Nežidé měli zabít Židy, vzpomíná profesor Radil. Přežít hrůzy Osvětimi mu pomohla tři přikázání

Do koncentračního tábora se dostal v necelých 14 letech. Byl vybrán na smrt a šel k plynovým komorám. Přesto přežil. „Držel jsem se tří přikázání. Nevezmeš nikomu jídlo, protože by umřel hlady, nikomu neuškodíš, a pomůžeš, když můžeš,“ vysvětluje 89letý profesor Tomáš Radil, host Osobnosti Plus. Stejnými zásadami se řídí dodnes.

Osobnost Plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Profesor Tomáš Radil | Foto: Věra Luptáková | Zdroj: Český rozhlas

„Pamatuji si přesně tento den před 75 lety. Dostal jsem za úkol hlídat tábor spolu s dalším chlapcem,“ vzpomíná Radil ve vysílání Českého rozhlasu Plus.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celou Osobnost Plus Barbory Tachecí

„Z okna jsme viděli utíkajícího německého vojáka v uniformě wehrmachtu. Tahal svoji zbraň po sněhu. Napadlo mě: ‚Kdybychom měli pušku, můžeme ho zastřelit.‘ A můj společník mi řekl: ‚Proč bychom ho měli zabíjet? Je konec války.‘“

Nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau osvobodila sovětská Rudá armáda v sobotu 27. ledna 1945 odpoledne. Ještě tři dny před tím chlapec nevěděl, jestli přežije.

„Nechali nás nastoupit a ptali se, jestli je někdo Žid, nebo ne. Pak nás rozdělili do dvou skupin. Ta první, Nežidé, měla zabít Židy, nacisté potom je. Už ale neměli čas. Zamkli nás do skladu a víckrát jsme je neviděli,“ vzpomíná jeden z posledních žijících svědků nepopsatelných hrůz koncentračního tábora.

Tři přikázání

Zvyknout si po válce na normální poměry bylo podle něj velmi obtížné z mnoha důvodů. Nezapomenutelné hrůzy, které prožili, i návraty domů.

„Kam se celý okruh lidí kolem nich nevrátil. Museli začínat znovu. Někomu to šlo lépe, někomu hůře a byli takoví, kteří se normálně do života nezapojili. Vždy to ale chtělo hodně času,“ popisuje zkušenosti.

Mnozí přiznali, že po návratu domů trpěli pocity provinění. Oni se vrátili a jiní nepřežili. Tomáš Radil tyto pocity nikdy neměl. „Viděl jsem, jak si vraždění a hrůza nevybírají. Že je vše otázkou náhody. A také otázkou toho, jak je člověk schopen pochopit fungování systému,“ říká.

„Držel jsem se tří přikázání. Nevezmeš nikomu jídlo, protože by umřel hlady. Nikomu neuškodíš, a pomůžeš, když můžeš,“ vysvětluje přežití v Osvětimi. Stejnými zásadami se řídí dodnes.

Komunikace zlepšuje vztahy

V Praze vystudoval medicínu, stal se lékařem a vědcem. Zaměřil se na výzkum agrese a nenávisti, ke kterému ho přivedla právě zkušenost z koncentračního tábora. Je přesvědčený, že zkušenost holokaustu je třeba soustavně připomínat. Na stále častější útoky na Židy v Evropě nahlíží s obavami.

Pamětní desky nestačí. Pořád musíme holokaust vysvětlovat a učit, říká publicista Šonka

Číst článek

„Ukazuje se, že se tomu mělo zabránit plánovanou rekonciliací, naučit se spolužití. Bohužel. Tato idea nebyla po válce uplatněna, ani u Němců, ani u jiných národů, které hrály nějakou negativní roli v holokaustu. Nikdo jim nevysvětlil, jak k tomu mají přistoupit. Nemusí každého napadnout, že mírové spolužití je lepší,“ konstatuje profesor Radil.

V této souvislosti připomíná výsledky amerického výzkumu, který šetřil, jaký vztah mají evropští a američtí Židé, kteří prožili holokaust, k německému národu.

„Výsledek byl takový, že ti, kteří žijí v Americe, Němce nenávidí. Ačkoli se mají dobře a nemají s nimi nic společného. Židé, kteří žijí v Evropě, mají k Němcům dobrý vztah. Je to tím, že spolu žijí a komunikují. To zlepšuje vztahy mezi lidmi. Když lidé komunikují, zjistí, že se od těch ostatních neliší,“ shrnuje profesor Tomáš Radil.  

Jak vzpomíná na svůj návrat z koncentračního tábora? Co říká o nenávisti ve společnosti a situaci v současné Evropě? Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí.

Barbora Tachecí, Katka Brezovská Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme