‚Dobrovolnictví vás přiměje přehodnotit priority.‘ Reportérka popisuje působení v domově pro seniory za covidu

Reportérka Eva Šelepová je autorkou seriálu Dobrovolnicí v první linii, který popisuje život v jednom z domovů pro seniory v Praze.
O tu problematiku jsem se začala zajímat asi před rokem, shodou okolností s nástupem pandemie, tak se to v mém životě kryje i s tím, že se začal rapidně zhoršovat zdravotní stav mých prarodičů. Postupně oba v loňském roce odešli. A kdo někdy pečoval o nemocného nebo seniora ve špatném zdravotním stavu, ví, jak moc náročné to je. A určitě také někdy přemýšlel nad tím, že ho umístí do nějakého zařízení – ať už třeba do domova seniorů nebo do léčebny dlouhodobě nemocných. Mně se to vždy příčilo. Byla jsem zastáncem té myšlenky, že rodina se má vždy postarat až do konce, pokud je to jen trochu možné. Ale někdy to skutečně nejde. Potřeba péče 24 hodin denně, starat se o svého blízkého, to může člověka stát fyzické, duševní síly, zdraví, může přijít o práci, zhoršit mu to vztahy v rodině. Někdy to zkrátka není možné. I naše rodina se ocitla v takové situaci, kdy jsme dědečka museli umístit do léčebny dlouhodobě nemocných. A kvůli covidu nebylo možné za ním chodit na návštěvy. Dovolili je jen velmi výjimečně, a to jen jeho dětem, to znamená mojí mámě nebo strýci. Mezi svátky, ke konci roku, děda zemřel. Strašně mě to štvalo, vyčítala jsem si, že jsem nebyla s ním, že jsem za ním nemohla jít na návštěvu a že jsme ho tam odložili. Rozhodla jsem se tedy, že o tom zjistím víc. O tom, jaké to je být nemocný nebo v domově pro seniory v této době, kdy covid neumožňuje se normálně potkávat. Řekla jsem si, že se zkusím stát dobrovolníkem, abych viděla to prostředí, ve kterém můj děda dožil.

Co všechno jste pro to dobrovolnictví musela udělat? Je to složité se stát dobrovolnicí?
Složité to není vůbec. V podstatě stačí jen chtít a někde se domluvit. Člověk může chodit dobrovolničit, i když zrovna není covidová pandemie. To má větší tradici v zahraničí než v Česku. Tady bych řekla, že být dobrovolníkem a někde pomáhat ve svém volném čase se rozvinulo až během krize, jak v nemocnicích, tak právě i v těch domovech pro seniory, které bojovaly nebo bojují s covidem. Pro toho, kdo se rozhodne být dobrovolníkem, je určitě lepší se přihlásit na kurz Českého červeného kříže – pořádá je, tuším, od října, dobrovolníků se přihlásilo a kurz absolvovalo kolem 3000 lidí. Podle údajů Českého červeného kříže se asi polovina z nich už někde i skutečně zapojila a někde pomáhali. Ten kurz trvá jen jeden den, je to osm hodin. Jsou v různých městech po celé zemi. Když ten kurz absolvujete, zařadí vás do takové aplikace, můžete si ji stáhnout do mobilu. A tam vám chodí nabídky práce či uplatnění.

Když jste toto všechno zařídila, vydala jste se do domova seniorů. Co jste tam měla na starosti, co jste tam dělala, jak to tam vypadalo? Jaké byly první dojmy?
Když začnu těmi prvními dojmy, spadl ze mě stres, protože jsem se předem obávala, že to tam bude smutné, stresové, depresivní. Ale musím říct, že to bylo naopak – dobrá atmosféra, mezi personálem velice přátelské vztahy, byla tam legrace.

Překvapilo mě, že i někteří trvale ležící pacienti byli dost často hodně veselí, dělali vtipy, laškovali s námi, když jsme se o ně starali. To jsem skutečně obdivovala, to chce velkou mentální sílu.

Co jsem tam dělala? Prakticky všechno, co dělá plnohodnotný pečovatel. Ale protože jsem nováček – a všichni to o mně věděli – byla jsem samozřejmě vždy s někým zkušeným, kdo mi radil, dohlížel, anebo spíš jsem mu byla při nějakých těžších úkonech k ruce. Je to fyzicky náročná práce, celý den jste na nohou. Je někdy dost těžké ty imobilní pacienty třeba otáčet, polohovat je, zvedat je například do křesla apod. Ale na kurzu po něm, když člověk zná správné grify a ví, jak na to, není to zase tak náročné. Ale hýbete se. Nejvíc jsem se bála hygieny, protože samozřejmě povinností pečovatele je seniorům pomáhat s hygienou.

V mém případě to byla vždy ta ranní hygiena, protože jsem měla ranní směny. Bála jsem se toho, je to hodně citlivé, choulostivé. Například výměna plen – tak z toho jsem měla naprosto největší obavu. Potkala mě hned záhy, v první hodině, kdy jsem měla svojí první směnu. Musím říct, že když člověk ví, jak správně na to a má ty správné postupy a ví co a jak, má ty grify, tak je to velice snadné a vlastně to není ani tak choulostivé. Je to normální a s tou první zkušeností už potom ze mě opadl strach z té trapnosti situace, která někdy může nastat

Je to prostě rutina, na kterou si snadno zvyknete.

A když jste dostávala školení, dostala jste i radu, jak se chovat, aby ta situace pořád byla důstojná i pro klienty domova?
To bylo hned na začátku školení. Měli jsme asi hodinu povídání o tom, jaké jsou zásady. Dost mě překvapilo, že všem klientům se musí říkat příjmením – paní Nováková, pane Nováku. Jen ve výjimečných případech, když si to klienti nebo rodina vyloženě přejí, se klientům může tykat a říkat se jim jménem nebo nějakou přezdívkou. Pak nám tam také říkali, jaký rozdíl je mezi klientem a pacientem. To jsem také netušila. Klient je právě v domově pro seniory nebo v nějakém sociálním zařízení. Pacient je v nemocnici nebo v léčebně dlouhodobě nemocných – to je také zdravotnické zařízení. Je také zásada, že pečovatel není zdravotník, takže by s klientem nebo pacientem neměl hovořit o jeho zdravotním stavu. Dost často jsem se setkala s tím, že pečovatelé zdravotní stav ani přesně neznají – neznají přesnou diagnózu, ale měli by sestrám nebo lékařům hlásit problémy, něco, co se jim nezdá na pacientově zdraví. Ale s pacientem by o zdravotním stavu mluvit neměli. Je také nebezpečné a nesmí se pacientům nebo klientům cokoliv slibovat – takové to: „Ale nebojte, to bude dobrý, to se všechno vyřeší a zítra už to bude fajn, zítra už vám bude dobře.“ Profesionál, pečovatel nesmí slíbit klientovi nic, co nedokáže dodržet.

O životě seniorů během toho velice extrémního covidového roku jsme ve Vinohradské 12 mluvili se samotnými seniory, i s vámi, reportéry, a vlastně všichni mluvili o tom, že je trápila samota. Vy jste byla v domově seniorů jako dobrovolnice, ale zároveň jako reportérka. Když jste se seniory mluvila, co vám říkali? Potvrdilo se to, že největší trápení za ten celý rok je pro ně opravdu samota?
Na první pohled určitě ne. Musím říct, že jsem s tam možná nasmála jako už dlouho ne během posledního roku. To prostředí tam je vlastně vcelku pozitivní. A senioři to na první pohled zvládají docela dobře, s humorem. Vypadalo to, že to je jejich životními zkušenostmi, nadhledem, že asi v životě zažili i horší chvilky a něco takového, že pár týdnů za nimi na návštěvu nemůže rodina, je nerozhází. Ale když se potom šlo v tom rozhovoru pod povrch, bylo znát, že je to určitá maska. Možná chtěli být stateční, možná si to nechtěli přiznat, ale po čase, když jsem tam byla celý týden, tak jsem pochopila, že návštěvy tam určitě chybí úplně všem.
Mám spoustu příběhů. Možná bych zmínila ten s paní Buštovou. Jedno odpoledne jsem s ní natáčela rozhovor.

Ona je to taková velice veselá, energická paní, která mi říkala, že je očkovaná, že je za to ráda, že jí to nebolelo, že je naprosto v pohodě a řekla mi: „Mě vlastně nic netrápí, jsem v pohodě, mně tady nic nechybí no. S rodinou si voláme, mám tu telefon, už jsem se to naučila ovládat, a když potřebujeme, zavoláme si“ A potom jsme mluvily ještě o dalších tématech. Ale tohle jsem si zapamatovala.

A druhý den jsem dělala doprovod na takové zvláštní distanční návštěvě. Přišla za ní rodina, její vnuk a dcera. A dostala chvilku, aby se s nimi mohla vidět alespoň přes plot, na zahradě. Tak si vzala bundu, šly jsme spolu na zahradu a za plotem u brány stáli v respirátorech ti její dva příbuzní. A jak byla to odpoledne předtím statečná, říkala mi: „Já jsem v pohodě, mně nic nechybí,“ tak jak se tam viděli, začala brečet a bylo vidět, že jí rodina strašně chybí. Já jsem tam byla proto, abych dohlédla na to, že se dodrží všechna protiepidemická opatření, nebudou se dotýkat, že budou mít respirátory, nebudou si nic předávat a tak. Celá ta záležitost trvala několik málo minut, protože byla zima, foukal studený vítr. A oni si tak jenom řekli: „Jé, ahoj mami, jak se máš? Vypadáš dobře.“ „Jé, vy mi chybíte, já už bych nejradši šla domů.“ Já jsem tam začala okamžitě brečet a nebyla jsem schopna slova. Ostatní měli také slzy v očích. Ta návštěva byla hodně, hodně dojemná.

Jak je pro seniory těžké, když v nějakých fázích musí používat různé komunikační prostředky, a třeba nemohlo dojít ani na takovýto styl návštěvy? Jak se vyrovnávají s technologickými nároky, které na ně ta doba klade? Mají k tomu třeba i pomoc?
Rozhodně. Personál, pečovatelé opravdu dbají na to, aby návštěvy byly nějak nahrazeny, ať už telefonáty, anebo Skypem. Docela mě překvapilo, že i mnozí devadesátiletí klienti tam dokážou ovládat mobilní telefon a zavolat si s příbuznými, když potřebují. To tedy klobouk dolů. A pak jsem také byla u jednoho skypového telefonátu, kdy paní Bártová hovořila se svým synem.

To je velice energická, vtipná dáma.

Ona zrovna paní Bártová je taková trochu zapomnětlivá. Některé věci zkrátka vytěsňuje a je třeba jí je opakovat a zdůrazňovat. Takže se nás několikrát ptala, proč za ní syn nemůže přijít. My jsme jí říkali, že je koronavirus, a ona říkala, že to je tedy pěkný prevít nebo něco takového. A když se na obrazovce objevil její syn, tak úplně zvolala: „Jé, Pavle, to jsem ráda, že tě vidím. A proč za mnou nepřijdeš?“ A on říká: „No mami, vždyť už jsem ti to říkal patnáctkrát, teď to nejde.“ A tak si povídali o takových těch běžných věcech, jak se kdo má, co dělají vnoučata. A ona říkala zase za chviličku: „A proč za mnou nepřijdeš? Aha. On je ten koronavirus.“ Tak i pro ně je vlastně náročné to vstřebat tu situaci – těm, kterým už tolik neslouží ta paměť. A také mě překvapilo, jak reagovala, když sama sebe uviděla na obrazovce počítače. Říkala: „Jé, to je stará bába.“ Potom jsme se s těmi sestrami terapeutkami bavily, že ten Skype je sice strašně fajn, ale že to samozřejmě osobní návštěvu nikdy nemůže nahradit. A že to dokonce některé klienty, kteří nejsou zrovna v dobrém psychickém rozpoložení, může ještě více „rozervat“, může je to ještě více hodit do deprese, smutku, že nemohou být se svými příbuznými fyzicky.

A mohou klienti v tuto chvíli vůbec ven z domova? Jak tráví dny? Co vám říkali o tom, jak se změnila náplň jejich času, nakolik to na ně působí psychicky?
Je to takové jednotvárné, monotónní. Ráno se vstane, budíček, pečovatelé pomáhají s hygienou. Pak se roznášejí snídaně do pokojů, protože zatím není možné chodit do společné jídelny. Dopoledne jsou návštěvy pečovatelů na pokoji, s klienty konverzujeme, koukají na televizi, někteří čtou knihy nebo časopisy, poslouchají rádio. A pak je oběd, někteří si jdu odpoledne zdřímnout.

Já jsem do tohoto prostředí nastoupila, takže mi to nepřišlo v první moment divné.

Ale v průběhu toho mého působení tam se obnovily hromadné aktivity.

Senioři začali opět chodit na společné cvičení, chodili na bingo, ke kadeřníkovi nebo na manikúru, pedikúru, byla jsem tam dokonce na keramice. Bylo vidět, jak najednou obrovsky ožili, ten domov se rozsvítil, oni vystoupili z nudy a rutiny, z té šedi a byli za to strašně vděční. A právě i ty terapeutky, které tyto aktivity pořádají a organizují, říkali, že o ně je najednou obrovský zájem. Tam, kam jim chodilo sotva pár klientů, najednou měli plno a museli dokonce i ty pozdě příchozí odmítat a dělat těch hodin více, protože se tam zkrátka bylo těžké zabavit.

Ve společných aktivitách asi velkou roli hraje i to, že přinejmenším některé seniorské domy už měly možnost nechat své klienty naočkovat – vakcína je pochopitelně velká naděje pro celou společnost, pro seniory asi ještě o to víc, když skutečně tráví celý ten rok v naprosté izolaci. V domově, kde jste byla, jste zažila i očkovací den. Jak to proběhlo? Jak to senioři vnímají možnost očkování? Chtějí se nechat naočkovat?
Zájem o to očkování v tomto konkrétním domově byl u seniorů veliký. Nechali se očkovat de facto všichni, kterým to dovolil jejich aktuální zdravotní stav, takže nějakých 95 % klientů. Obavy jsem od nich neslyšela. Ptala jsem se na to dost často poměrně velkého množství klientů. A všichni za tu možnost byli rádi.

Devadesátiletý pan Beránek, se kterým jsem natáčela, mi říkal, že v tom vidí naději na zlepšení, vakcína nemůže určitě být nic špatného a že si naopak myslí, že to lidstvu může prospět.

Ani u jiných klientů jsem nezaznamenala, že by přemýšleli nad tím, jestli je to pro ně vhodné nebo jestli by vůbec váhali, že se nechají naočkovat. Všichni řekli: „Jo, my to chceme. Doporučily nám to i naše rodiny a doufáme, že to změní náš svět zase zpátky do toho před koronavirem.“ Ráno proběhlo hlášení, kde se oznámilo: dnes se u nás v domově očkuje, zájemci ať se dostaví. Kdo mohl, pohybliví klienti, došli na sesternu.

A za těmi, kteří jsou imobilní, trvale leží nebo jsou třeba na vozíčku, očkovací tým dorazil přímo na pokoj. V ten den dostal očkování i personál.

Byla mezi personálem také velká ochota nechat se naočkovat?
Tam je ta ochota o něco menší, i když 80 % je také vlastně většina. Ředitel tohoto zařízení v pražském Slivenci Lukáš Stárek mi řekl, že někteří jeho zaměstnanci s očkováním váhali a on se je snažil přesvědčit, že je to jednoznačně pro jejich profesi výhodné. Řekl mi, že si s těmito zaměstnanci sedl a vyložil karty na stůl. Říkal, že mluvil o výhodách, kterých spatřuje víc, ale i o těch – dejme tomu – stinných stránkách, případných negativních účincích. Ale zkrátka se jim snažil podat veškeré informace, aby je přesvědčil, aby se očkovat nechali. Já jsem mluvila s několika zaměstnanci.

Konkrétně pečovatelka Martina se mi přiznala, že očkovat se původně vůbec nechtěla, ale nakonec naočkovala. Názor změnila ve chvíli, kdy sama koronavirus prodělala a bylo to pro ni tak nepříjemné, že už to nikdy nechce znovu zažít.

To mi řekla doslova. Proto změnila názor. Ptala jsem se jí, proč vakcínu odmítala, řekla, že zkrátka měla strach, že tomu nevěří, že vakcína je neověřená a nechtěla být pokusný králík.

Pak jsem mluvila s pečovatelkou Hankou. Přitakávala Martině, říkala mi to samé, že si nebyla jistá, protože vakcína podle ní není prověřená. Až potom, co viděla na vlastní oči, co koronavirus dokáže, když byla tváří v tvář smrti, kterou koronavirus může způsobit, změnila názor.

Setkali se v tomto domově seniorů, kde jste byla, se situací, kdy jim zemřeli klienti na koronavirus?
Takovou situaci jsem tam naštěstí nezažila a jsem za to ráda. Ale ano, bohužel zařízení tuto zkušenost má. S koncem roku se domovem pro seniory, kde jsem působila, prohnala nákaza koronavirem a několik klientů bohužel onemocnění nezvládlo.

Jak tu situaci zvládá samotný personál? Mluví se o tom, že zdravotníci i pečovatelé jsou blízko vyhoření. Často se potýkají s psychickými problémy tváří v tvář smrti. Jak se s tou situací vyrovnávají lidé, se kterými jste o tom mluvila?Musím říct, že je v nich obrovská lidská síla. Je vidět, že je to hodně sebralo, hodně je to vyčerpalo. Muselo to být fyzicky náročné, protože měli samozřejmě mnohem víc směn, mnohem víc práce, dvanáctihodinové směny, přes vánoční svátky se nemohli tolik věnovat svojí rodině. Museli pracovat v tom celotělovém protikoronavirovém obleku, ve dvou rouškách, brýlích a štítu, s rukavicemi. Muselo to být nesmírně náročné.

Ale jak mi řekla vrchní sestra Hana Prchalová, situace, kdy se v domově objevil koronavirus, všechny obrovsky semkla, ti lidé se zatnuli a zkrátka pracovali, když bylo potřeba.

Říkala, že také ocenila pomoc jiných domovů pro seniory, protože právě tento je součástí celé sítě, takže si mohli navzájem vypomoct. I ředitel Lukáš Stárek byl hodně hrdý na svoje zaměstnance, že je to nepoložilo a v této situaci se zkrátka vrhli do boje v plné polní.

Zmiňovala jste, že do natáčení seriálu a do dobrovolnické práce jste se zapojila s pracovní vizí toho, že přiblížíte posluchačům, jak to vypadá, ale měla jste pro to také svoji vlastní osobní motivaci. Víme, že v seniorských skupinách je nejvyšší počet obětí koronaviru. Je to téma, o kterém se sice mluví, na druhou stranu mnoho lidí má za to, že je mu věnována jen částečná pozornost. Teď, když máte tu blízkou zkušenost, jaký je váš dojem? Daří se zachovávat si v této situaci lidskost? Zaprvé v mikroměřítku jednoho domova a zadruhé, obecněji, když se podíváte na tu celonárodní odpověď koronaviru, daří se společnosti zachovávat si lidskost právě ve vztahu k těm nejstarším, nejohroženějším skupinám obyvatel, k seniorům?
To je hodně těžká otázka. Já jsem do tohoto projektu šla s tím, že chci zjistit, v jakém prostředí dožil můj děda. A vlastně se mi obrovsky ulevilo, protože jestli se v tom zařízení, kde byl, měl tak jako ti klienti, se kterými jsem pracovala já, tak to je skvělé, pro mě je to dobrá zpráva. Jak už jsem nastínila, měla jsem pocit, že domov pro seniory je velice smutné, ponuré místo, kde se nikdo nesměje, kde jsou všichni smutní a čekají na to, až odejdou. Ale vůbec to tak není. Tam, kde jsem byla já, to je hezké místo pro podzim života a člověk má možnost se tam dobře realizovat.
A ten celospolečenský pohled? Osobně vnímám, že jak se začal vysílat můj seriál, reaguje okolí na moji práci velmi kladně. A většinou to je stylem: „Ty jo, ty jsi dobrá, to já bych nezvládla.“ A mám pocit, že úplně obecně je tu trend stále, my se stáří bojíme. Kult mládí pořád je na vrcholu a stáří je něco, co nikdo nechce, co není sexy. Smrt odsouváme. Smrt jako by nebyla a nebereme ji jako přirozenou součást života. A je to strašná škoda, protože mně tato práce a zkušenost docela dobře pomohla nastavit si v životě nějaké priority. Neuvěřitelně to nastavuje zrcadlo, člověk si tam denně připomíná, co je v životě skutečně důležité – že rozhodně není nejdůležitější výše platu, auto nebo velký barák. Záleží na tom, aby člověk měl na stáří rodinu a děti a dobré vztahy s tou rodinou, aby se o ně někdo potom postaral, aby za nimi měl kdo chodit na návštěvu. A také aby člověk na stará kolena měl na co vzpomínat. Protože třeba pro workoholiky – a novináři se mezi ně často také mohou počítat – nebudete na smrtelné posteli vzpomínat na to, jak jste někde do noci točili reportáž. Ale budete vzpomínat na to, že jste byli s kamarády na výletě atd. Já jsem se do toho projektu pouštěla i z kvůli tomu, že mi přijde, že právě o oblasti péče o seniory nebo umírající se v médiích příliš nemluví. Teď ano, ale bylo to v takové té negativní konotaci: Rozšířil se tam koronavirus, mají problém, skoro všichni jsou nakažení, o klienty s nemá kdo starat. Ale právě o té práci, která je nesmírně záslužná a všichni, kteří ji tam dělají, zaslouží obrovskou úctu, tak o té se moc nemluví. Právě to asi souvisí s tím, že stáří není sexy, jedeme pořád ten kult mládí a nechceme myslet na to, co bude, až budeme staří a budeme potřebovat pomoc, pleny, vozíčky apod. To ta společnost zkrátka pořád ještě vytěsňuje na okraj. Na druhou stranu, právě s tím, jak jsme se teď ocitli v koronavirové krizi, tak se ukazuje, že nějaká lidskost ještě asi v nás je. A například v očkování dostali senioři přednost. Třeba koronavirus přispěje k tomu, že si budeme svých babiček a dědečků, těch stařečků zkrátka více vážit.