‚Pro mé předky to bylo bolestivé téma,‘ říká Fajtová. Za reportáž o pradědečkovi získala novinářskou cenu
Česko-německý fond budoucnosti v pátek udílel novinářské ceny v bavorském Bambergu. Jedno z ocenění si odnesla také redaktorka Českého rozhlasu Magdalena Fajtová. Zvláštní cenu Mileny Jesenské dostala za své reportážní pátrání po osudech pradědečka, který za druhé světové války sloužil v řadách Wehrmachtu a v roce 1943 spáchal sebevraždu.
V Bambergu jste uspěla s osobním příběhem. Jak si vysvětlujete, že právě osobní příběh našel u posluchačů takový ohlas ?
Myslím, že důležité je to, že příběh byl nejen osobní, ale, že šlo o příběh, který se týkal českého člověka, mého pradědečka, který zároveň mluvil německy. Poté, co jsme odstoupili území Sudet Německu, přijal německé občanství, a proto musel následně narukovat do Wehrmachtu.
Myslím si, že tyto příběhy se stále častěji otevírají konečně i v české společnosti a je to dobře, protože to pomáhá k narovnání vztahů mezi Českem a Německem. Věřím, že těchto příběhů bude přibývat a že jich uslyšíme, uvidíme nebo nich budeme číst stále častěji.
Můžete přiblížit, jak vás napadlo se zabývat osudy svého pradědečka? Bylo něco, co vás při pátrání překvapilo?
Rozhodla jsem se tímto příběhem zabývat, protože jsem nějakou dobu žila na Balkáně, umím srbsky a můj pradědeček spáchal sebevraždu právě v Srbsku. Řekla jsem si, že jsem tím pádem možná úplně poslední, první a poslední člen rodiny, který má možnost se tímto zabývat, protože rozumí jazyku.
Fajtová, Vizi, Rambousek a Rakušanová. Česko-německý fond budoucnosti udělil ceny novinářům
Číst článek
A také proto, že si myslím, že to je důležité téma, které v českém prostoru začíná rezonovat stále více a já se díky tomu na tom mohu podílet. Proto jsem se rozhodla, že o tom natočím příběh.
Bolestivé téma
V dokumentární reportáži, za kterou jste česko-německou novinářskou cenu získala, se zmiňujete o tom, že pradědova osobní historie nebyla ve vaší rodině příliš známá, moc se o ní nemluvilo a vlastně ani nevědělo. Co na tom vaše pátrání změnilo?
Jediný pradědečkův žijící potomek je moje teta Marta, která žije už několik desítek let ve Spojených státech. V tomto směru si myslím, že se změnilo hlavně to, že konečně zjistila, kde její otec leží, a také nějaké podrobnosti k tomu, co předcházelo jeho rozhodnutí spáchat sebevraždu.
V jiném smyslu zbytek rodiny už ho nepamatuje. Já osobně nepamatuji ani svou prababičku, takže pro mě už to tak bolestivé téma není. Ale myslím, že to právě ukazuje na to, jak dlouho to pro spoustu mých předků bylo bolestivým tématem.
A doufám, že tím, že právě tady tyto příběhy začneme více přivádět do veřejného prostoru, se tady tato traumata začnou pomaličku rozklíčovat a bude stále snazší a lepší o tom mluvit.
Úryvek z dopisu rodině
Milá rodino, jak už někteří víte, povedlo se mi nedávno zjistit, kde je pochován praděda Jan Adensam. Z německého Bundesarchivu mi poslali kopii jeho vojenské karty. Je psaná německy a rukou a je plná armádních zkratek. Je pěkně stará, takže mi dělalo dost problém rozluštit, co tehdy pradědu potkalo. Teď už ale k tomu, co vím. Johan Adensam, narozen 6. května 1906 v Rapšachu, manželka Marie. Praděda byl vojákem Luftwaffe v zásobovací jednotce. Hodnost nadsvobodník.
