce, to tak rychle neprobíhá,“ říká Andrea Anguerová z organizace Potential Plus.

Malí géniové nechápou dětské hry a neumějí zkrotit své nálady. Americký neurolog Norman Geschwind dokonce hovoří o „patologii nadřazenosti“, kdy extrémní rozvoj jedné části mozku utlačuje zbytek. Příčiny nejsou přesně známy, ale podle statistik americké Mensy mají její členové dvakrát více hyperaktivních poruch pozornosti, než se vyskytuje v běžné populaci USA.

Nešťastný osud

Jsou však i geniální děti bez poruch chování: ty jsou v důsledku nadměrné kapacity svého mozku bojácné až úzkostné, protože pořád zvažují všechny varianty vývoje. Obtížně také vypínají, protože jejich mozky jednou naplno, a mají potíže usnout. Obecně stráví spánkem daleko méně času než vrstevníci.

Geniální děti mají v důsledku hypercitlivosti vyšší sklon k alergiím na jídlo, k astmatu či autoimunitním chorobám. „Možná bychom měli zrušit pojem nadané či obdarované děti, protože to naznačuje jistou formu privilegia,“ zamýšlí se spisovatelka Fergussonová.

Genialita však podle ní nutně výhodu nepředstavuje. Děti trpí šikanou a sociálním vyloučením, protože jsou fyzicky křehké a nerozumějí dětskému světu.

I sám Albert Einstein si v roce 1952 povzdechl, jak těžké to je být známý po celém světě, a přitom tak osamělý. Tomova matka Chrissie si toho je dobře vědoma. „Ukažte mi příběh jediného geniálního dítěte, který by měl dobrý konec. Žádný neexistuje.“ Pak se podívá na Toma a řekne: „Možná budeš ty ten první,“ cituje ji Maggie Fergussonová ve svém článku pro magazín 1843.

Rostislav Matulík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme