Spoluvězni z Islámského státu mi hrozili mučením a nadávali do prasat, popisuje český misionář Jašek
Petr Jašek zažil hrůzy, které si většina z nás ani nedokáže představit. Obvinili ho ze špionáže, když jako křesťanský misionář pracoval pro náboženskou skupinu Hlas mučedníků. Následně ho v Súdánu umístili do cely s vězni z Islámského státu, kde zažil kvůli své víře potupu i násilí. Své mrazivé zkušenosti popsal v knize Uvězněn s ISIS. „Za měsíc jsem vnitřním krvácením ztratil asi polovinu krve,“ říká v rozhovoru pro Radio Prague International.
Co předcházelo vašemu uvěznění?
V roce 2002 jsem začal pracovat pro naši sesterskou organizaci jménem Pomoc pronásledované církvi Hlasu mučedníků ve Spojených státech. Měl jsem velkou čest potkat se s mnoha křesťany, kteří nejen že přišli o materiální věci - jejich domovy vykradli nebo podpálili, jejich auta ukradli nebo zničili - ale kteří také přišli o své blízké, o členy rodiny.
Vyšetřování rozvědky se týká i záchrany misionáře ze Súdánu. K výslechu musel exministr Zaorálek
Číst článek
Ale měl jsem také možnost potkat se s lidmi, které považuji za hrdiny víry: přišli o části svých těl, protože se odmítli zřeknout křesťanství. To je poměrně typické pro muslimské země, kde extremisté následují prohlášení svého zakladatele Mohameda zapsaná v knize Hadís, že mají usekávat levou ruku a pravou nohu bezvěrcům, kteří se nechtějí stát muslimy.
Měl jsem čest s těmi křesťany mluvit, tak jako teď sedím s vámi u jednoho stolu. Zatímco jsem se jich ptal, všiml jsem si, že jim chybí levá ruka, nebo pravá noha. Případně obojí. Jejich zpovědi hluboce posílily moji osobní víru.
Na konci roku 2015 jste byl v Súdánu zatčen, zatímco jste nahrával zpověď křesťana jménem Ali, kterého týrali. Jak jste plánoval informace od něj použít?
Jedna z typických aktivit Hlasu mučedníků je poskytování lékařské péče těm, kteří byli kvůli své víře zraněni. On byl takový případ. Byl synem šejka, muslima, a pro takové lidi je to hrdelní zločin - čeká je trest smrti - pokud opustí Islám. Měl být zabit, ale přežil. V ruce mu explodovala bomba a potřeboval lékařskou péči.
Měl jsem na starosti podobné případy v jiných zemích Afriky, Střední Asie nebo Blízkého Východu. Tam jsme dokumentovali zranění a snažili se zjistit, jestli je možné jim pomoci v jejich nebo sousedních státech, nebo jestli je možné přivézt specialisty ze zahraničí, kteří to většinou dělají jako dobrovolnou aktivitu.
Přivezl jsem peníze na jeho léčbu a bylo dobře, že jsem peníze nemocnici stihl předat před tím, než jsem byl zatčen - alespoň 75 procent už bylo předáno nemocnici, kde ho později ošetřovali.
Byl jste umístěn do cely s vězni z Islámského státu. Tito muži neměli žádný přístup ke zprávám a vy jste jim řekl, co se před krátkou dobou stalo v Paříži, o útoku v koncertní hale Bataclan. Jak na to reagovali?
Byl to obrovský šok, víte. Když jsem řekl, že 129 lidí bylo zabito, jejich reakce byla něčím, co jsem dřív viděl v televizi, po útoku na Západní ambasádu nebo Izrael. Vidíte tam extremisty střílet do vzduchu a křičet Allahu Akbar (arabská fráze, která se dá přeložit jako Bůh je veliký, pozn. red.) - a já jsem to viděl naživo, v té cele, hned po tom, co jsem řekl, že zemřelo 129 lidí.
Islámský stát znovu posiluje. Dokazují to nejen drogy zadržené v Itálii, ale i zprávy zevnitř Sýrie
Číst článek
To byl pro mě takový šok, že jsem jim přestal říkat jakékoliv další zprávy. Od prvního dne jsem věděl, kdo jsou moji spoluvězni.
Ve své knize také píšete, že ze začátku se k vám chovali docela dobře, pak se ale věci změnily a začali se chovat velmi agresivně.
Myslím, že z počátku ode mě chtěli získat co nejvíce informací. Byl jsem velmi opatrný, věděl jsem, že to jsou extremisté. Ale myslel jsem, že to jsou taktiky výslechu, že se ode mě snaží získat informace skrz spoluvězně, což je poměrně běžné téměř ve všech totalitních režimech.
To ale trvalo velmi krátkou dobu a postupně začali v té přeplněné cele omezovat mou svobodu pohybu. Byla určena pro jednoho vězně, ale nás tam bylo sedm. Později mi začali nadávat. Označovali mě slovem, které v arabštině znamená špinavé prase. Pak na mě začali útočit fyzicky - mlátili mě do obličeje, kopali mě, ale také používali dřevěnou tyč. Dalo by se říct, že v té době jsem byl na pokraji fyzických a psychických sil.
A abych vysvětlil, jaký typ lidí to byl: byli velmi mladí a vzdělaní, měli diplomy z evropských univerzit. Byli to doktoři, lékárníci, inženýři, odborníci na IT.
Pocházeli z různých zemí. Jeden z nich byl z Libye a jeho otec ho ve 12 letech poslal, aby byl osobním strážcem Usámy bin Ládina. To byl jejich hrdina. Říkali mu Muž meče. Myslel jsem, že to bylo právě proto, že ochraňoval Usámu. Ale později, když ho přesunuli do sousední cely, jsem se dozvěděl pravý důvod jeho přezdívky.
Byl jedním z vrahů, kteří popravili 20 Koptských křesťanů a jednoho afrického křesťana na pobřeží Libye v únoru 2015. O několik měsíců později se mnou sdílel celu a vyhrožoval, že mě zabije. Jednou vyndal z kapsy silný vlasec a ukazoval ostatním členům ISIS jak někoho během pár sekund zabít jen pomocí vlasce.
Súdánské vedení chce vydat exprezidenta Bašíra do Haagu, obviněn je z vážných válečných zločinů
Číst článek
Tito lidé také zpochybňovali mou víru. Nesměl jsem začít mluvit, dokud jsem nebyl tázán. Když jsem mohl, pokoušel jsem se s nimi sdílet křesťanství a příběhy jiných statečných křesťanů.
Ale jejich reakce byla opět šokující. Vyprávěl jsem jim příběh nigerské ženy, která viděla, jak jejímu muži usekli hlavu a pak i jí podřízli krk. Když jsem to řekl, myslel jsem, že se budou trochu stydět, co jejich kolegové dělají, ale oni se začali smát a oslavovat tím, že křičeli Allahu Akbar.
Tehdy jsem si uvědomil, že v momentě, kdy byste od nich očekával alespoň minimum empatie, oni jen křičeli Allahu Akbar a oslavovali smrt dalšího bezvěrce.
To bylo šokující, ale přesto bych řekl, že jsem viděl i jejich lidskou stránku - když klečeli, plakali a modlili se, když nemohli v noci usnout. To myslím, že mi pomohlo.
Víte, křesťanství je jediné náboženství, které učí své následovníky milovat své nepřátele. Je to následování Kristových slov z Matouše 5:44: „Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“
Myslím, že v některých situacích síla, kterou vám to dává, tedy umět nastavit druhou tvář a nepomstít se, nepochází z vás, ale od Boha. A to je něco, co jsem zažil a mohl jsem tu dobrou zprávu sdílet i s nimi. Snažil jsem se vysvětlit jim, co je základem křesťanství. A oni poslouchali.
Ačkoliv to, že jsem se jim nijak nemstil, je ještě víc rozčilovalo a vynalézali pak nové způsoby mého mučení. Tím posledním měl být waterboarding.
(Při waterboardingu je člověk přivázaný ke stolu nebo dřevěné desce. Tazatel má pomocníka, jehož úkolem je lít vodu přes ručník či celofán na nos a ústa oběti, což ztěžuje dýchání a navozuje pocit topení se, pozn. red.)
To se naštěstí nestalo a vás přemístili do jiného vězení - myslím, že jste celkem prošel čtyřmi nebo pěti. Doslova jste se bál o život, hrozilo vám až doživotní vězení, žil jste ve špíně a viděl jste nemyslitelné věci, včetně toho, že lidi byli až po krk zahrabáni do lidských exkrementů. Jak vás všechny tyto strašné věci ovlivnily?
Řekl bych, že jsem ze začátku byl traumatizován. Měl jsem rána, kdy jsem byl umístěn na samotku, byl jsem tam dvakrát, a trpěl jsem nějakou depresí nebo smutkem. Chodil jsem dokola a musel jsem si připomínat že Ježíš Kristus je mou radostí, že je mým klidem, dokud se tak skutečně nestalo.
Zpráva vnitra: Šíření nenávisti přestalo být doménou tradičních extremistů, dominovalo SPD
Číst článek
A byly chvíle, když jsem byl s lidmi z ISIS, kdy jsem se víc bál o svoje duševní zdraví, než o svůj život. To přišlo později. Zhubl jsem o 25 kg za první tři měsíce. Za měsíc jsem vnitřním krvácením ztratil asi polovinu krve. To rozhodně bylo ze všeho nejtěžší.
Ale později si na hrozné podmínky zvyknete. Mohu říct, že přesun z jednoho vězení do nového, byl vždycky přesun ze špatného do horšího. Celou dobu mi dávaly sílu modlitby - ne jen ty moje, ale modlitby všech ostatních křesťanů za mě.
Nakonec po 445 dnech věznění jste byl shledán vinným ze všech obvinění, včetně zrady a špionáže, a odsoudili vás k doživotnímu trestu. Pak jste ale získal prezidentskou milost, pro kterou velmi silně lobovala česká vláda. Jaký to byl pocit, když jste se ocitl v letadle, a zvlášť když se zavřely dveře a vy jste z Chartúmu odlétal?
Rozhodně obrovská úleva. Samozřejmě se o mě dobře starali doktoří, kteří přijeli z České republiky. Monitorovali můj zdravotní stav, dávali mi tekutiny, protože jsem byl dehydratovaný.
Vždy mě sledovali dva súdánští strážní, kteří když viděli jak se o mě pečuje, co všechno se mnou doktoři dělají, museli být přesvědčeni, že jsem špión. Vůbec by nepochopili, že cizí - demokratická - země by mohla poskytovat tak dobrou péči. Dokonce se mi povedlo zavolat mé ženě z toalety na letišti, z čehož české bezpečnostní složky neměly velkou radost.
Poznal jsem z jejich reakcí, že dokud letadlo doopravdy nevzlétne a neopustí súdánský vzdušný prostor, všechno se může pokazit. Takže to pro mě byla obrovská úleva.
Hrozí únik dat z e-zpovědnic? Autoři blogu Tisíckráte baví čtenáře satirickými články o katolících
Číst článek
Vaše rodina se o vás musela strašně bát, to si ani neumím představit. To stejné platí i pro vaši komunitu. Ještě pořád se vrháte do nebezpečných činností, nebo riskujete stejně jako dřív?
Teď ne. Lidé se mě často ptají, jestli mám ještě v úmyslu někdy navštívit Súdán. Většinou říkám že ne, hned z několika důvodů. Možná, že bych ani nedostal vízum. Kvůli nechtěné publicitě bych řekl, že většina zemí, kde vládnou totalitní režimy, mi zůstane uzavřená, protože mi nedají víza.
A i kdyby mi daly víza, mohla by to být past. Nebojím se jít. Vždycky říkám, že půjdu kamkoliv, kam mi Ježíš otevře dveře. Zatím jsem navštívil některé země, kde jsou křesťané perzekvováni. Nechci to říkat veřejně, protože je to součást mé práce.
Ale mám pocit, že teď sloužím jako jakýsi most, který spojuje společenství pronásledovaných křesťanů a těch, kteří zatím žijí ve svobodných zemích.
Říkám zatím, protože vždy lidi povzbuzuji slovy, která apoštol Pavel říká v Druhém listu Timoteovi 3:12 - že každý, kdo chce žít zbožným životem v Kristu Ježíši, by měl očekávat pronásledování.
A to je něco, co vidíme ve stále více zemích. Pronásledování není křesťanům nijak cizí. Pronásledování je ve skutečnosti už v Bibli a je nezbytnou součástí křesťanského života.
A tak cestuji, ale teď hlavně proto, abych vyprávěl svůj příběh a nabádal lidi k tomu, aby se modlili za naše bratry a sestry, kteří stále zažívají bití, mučení, věznění a často se z nich stávají mučedníci.
