Rešeršista musí být tvrdohlavý a kreativní, říká praneteř Egona Kische a držitelka šesti Pulitzerů
Americká novinářka Alice Critesová začínala jako knihovnice, ale brzy přešla do médií. Za svou rešeršní práci v deníku Washington Post získala spolu s kolegy šest Pulitzerových cen. Do Prahy přijela učit budoucí žurnalisty. S Českem ji ale pojí i rodinná historie. Mezi její příbuzné se počítá jeden z nejslavnějších pražských reportérů a literátů. Kdyby chtěla, klidně by si po jeho vzoru mohla říkat „zuřivá“ rešeršistka.
„Na všech jeho fotkách, které jsem viděla, kouří cigaretu,“ směje se Alice Critesová před hrobem svého prastrýce Egona Erwina Kische neboli Zuřivého reportéra na Vinohradském hřbitově. Má před sebou sochu pražského světoběžníka s cigaretou v koutku úst, vylitou z bronzu.
„Egon byl bratr mého dědečka. Všichni v rodině měli rádi jeho příběhy, včetně těch, které kolovaly o něm. Matka mi vyprávěla, že byl rád ve společnosti žen a vědělo se to o něm. Jednou s ním prý jako mladá studentka šla na večírek na polskou ambasádu. Egon ji představil jakou svou neteř Edith a pak se jí tam všichni udiveně ptali – počkat a vy jste opravdu jeho neteř?“
Snažím se být korektní. Nemít předsudky, když jdu do studia, říká novinářka Witowská
Číst článek
Když se na něj díváte a znáte některé z jeho textů, je pro vás inspirací?
Rád cestoval a byl neuvěřitelně zvědavý. Když slyšel, že někdo mluví cizím jazykem, hned zjišťoval, co je to za řeč. Nevím, jak dobré si dělal rešerše, ale věřím, že ta zvědavost se u nás v rodině předává z generace na generaci.
Kisch byl známý tím, že jeho reportáže měly blíže k literatuře. S fakty pracoval dost kreativně. To si vy ve Washingtonu Postu dovolit nemůžete. Jak přesně ale vypadá vaše práce?
Hledám a zpracovávám pro naše reportéry všechny dostupné informace o lidech nebo událostech, o nichž budou psát. Hodně času pátrám po konkrétních lidech. Například po masové střelbě zjišťuju veškeré dostupné informace o střelci. Ptají se mě na jeho účet na sociálních médiích, na informace o jeho bydlišti, příbuzných, sousedech, spolužácích, učitelích i přátelích. A pak je tu další kolečko otázek zaměřených na oběti. Procházím celým procesem společně s reportéry a editory a během toho můžou vyvstat nové informace, které je potřeba prověřit.
Předpokládám, že máte vždy nějaký termín, dokdy informace musíte najít. Ale taky je třeba vše ověřit a navíc všechno nejde zveřejnit, že?
Přesně tak. Například můžu narazit na soudní spisy, které nejsou dostupné online, a je třeba zajít na soud. To se děje poměrně často. Samozřejmě nezveřejňujeme adresy bydliště nebo jména dětí a podobně.
Jednou například reportéři potřebovali kontaktovat jednu firmu. Zavolali tam večer, když už měli zavřeno, a tak mysleli, že žádný komentář nedostanou. Byla jsem zrovna u toho a do patnácti minut jsem jim dokázala najít číslo na mobil prezidenta té společnosti. A oni od něj získali vyjádření. Kdybych tam zrovna nebyla a nezeptali se mě, tak žádné neměli.
Novinářka pronikla mezi ruské trolly. ‚Souboj s nimi už není možné vyhrát,‘ tvrdí
Číst článek
Přicházíte i s vlastními náměty na články?
Ano, často, když někomu pomáhám, narazím na něco, co se dá dále využít. Dávám tipy jiným reportérům, sloupkařům nebo Glennu Kesslerovi, který píše rubriku s názvem Fact Checker.
Do novin jste přišla jako knihovnice téměř před třiceti lety. Jak se vaše práce během doby změnila? V čem vidíte hlavní posun?
Myslím, že pracujeme častěji v týmu a rychleji hledáme informace. Novináři jsou také ochotní se podělit o zásluhy. Za starých časů byl pod článkem podepsán jeden, maximálně dva lidé. Dnes jsou často uvedeni tři nebo čtyři autoři, kteří se o práci podělili.
Také hierarchie dnes není tak důležitá jako dřív. Jedna kolegyně, která učí žurnalistiku, vypráví, že když za starých časů někdo dostal Pulitzera, tak pak nemusel pracovat. Jen chodil po newsroomu a bavil se s lidmi, tu a tam jim poradil. Teď to tak není. Den po slavnostní ceremonii jsem byla zpátky v redakci a pracovala. Noviny také dříve vydělávaly obrovské peníze a měly monopol na podstatnou část reklamy. Ty dny už jsou pryč.
V jednom rozhovoru pro server Poynter jste řekla, že na článcích o politice se už dnes nedá dělat v jednom člověku. Proč myslíte?
Je třeba kontaktovat velký počet lidí a obvolat různé zdroje mimo oficiální kanály. Pro jednoho člověka je to někdy zkrátka příliš náročné. A zvláště v tomhle druhu prostředí. Jeden politický reportér mi jednou řekl, že když já mám tuto informaci, vsadí se, že se k ní dostalo pět dalších lidí, které znám. Proto musíme zabrat a být první.
Mezi novináři ve Spojených státech je také více žen. Je to velká změna?
Ano, před třiceti lety zastávalo vysoké funkce jen velmi málo žen. Řekla bych, že i dnes je jich stále méně. Ale mezi řadovými novináři je hodně žen. Redakce se také snaží nabírat lidi z různých etnických nebo věkových skupin. Myslím, že problémem je, že jsou všichni značně vzdělaní a žijí v určité bublině. Často vystudovali prestižní univerzitu a pocházejí z vyšší střední třídy. Mívali jsme jednoho člověka, který přišel z armády, což bylo skvělé. Hodně nám pomohl například s rozpoznáváním zbraní. V tom jsou reportéři obvykle špatní a často se mýlí.
Jaké kvality musí mít opravdu dobrý rešeršista?
Stejné jako dobrý novinář. Většinou existuje jedna zřejmá cesta, jak se dostat k informaci. Pokud nefunguje, musí být kreativní v hledání jiných cest. Musí být tvrdohlavý, a když se do něčeho zakousne, tak to nepustí, pokračuje a zkouší další způsoby. Může zkoušet různé databáze, jako je třeba genealogický portál. Někdy se ke kýžené informaci dostane tak, že hledaný člověk něco kupoval na serveru Ebay. Někdy zkouší podivné věci, které jiné nenapadnou.
Alice Critesová
- Přijela do Prahy jako lektorka na vzdělávací akci pro budoucí novináře Journalism Bootcamp, kterou organizuje nadace Bakala Foundation
- V americkém deníku Washington Post je jednou ze čtyř rešeršistů, kteří pomáhají redaktorům a reportérům
- Byla součástí několika týmů, které získali Pulitzerovu cenu
- Hlavní motivací a zábavou pro ní zůstává hledání kvalitních informací, které zpracovávají další lidé
- Často se její jméno vyskytuje mezi samotnými autory, nebo jako zmínka, že ke článku přispěla
