Nacismu a komunismu se podařilo společnost zničit, 20. století představuje úpadek, myslí si Drda

Novinář a dokumentarista Adam Drda nemá problém klást rovnítko mezi komunismus a nacismus, a to k nelibosti mnohých. Už patnáct let připravuje rozhlasové Příběhy 20. století. „Je tu obecný problém české společnosti, který je teď posílen nástupem módního proudu historiografie, kterému se říká revizionismus. A tím je určité zlehčování komunistického období,“ říká pro Český rozhlas Plus.

Osobnost Plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Podle Drdy dnes máme mylnou představu, že se v 90. letech dostatečně zkoumala komunistická represe a že o tom víme všechno.

„To je ale úplný nesmysl, protože v těchto letech se nástupu komunismu a dalšímu dění moc pozornost nevěnovala. Do určité míry byla komunistická propaganda úspěšná v tom, že se určité věci podařilo zamést pod koberec. A pokračuje to i dnes,“ říká.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si Osobnost Plus Barbory Tachecí s Adamem Drdou

Typickým příkladem je prý případ Milana Kundery, připomíná Drda: „Stačí se podívat, jak je obtížné pro podstatnou část české veřejnosti a intelektuálních elit vyrovnat se s faktem, že Milan Kundera byl v mládí stalinista a kariérní komunista, který s největší pravděpodobností přivedl do kriminálu člověka, Miroslava Dvořáčka.“

Drdu fascinuje, jak je na tuto věc v Čechách pro tolik lidí těžké přistoupit. „Druhá věc je, že se vždy upře pozornost na to, aby se obhájil v této věci Milan Kundera, ačkoliv lidé často moc nevědí o podstatě té kauzy, ani o této době,“ myslí si.

„Do určité míry byla komunistická propaganda úspěšná v tom, že se určité věci podařilo zamést pod koberec. A pokračuje to i dnes.“

Adam Drda

„Ta oběť, onen pan Dvořáček, který zemřel ve Švédsku, zůstal vlastně úplně na okraji zájmu. A přitom on jen ten hrdina příběhu: odešel za hranice, vrátil se jako agent chodec, aby nějak pomohl v boji za svobodu v totalitním státě. A tento člověk byl odmáznut,“ konstatuje publicista.

Výpovědi, které se ztratily

Další důležitou souvislost s 50. lety vidí Drda v tom, že mnoho obětí komunismu zemřelo ještě v 90. letech, kdy s nimi nikdo nestihl natočit rozhovor. „To jsou výpovědi, které se v podstatě ztratily. To, co my sbíráme od roku 2005, bylo velmi důležité, ale už je to sběr něčeho, co zbylo.“

Tím pádem je „paměť národa“ už omezena. „Tím se snažím říct, že zlo toho režimu se týkalo nesrovnatelně většího počtu lidí, byly to celé rodiny, ne jen nějaký zlomek nějakých oponentů komunismu,“ podotýká.

„Ty příběhy člověku vstupují do života a vy se stáváte jejich součástí. Zajímavé je, že patnáctileté intenzivní pobývání s lidmi, kteří jsou často velmi staří, vás trochu odtrhuje od současné zrychlené a elektronické reality,“ všímá si dokumentarista.

Pamětníci jsou často lidé velmi odlišní a představují si svět, který už neexistuje. „A to je na tom zajímavé: dnešní svět má s tím, co bylo v roce 1930, společného strašně málo. A tito lidé jsou takové mosty z tohoto starého světa do dneška,“ uvažuje.

„Nacismu a navazujícímu komunismu se podařilo společnost úplně zničit. To neznamená, že by tady nebyli chytří lidé v naší generaci, ale to 20. století představuje strašlivý úpadek,“ shrnuje Adam Drda své zkušenosti s příběhy pamětníků a obětí represí dvou totalitních režimů. 

Barbora Tachecí Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme