Manipulace s fotkami? ‚Do konfliktů odjíždí lidé na vlastní triko bez znalostí etiky,‘ tvrdí fotograf AP

Nedávno vyšlo najevo, že švýcarsko-italský fotograf Michele Crameri manipuloval se snímky. Fotky honduraských nájemných vrahů vydával za autentické, přitom byly naaranžované a se lživými popisky. Než podvod přiznal, získal s nimi nejméně 15 menších cen. „Fotograf nesmí sáhnout do fotky a něco přidat, nebo odebrat,“ vysvětluje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Petr Josek, jenž fotí pro agenturu AP.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jedna věc je úprava barvy, saturace nebo kontrastu, druhá manipulace s obsahem, říká Petr Josek. Ilustrační foto | Foto: Luis ASCENSO | Zdroj: Profimeida

Znáte fotografa Michela Crameriho?
Neznám ho, ani to jméno. Ptal jsem se kamaráda, který se v těchto kruzích pohybuje více. Ten řekl, že ho osobně taky nezná, ale že jeho italští přátelé ano a nemá mezi nimi dobrou reputaci.

Za snímky honduraských nájemných zabijáků sbíral ceny. Teď musel přiznat, že byly zinscenované

Číst článek

Případ je asi okrajový, šlo o menší ceny, ale přesto je vyhrál. Jde o „úlet“, nebo to ukazuje na širší problém týkající se snímků z těžko přístupných míst či konfliktů?
Těžko se to soudí na jednom případu. Tento je nejmarkantnější, protože byl hodně, hodně za čárou. Ale menších úprav fotek, vylepšení? Takových případů bylo poslední dobou docela dost. Jestli to je trend, nevím. Ale jde o to, že spousta lidí, kteří fotí, nemá zodpovědnost. Nejsou hlídáni a mají pocit, že si to můžou dovolit. A pak to dojde až k takovémuto extrému. Věci, které jsou na hraně nebo i za čárou, je relativně dost. I třeba úpravami fotek, přílišným používáním photoshopu, které jsou na denním pořádku.

Jste tedy proti tomu, aby došlo k jakékoli úpravě fotek?
Existuje kodex, který by měl být neporušitelný. Fotograf nesmí sáhnout do fotky a přidat, nebo odebrat něco, co tam bylo, nebo nebylo. Pak jsou expoziční, barevné úpravy. Ty jsou někdy také na hraně. Ale to, že fotograf sáhne do obsahu fotografie, je za hranicí úplně.

Další věcí je, jakým způsobem novináři věci nahrávají nebo fotí. Stává se úplně běžně, že si nastavují lidi, říkají: „Běž trochu doleva, trochu doprava.“ A to je také za hranou jakékoli dokumentární fotografie.

Etický kodex

Proč se to děje?
Těžko říct, ale myslím si, že těch lidí, kteří nemají výchovu, dostanou se k fotografii aniž by měli vysvětlen etický kodex, je momentálně mnohem víc, než bývalo dřív. Ta konkurence je velká, fotí spousta lidí. A často si to ani neuvědomí, že dělají něco špatně, protože to nevědí.

Petr David Josek

Pracuje pro Associated Press, fotografuje události České republiky a Slovenska. Snímal hlavní sportovní akce včetně pěti olympijských her, tři fotbalové mistrovství světa a mnoho dalších. Mimo jiné zachytil válečné konflikty v Iráku a východní Ukrajině, civilní nepokoje v Maďarsku, Turecku, Praze a mnoho dalších významných zpravodajských událostí. V Praze pracuje jako součást tzv. cross-format týmu úzce spolupracujícího s textem a videem.

Není to jen více vidět, protože fotografové, kteří se proviní, jsou častěji konfrontováni třeba na sociálních sítích?
To je otázka. Na druhou stranu je fotografů daleko víc a případů, o kterých se nedozvíme, je možná také daleko víc. Co se týče photoshopu, je to zdokonalené a nedá se to až tak odhalit. Fotografové, kteří aranžovali věci, byli a budou.

Nemůže to souviset s tím, že mobilní telefony mají stále výkonnější fotoaparáty a ty fotky jsou zpravodajsky obstojné i od normálních lidí, takže se profesionální fotografové potřebují něčím odlišit?
Je to možné, ale nejde jenom o mobilní telefony. Celkově jde o přístupnost fototechniky nebo množství lidí, kteří mají peníze a můžou se vydat do nějakých konfliktů na vlastní triko. A teď potřebují ty své věci prodat.

Dřív, když dělal fotograf pro zpravodajskou agenturu, noviny nebo časopisy, kterými byl placen, tak měly za fotografa odpovědnost. Takže si to nemohl dovolit. Teď i ty zpravodajské kanály se zbavují zodpovědnosti, protože si berou fotku od lidí na volné noze, kteří jim je prodají. Ta editoriální zodpovědnost tam není nebo je menší, než bývala. Lidi na druhé straně se zase snaží odlišit od svých konkurentů a pak to může takhle skončit.

Těžko poznatelné

Můžou čtenáři, diváci poznat, že fotka byla upravená či nahraná?
Těžko, když si toho nevšimne ani agentura, která ho zaměstnala. Přijde mi to šílené, protože se píše, že ta agentura Parallelo Zero se Crameriho několikrát ptala, jestli to není nahrané. I přes podezření to vydali a reprezentovali ho. Dokonce na to nepřišli do doby, než jeho fixer promluvil.

Dalším zajímavým případem je fotograf, který doretušoval prostitutku a do toho z jiné fotky někoho úplně jiného. Také vyhrál ceny. A trvá dlouho, než se na to přijde.

Děje se to i u těch největších oceněních?
Třeba Narciso Contreras odstranil z fotografie ze Sýrie kameru kolegy. Dostal spolu s dalšími autory Pulitzerovu cenu. Ten fotil pro nás, takže to bylo blbý. Normální čtenář to ale nemá šanci poznat. Pokud ale někdo vyfotí tímto způsobem nájemné vrahy jako Crameri a nikdo jiný to nezvládl, tak už to je podezřelé. Protože to je těžké vyfotit a určitě i té agentuře to přišlo podivné, proto se ptali. Přesto to nechali být.

Award-winning photographer dumped for altering single Syria image

Associated Press severs ties with Narciso Contreras, who shared Pulitzer prize, after he altered one image from conflict

V článku zazněla myšlenka, že agentury i zpravodajské kanály by měly přijímat víc fotek od místních novinářů či fotografů a méně od těch ze Západu, kteří jsou na volné noze, odjedou do konfliktu, vyfotí pár šokujících fotek a snaží se je prodat. Může tohle minimalizovat riziko?
Myslím, že tím se riziko nesníží. I místní fotograf bude mít šanci některé věci nahrát, možná i daleko lépe, protože ty lidi zná. Samozřejmě že když žije v kontextu, udělá reportáž lépe. Ale jde o to, že když je jakékoli podezření, je dobré to ověřit. A pokud to někdo aranžuje, dát jasný signál, že se to nesmí dělat a ten člověk by neměl fotit dál.

Nenahrává následné úpravě fotek, která je za čarou, třeba i samotné nastavení cen jako World Press Photo. Některé vítězné fotky působí trochu nereálně - jsou poměrně dost upravené. Nevede to pak k těmto extrémům?
Digitální fotka se s dobou mění, její postupy i možnosti. Každá soutěž má nastavené nějaké limity a i World Press Photo se v tom hledá. Vydali nový kodex, co se může a nesmí. Fotograf musí zaslat originální snímky a oni je poté zkoumají.

Těžko říct, hranice se musí někde stanovit. Jedna věc je úprava barvy, saturace nebo kontrastu, druhá manipulace s obsahem – ať už při focení, nebo při následných úpravách. Signál musí být jasný, že žádná taková manipulace není přijatelná.

och Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme