Po udání od estébáka putoval do Valdic. Jeho cesta ke svobodě skončila na slepé koleji

Snímky Jana Romana. Uprostřed v roce 1946. | Foto: Archiv Jana Romana | Zdroj: Americký fond

Jen nepatrný krůček chyběl Janu Romanovi k tomu, aby se po úspěšném útěku z neblaze proslulé valdické věznice dostal za hranice Československa v době vrcholících politických procesů 50. let.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Několik týdnů svobody nakonec zřejmě zmařilo udání nedůvěřivých kněží, u nichž hledal pomoc.

Nevyšel ani riskantní pokus uprchnout eskortě z jedoucího vlaku. Zanedlouho mu ale paní Štěstěna svůj dluh přeci jen alespoň částečně splatila – přestože v komunistických lágrech strávil ještě další více než dva roky, do Valdic se nevrátil, což mu dost možná zachránilo život. Tamní bachaři totiž neuměli odpouštět.

Jan Roman na fotografiích z dětství | Foto: Archiv Jana Romana | Zdroj: Americký fond

V únoru 1948 bylo Janu Romanovi necelých 19 let. Už na jaře s několika spolužáky a dalšími názorově blízkými vrstevníky rozšiřovali po Brně protikomunistické letáky, hlavně před volbami do Národního shromáždění v květnu 1948. Vyzývali v nich občany, aby vyjádřili nesouhlas s komunistickou vládou tím, že do urny namísto kandidátky politických stran vhodí bílý lístek.

„Jedna dvojice například hrála milence. Vždycky se venku na chvíli zastavili, muž se u zdi domu přitiskl k dívce a předstíral líbání, přitom ale přes její rameno lepil leták na stěnu. Naše skupina se scházela v tehdejším klášteře v Minoritské ulici, kde jeden z nás působil jako kněz a umožnil nám využívat jejich tiskařské vybavení.“

Paměťová stopa

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

Místo uranového dolu Valdice

Na podzim se Jan Roman zapojil do nové odbojové skupiny Jiřího Mikoloviče. V ní ale působil i agent StB Janda, který mladé lidi naváděl k různým násilným činům.

„Byl mnohem starší než my a plánoval například, že bychom měli přepadnout služebnu SNB v Masarykově čtvrti a další místa, kde bychom získali zbraně pro povstání proti komunistům,“ vzpomíná Jan Roman.

„Že nás udal právě on, jsme poznali podle toho, že jako jediný s námi nebyl souzen. Ale i akce, které jsme ani nepřipravovali a navrhoval je pouze on sám, se dostaly do obžaloby a velmi nám přitížily.“

V lednu 1949 byla celá skupina pozatýkána a - většinou po velmi surových výsleších - postavena v červenci téhož roku před Státní soud v Brně. Jan Roman si měl za údajnou velezradu, pokus o krádež a zločin loupeže odpykat dvanáct let těžkého žaláře. Nejprve na uranovém dole Eliáš, lékař ale u něj záhy zjistil rozsáhlou silikózu plic, takže byl přeřazen do knihařské dílny ve Valdicích.

Přestože šlo o velmi přísně střeženou věznici, podařilo se mu odtud v říjnu 1952 uprchnout – při práci na nádraží v Jičíně využil chvilkové nepozornosti stráže a zmizel.

Prvních asi šedesát kilometrů ušel pěšky během necelých dvou dnů a zcela bez jídla. V Pardubicích vyhledal strýce, který mu poskytl jídlo, nocleh a civilní šaty, zůstávat tam déle by ale nebylo bezpečné, a tak putoval dál.

Podívejte se na díl Paměťové stopy: bílé lístky

Paměťová stopa 03 Bílé lístky from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Skupinka jihomoravských železničářů mu slíbila, že ho na Nový rok propašují v nákladním vlaku do Rakouska. Do té doby se ale musel skrývat – nejprve v opuštěné chatě u Brněnské přehrady, kde ho několikrát navštívil i otec, později u dalšího příbuzného na Jesenicku.

Nakonec se vydal k jednomu bývalému spoluvězni – faráři v Postřelmově u Zábřehu na Moravě, který sliboval pomoc každému pronásledovanému. Na faře byl ale ještě jeden starší kněz, který Romanově historce příliš nevěřil a bál se provokace. Roman se proto vrátil k nádraží v Zábřehu, kde ho ale vzápětí zadržela policie.

Přestože nebyly objeveny žádné důkazy, Jan Roman dospěl k závěru, že ho faráři nakonec udali.

Archivní snímek Jana Romana z roku 1956, kdy už byl opět na svobodě | Foto: Archiv Jana Romana | Zdroj: Americký fond

Během dlouhé cesty vlakem přemýšlel, co dál – tušil, jaký osud čeká v komunistických lágrech chyceného útěkáře. Proto se pokusil z jedoucího vlaku vyskočit okénkem na WC, než se ale protáhl ven, vyrazila eskorta dveře záchodu. Naštěstí ho nejprve týdny vyšetřovali kriminalisté, kteří ho podezřívali z vykradení většího množství chat – Roman ochotně souhlasil, jen aby se nedostal znovu do rukou StB.

Ani Krajský soud v Brně neměl k dispozici informaci, že jde o vězně odsouzeného na dvanáct let – rozsudek zněl tedy jen na jeden rok za kriminální delikty. Trest nastoupil v pracovním táboře uhelných dolů v Oslavanech a málem se při amnestii v roce 1954 dostal na svobodu. U komise, posuzující každý jednotlivý případ, ale seděl i prokurátor, který ho předtím žaloval a který věděl o předchozím dvanáctiletém trestu.

Administrativní omyl byl rychle napraven a Jan Roman putoval opět do lágru pro politické vězně – naštěstí ne do Valdic, ale zpátky do Jáchymova. Propuštěn byl až v roce 1955, kdy už všichni ostatní členové brněnské odbojové skupiny byli nejméně rok na svobodě. V civilu pak vykonával profesi knihtiskaře, kterou se naučil právě ve Valdicích, dodnes žije v Brně.

„Ničeho nelituji. I dnes, kdyby nastala podobná situace jako po únoru 1948, bych se tomu snažil čelit, byť pouze demokratickými prostředky a s vědomím, že takový protest asi nic nezmění. To jsme ostatně chápali už tehdy, ale věděli jsme, že musíme ze všech sil působit proti propagandě vládnoucího režimu a pomáhat šířit potlačované otevřené názory. Také dnes je potřeba, aby lidé věděli, kde je pravda.“

Bílé lístky - BONUS from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme