Příběhy odvahy čtyřikrát jinak. ‚Každý z laureátů Cen Paměti národa v něčem inspiruje,‘ říká Kroupa

Lenka Kabrhelová mluví s Mikulášem Kroupou, ředitelem organizace Post Bellum, která vyhlašuje Ceny Paměti národa

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

18. 11. 2021 | Praha

Jarmila Stibicová, Jiří Lukšíček, František Vaczula a Lívia Herzová jsou letošními laureáty Cen Paměti národa. Ocenění předávaná společností Post Bellum jsou už tradiční součástí připomínky výročí 17. listopadu 1989, který vedl k pádu komunistického režimu v někdejším Československu a také listopadu roku 1939 a nacistických perzekucí proti vysokoškolákům. Jaké jsou příběhy oceněných?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Dominika Kubištová, Marie Čtveráčková

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Vás třeba sebrali na ulici a předvedli vás. Čili vlastně to bylo tak, že jste nikdy nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se zase vrátíte.“

Jarmila Stibicová (bývalá disidentka, čerstvá držitelka Ceny Paměti národa)

„Pak se stalo to, že jsem dostal šestku, to znamená šest let za velezradu. Odvezli nás na Jáchymov, a to bylo to pak.“

Jiří Lukšíček (bývalý politický vězeň, čerstvý držitel Ceny Paměti národa)

Česko si připomnělo 32 let od sametové revoluce a 82 let od uzavření vysokých škol nacisty. Mikuláši, tvoje organizace Post Bellum, která spolupracuje s Českým rozhlasem, si jako každý rok připomíná tyto události předáním Cen Paměti národa. Letošními laureáty jsou František Vaczula, Jarmila Stibicová, Lívia Herzová a Jiří Lukšíček. Můžeš nám na úvod říct, proč právě tito lidé? Co mají jejich příběhy společného?
Všichni tito čtyři laureáti mají společné mnohé. Jedno z nich je například to, že ve svém životě nějakou událostí nebo svým činem prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova. Takto jsme charakterizovali Ceny Paměti národa před 13 lety. Každý z nich prostě má ve svém životě něco opravdu povznášejícího, inspirativního, hrdinského.

Pojďme odvyprávět jednotlivé příběhy podrobněji. Ty se v rámci cyklu Příběhy 20. století, které se vysílají na Českém rozhlase, s mnoha pamětníky stýkáš a potkáváš, natáčíš s nimi. Mluvil jsi i se skautem Jiřím Lukšíčkem, který je jedním z letošních laureátů. Jaká byla jeho cesta komunistickým režimem?
Jiří Lukšíček je neuvěřitelně vitální. Nikdo by neřekl, že je mu skoro 90 let. Je to takový velmi laskavý skaut. Často ho můžete vídat ve skautských uniformách. Naposledy jsem ho viděl 25. února tohoto roku, když jsme se společně setkali u pomníku obětem komunismu. Měl tam řeč a skutečně i v únoru tam vystoupil v skautské košili a šátku.

Mohu o něm říct to, že se v 30. letech narodil ve středostavovské městské rodině. V době protektorátu šel na učňák. Mnoho na výběr neměl, vybral si strojní zámečník. V 15 letech v Michli se stejně starými kamarády podnikali různá klukovská dobrodružství – chodili za město, dělali si ohýnky, pořádali výpravy. Až po válce se naskytla příležitost při obnovení Junáka, tak vstoupili do oddílu. Myslím, že skautování se pro něj stalo něčím naprosto zásadním, klíčovou životní cestou.

„Desatero skautského zákona jsme dodržovali, slíbili jsme, že budeme bránit republiku a tak dále. To v nás nechalo kotvičky.“

Jiří Lukšíček

Ovšem po dvou letech došlo ke zrušení skautů – v roce 1948-1949. Komunisté se s tímto společenstvím mladých lidí vypořádali tak, že je chtěli včlenit pod Československý svaz socialistické mládeže.

„Teď jsme najednou přišli na schůzi, kde prostě nejen, že hulili. My jsme byli nekuřáci. V té době nám už bylo patnáct šestnáct let a to bylo právě ono, protože se tenkrát striktně řeklo: Skauti do patnácti a všechno ostatní do svazu mládeže. Uvedli nás, my v krojích, a tak jsme se Stopařem řekli: To ne, svazáci asi nebudem.“

Jiří Lukšíček

Jiří Lukšíček, skautskou přezdívkou Rys, se svým velmi blízkým kamarádem Stopařem se prostě tomuto rozhodli vzepřít. Odešli z oddílu, nechtěli se stát svazáky. Začali nosit na protest v klopách skautskou lilii. Jiří Lukšíček říká, že takto se poznávali slušní lidé, slušní skauti v jejich generaci, prostě podle skautské lilie na klopě. Tak se náhodou potkali s Hobbym, také se skautem, trochu starším klukem, který i přes riziko kriminálu ilegálně organizoval mládež do skautského oddílu.

Tajně se scházeli po bytech za městem v lesích a skautovali. V tomto společenství se asi zrodila myšlenka na odboj, že si člověk v takové chvíli musí vybrat, na jaké straně stojí, protože řada skautských činovníků, farářů, profesorů končilo v kriminálech. Lidé byli konfrontováni s monstrprocesy, například právě skrze vysílání Československého rozhlasu. Jiří Lukšíček s těmito lidmi si prostě vybrali stranu.

Dnes se to zdá jako trochu legrační – byly to klukovské akce. Na výletech si brali kyblík s bílou barvou a čmárali na komunistické nástěnky, ty prosklené skříňky na komunistických národních výborech. Zároveň se pustili do trošičku ostřejší akce, a to když přestříhávali dráty nedaleko své skautské klubovny v lesích u Těptína v jižních Čechách. Pak provedli – a to je myslím už docela velký malér – rozhodli se sabotovat cvičení milicionářů.

„Poslední akce, kterou jsme udělali, byla, že jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna – moje – byla čtyři nebo pět kluků jsme šli do Jílového. Tam měli milicionáři nějaký slet…“

Jiří Lukšíček

Takže s takovou malou skupinou skautů – mimochodem to byli deseti až patnáctiletí kluci vedení šestnáctiletým Rysem, Jiřím Lukšíčkem, vedle je dvacetiletý Hobby, takže to opravdu byla klukovská revoluce proti komunistům. Vypustili ventilky autobusům, které svážely k Jílovému u Prahy milicionáře na nějaké cvičení. To prováděla jedna skupina.

„Protože tam přijeli autobusy, tak jsme jim diskrétně vypustili gumy, takže se nemohli dostat na nějaké cvičení. Najednou nesehnali tolik gum, že jo. Ještě jsme jim tam nechali letáčky, aby měli legraci.“

Jiří Lukšíček

Druhá skupina, kterou vedl právě Hobby, ta dokonce měla naskládat nějaké kameny na koleje a zastavit tak vlak, co přivážel milicionáře. Samozřejmě nechtěli nikomu ublížit, takže ve vlaku jeli skauti a strojvedoucího měli upozornit, že se blíží k nějaké překážce. Vlak zastavili. Jenomže skauty při táhání kamenů na koleje někdo viděl a udal.

Takže přijela SNB, vyšetřovala to kriminální policie. Celkem rozumně usoudili, že toto je prostě nějaká klukovina. Hobby, Stopař, Rys a ještě snad dva tři kluci dostali několik měsíců v pracovním táboře. Jiří Lukšíček skončil tuším na dva měsíce v jáchymovském lágru Svornost.

„247 schodů, ne že by to byly kamenné schody, ale dva kolíky, prkno a ušlapaná hlína. Takto jsme každý den chodili ze šachty nahoru do lágru. Nejen že jsme takhle chodili nahoru do lágru a dolu na šachtu, ale ještě jsme s sebou museli na zádech tahat všechno jídlo, které nám dovezli k šachtě. Dodnes si vzpomínám na padesátikilový pytel brambor, se kterým jsem lezl po zábradlí a schodech nahoru. V té době jsem sám vážil kolem 55 nebo 60 kilo.“

Jiří Lukšíček

To je mimochodem velmi důležité – je to jeden z mála politických vězňů, kteří šli v 50. letech sedět dvakrát. Jiří Lukšíček byl po dvou měsících propuštěn, nastoupil na vojnu k Pomocným technickým praporům, kam se dostávali nežádoucí a režimu nepohodlní mladí lidé.

Tam si pro něj přišla StB a začala opravdu velmi surové vyšetřování, protože jednomu ze skautů, který onemocněl žloutenkou – chodil do nějaké fabriky – objevili ve skříňce pistoli. Protože část odbojové skupiny – Rys, Hobby, Stopař – se vyzbrojili, měli pistole, kdyby přece jen přišla třetí světová válka. O tom se samozřejmě mluvilo. Komunisté neustále mluvili o blížící se třetí světové válce.

Prostě a jednoduše věděli, že pak přijde na řadu ozbrojený odboj v podobě pravděpodobně partyzánského boje jako za druhé světové války. Pistole si ukryli. Jiří Lukšíček – protože si vůbec neuměl představit, že by někoho zastřelil, tento jemný, laskavý člověk – prostě vzal pistoli a zakopal ji. Mimochodem vykopal ji až v roce 1990 po sametové revoluci, takže ani u výslechu nepřiznal, že ji má někde zakopanou.

Nakonec ale skončil podruhé v lágru, a to bylo už na více let.
Kriminál byl strašně tvrdý. Jiří Lukšíček dostal docela flastr, protože vystupoval během vyšetřování statečně, bral vinu na sebe. Takže s ním pak opravdu zametli. Šest let odseděl v jáchymovských dolech. Po propuštění ho čeká pokračování vojny PTP. V roce 1968 se Jiří pokusil znovu obnovit skautování ve středisku Ostříž.

V roce 1970 mu komunisté zakázali jakoukoliv práci s mládeží. Byl dělníkem v ČKD. Takový skaut toho opravdu silného přesvědčení, že člověk se má prostě nasadit za dobro a ctít skautský zákon. Takže ano, je to jedna z posledních žijících legend českého Junáka.

„Já si myslím, že o tom skauting je – o poznávání, nejen o výuce, jak se dělají uzle, to umíme. Je to také o tom vytvořit si vztah a umět ho udržet v podmínkách, které nejsou zrovna to pravé ořechové, nejsou zrovna vstřícné.“

Jiří Lukšíček

V rámci Cen paměti národa jste ocenili i dva pamětníky, kteří ještě zažili druhou světovou válku, jednu přeživší holokaustu a dalšího pána, který také jeho pozdější osud definovala druhá světová válka. Je to Lívia Herzová a František Vaczula. Jaké jsou jejich příběhy?
To jsou slovenští laureáti. Paměť národa působí i na Slovensku, už deset let, takže máme díky nim z čeho vybírat. Jsou to velmi silné příběhy.

„Vo vagónoch bol plač, krik, katastrofa, čo bolo vo vagónoch. Do Osvienčimu sme išli tri dni a tri noci, to sa pamätám. Mám to napísané.“

Lívia Herzová (přeživší holokaustu, čerstvá držitelka Ceny Paměti národa)

Paní Herzová přežila koncentrační tábor Osvětim se svojí maminkou. Byly si velice blízko, prošly selekcí. Jejich babička bohužel selekcí Mengeleho neprošla. Byla poslána do plynu. Ale Lívia se svojí maminkou, tak je Mengele nechal na práci.

„A to bolo povedané: Ty na pravo, ty na ľavo, podľa ksichtu. Ja s mamkou sme išli na jednu stranu lebo vyzerala mlado, bola mladá. Deväťstojedna rodená, tak vyzerala na prácu. Druhí… čoskoro sme videli plyn. Do plynovej komory rovno… s tými sa nehralo.“

Lívia Herzová

Pak se dostaly z Osvětimi do pracovního tábora u Allendorfu v Německu a z tohoto lágru se pak vypravily na konci války na pochod smrti. To je, myslím, událost velkého hrdinství těchto dvou dam, maminky se svojí dcerou. Obě dámy přežily něco, co tisíce jiných nepřežilo. Desítky kilometrů prošly v naprosto vysíleném stavu, až se dostaly k Američanům. Ti je potom ošetřili, dali jídlo. Ale to, co prožily ty tři dny, asi muselo být úplné peklo. Blízkosti dvou lidí, kteří si navzájem pomáhají, je myslím velmi inspirativní.

František Vaczula je příběh mladšího člověka, než je paní Herzová. Jako člen maďarské rodiny na východním Slovensku se ocitl ve velmi složité situaci za války. Samozřejmě nebyli profašističtí, maďarský fašistický režim se jim samozřejmě nelíbil. Na druhou stranu to neměli lehké jak ze slovenské strany Hlinkových gard, tak potom po válce ze strany slovenských obyvatel, kteří je prostě lynčovali.

Po válce byli Maďaři považování – podobně jako Němci – za viníky druhé světové války. Tito lidé potom byli odvlečeni celá rodina kamsi k Olomouci na nějaký statek, kde museli tři roky velmi tvrdě pracovat. Když se nakonec mohli vrátit domů, tak svůj domek našli obsazený cizími lidmi. Dlouho čekali, než se mohli vrátit do svého.

František se ale rozhodl, že začne jiný život jinde. Rozhodl se utéci do Rakouska přes bratislavskou Petržalku s jakousi skupinou lidí. I když to bylo v době, kdy ještě nebyly instalovány ostnaté dráty, byla tam pohraniční hlídka, která bohužel část lidí zachytila. Došlo i ke střílení. František byl zatčen, vyšetřován. Ale protože byl obyvatel Petržalky, tak dostal jen pár měsíců trest, které odseděl ve vazbě, pak byl propuštěn. Ale okamžitě dostal povolání na službu u PTP, což bylo srovnatelné s kriminály té doby, v mnohém možná i horší.

„To bolo strašné niečo. A zase tam bol taký jeden veliteľ, že keď chlapci išli na ošetrovňu, tak ich vonku čakal: A čo je vám!? A keď nevidel na ňom, že je nejaký zhulpovaný, tak: Do roboty, já vás vyléčím! Veľmi ťažký život bol v Líňách, tam sme sa velice narobili.“

František Vaczula (bývalý politický vězeň, čerstvý držitel Ceny Paměti národa)

Nečekala je jen velmi tvrdá otrocká dřina, ale lidé především nevěděli, jak dlouho to bude trvat. Tam prostě bylo: dokud nebude mladý člověk v těchto jednotkách převychován v socialistického občana, tak prostě bude vykonávat vojenskou službu.

František Vaczula přežil opravdu něco neskutečného. Lidé tam páchali sebevraždy, skákali do řeky, do Dunaje, aby skončili se životem. František Vaczula měl průpravu z tvrdé práce už od dětství. Zažil dřinu po válce u Olomouce. Vypráví, že jeho spoluvojáci při té dřině plakali, říkali, že spáchají sebevraždu.

„To bylo strašné. Dávali na ošetrenie nějakú mast, natreli a pojďme do roboty. To bolo neco strašné sa pozerat na nich, na mojich kamarádov, keď som vidiel, že pochodujeme a sliny mu teču od bolesti a od tý ruky a to.“

František Vaczula

Byl jim nablízku, učil je, vedl je, tu malou skupinu vojáků, tu svoji četu. Učil je, jak zacházet s krumpáčem, lopatou, jak si šetřit síly. To byly, myslím, velmi cenné rady. Mimochodem potom, co ho po třech, čtyřech letech, tuším, pustili do civilu, tak nastoupil jako řidič autobusu. Najezdil neuvěřitelných skoro tři miliony kilometrů bez nehody.

K tomu se váže i jedna událost, která nás také přesvědčila, že tento člověk si zaslouží Cenu paměti národa. Po roce 1990 se skupinou lidí zorganizoval záchranu 130 dětí z Chorvatska, z chorvatského Osijeku. Sedl do autobusu, odjel, vyzvedl děti a přivezl, zachránil je z občanské války. Přivezl je na Slovensko, kde potom žily měsíce v jakési zdravotnické zotavovně.

Poslední oceněnou je Jarmila Stibicová, pardubická disidentka, která se stala terčem policejní šikany během normalizace a která prošla také řadou zážitků, které dost ilustrují, jak se člověka mohl normalizační režim dotknout. Jaký je její příběh?
Jarmila je opravdu velká dáma českého disentu. Byla trochu starší než mladší z undergroundu, lidé kolem Václava Havla. Jí bylo už skoro 60 let v 80. letech. Když estébáci měli ve vyšetřovně mladého člověka, tak si na něm zgustli. Ale když tam seděla přísná paní učitelka, Jarmila Stibicová, tak přece jen měli vůči ní nějaký respekt. I ona to potvrzuje.

„Vesměs StBáci věděli, kdo jsem. Ale jinak třeba mladé holky z disentu, ty si troufli zmlátit. Mě ale dovezli k bachařce do věznice, ale sami by se neodvážili.“

Jarmila Stibicová (bývalá disidentka, čerstvá držitelka Ceny Paměti národa)

Je taková akurátní, přísná dáma, učitelka. Vystudovala pedagogiku, obor čeština, ruština, angličtina. Do prvního ostřejšího střetu s režimem se dostala v roce 1969, kdy šířila letáky proti sovětské okupaci. Tenkrát dokonce dostala u soudu podmíněný trest půl roku. Následně se začala potkávat s lidmi, kteří měli podobné smýšlení, začali organizovat různé petice.

Jarmila je známá tím, že velmi často psala protesty a stížnosti na komunistické úřady, byla pověstná kverulantka, což mimochodem přinášelo velké problémy – časté sledování, zvaní na výslechy, zatýkání, opakující se „osmačtyřicítky“, tedy zatčení, že vás nechali 48 hodin na cele, pak vás pustili a hned ten den vás ještě znovu zatkli a znovu 48 hodin. Takové neustálé kupení se nepříjemností.

Když ji vyhodili ze školy, nemohla už učit, tak nastoupila jako uklízečka a částečně dostala z národního výboru povolení, že si může přivydělávat jako soukromá učitelka angličtiny. K tomu jste ale potřebovali pracovní povolení pro výkon svobodného povolání. To jí samozřejmě sebrali po podpisu Charty 77, kterou podepsala se svým manželem. Jarmila je také známá v disentu tím, že při zatýkání se se soudruhy, co jí zatýkali, normálně rvala. Lehla si, křičela o pomoc, nenechala si to líbit. Existuje jeden takový unikátní filmový záznam.

„Ivan Jirous, narozen 23.9.1944, zaměstnán JZD Stará Říše, bytem Praha 2, Ječná ulice. (policejní videozáznam perlustrace účastníků 4. fóra Charty 77 v Praze v restauraci U Holečků, 14. 5. 1988, Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=dEkXaU9_Dlk)“

Estébáci si v polovině 80. let pořídili kamery a přišli s tím, že když zatýkali disidenty, chartisty, undergrounďáky, tak si postavili kameru, filmovali je, perlustrovali, zabavovali občanky, četli jejich jména, bydliště, zaměstnání. Takový záznam je k dispozici.

„Stárek František, 1.2.1952, bytem Teplice. (policejní videozáznam perlustrace účastníků 4. fóra Charty 77 v Praze v restauraci U Holečků, 14. 5. 1988)“

Je to zatýkání z roku 1988 v hospodě U Holečků nedaleko pražské Hvězdy. Disidentů, co se tam tenkrát setkalo, bylo něco kolem třiceti, tuším.

„Havel Václav, narozen 5.10.1936, bytem Praha 2, Nové Město, Engelsovo nábřeží 2000/78, svobodné povolání. (policejní videozáznam perlustrace účastníků 4. fóra Charty 77 v Praze v restauraci U Holečků, 14. 5. 1988)“

Byly tam tehdejší disidentské hvězdy – Havel, Uhl, Stárek, Jirous a mezi nimi Jarmila.

„Stibicová Jarmila, 14.8.1933, bytem Pardubice. (policejní videozáznam perlustrace účastníků 4. fóra Charty 77 v Praze v restauraci U Holečků, 14. 5. 1988)“

Mimochodem žen, kterých tenkrát zatýkali, bylo ze třiceti asi pět. Žen opravdu v aktivním disentu bylo méně, byly stejně statečné, ale většinou bývaly doma s dětmi. Ale Jarmila Stibicová tam tenkrát byla. Je to taková vzdorovitá dáma. Je jí v té době, tuším, 55 roků, vyvádějí ji z hospody a ona si jde prostě sednout na židličku. Teď říkají, ať si jde stoupnout před kameru, ona vůbec neodpovídá a jen vzdorovitě odvrací tvář, aby ji nemohli ani filmovat.

Je tam evidentně vidět, že to je žena, která je připravená opravdu vzdorovat nespravedlnosti. To je na ní právě velmi silné. Opravdu se celý život chovala nejen trošku přísně ke svému okolí, ale i sama k sobě. Je to dáma, která, jakmile ucítila, že jí to nedovoluje její svědomí, tak přes to prostě nejel vlak.

Už v úvodu jsi zmiňoval kritéria, podle kterých se také částečně řídíte, když vybíráte laureáty Ceny Paměti národa. Mění se nějak v průběhu let? Akcentují se třeba jiné typy příběhů než před lety, když jste začínali? Nebo jsou to prostě hodnoty univerzální, na které je potřeba upozorňovat stále?
Opravdu chceme ocenit hrdiny tohoto národa nebo hrdinské činy těchto osobností, které známe. Potíž, která po dvanácti třinácti letech je, tak je jednoznačná – oni prostě umírají. Musíme přemýšlet, jestli samotnou cenu nezačneme udílet i in memoriam lidem, kteří nám vyprávěli před lety a už si pro cenu přijít nemohou. Takovou věc jsme učinili už minulý rok. Ocenili jsme Květoslavu Bartoňovou…

Tady jsme jí potom věnovali celý jeden podcast.
Byla to dáma, která umřela ale krátce po našem natáčení. Nebylo pochyb, že tato dáma, která zachránila 40 dětí ze Slovenska těsně po válce, si cenu opravdu zaslouží.

Mně šlo také částečně o to, jestli v roce 2021 se některé z činů jeví jako možná více hodných k akcentování nebo důležitějších proto, aby si je společnost zrovna v tuto chvíli připomínala?
Myslím, že hodnoty, které se váží k příběhům z druhé světové války, z 50. let, z doby komunismu, jsou stále platné. Možná se mají tendenci rozmělňovat. Možná by někdo oceňoval něco jiného. Ale my jsme Paměť národa založili prostě s tímto étosem, že chceme zaznamenat a dát prostor lidem, kteří se chovali statečně. Právě jim tím také dát najevo, že společnost si toho váží.

Ano, je pravda, že hodnoty se v dnešní době rozmělňují. Neříkám, že se vytrácejí. Působí třeba pateticky. Když se lidí zeptáte, za co bojovali, tak řeknou: My jsme byli vlastenci. Slovo vlastenectví dnes dostává všerůzný obsah. Máte tady landovské takové nacionální vlastence, co bojují proti rouškám. To nemá nic společného s tím, co chápou jako vlastenectví lidé, kteří šli bojovat za druhé světové války nebo šli do kriminálů, šli proti komunismu a opravdu nasazovali krk.

Jiní zase chápou vlastenectví snahou pomoci kolektivu, takové zkolektivizování služby všem ostatním. Takže by možná zase z druhé strany chtěli oceňovat někoho, kdo, já nevím, třeba vymyslel sdílení majetku nebo něco takového. To jsou všechno ideologizované postoje. Paměť národa na to přistoupit nechce, chce zaznamenávat nějakou historickou paměť, ocenit lidi, kteří šli proti zlu.

Každoročně – i letos – se v souvislosti se 17. listopadem objevuje polemika, co a jak konkrétně si připomínat, jakou formou. Z perspektivy Paměti národa – která pracuje s živou, kolektivní pamětí, dá se říci, i když skrze příběhy jednotlivců – co bychom si měli připomínat?
Před dvěma dny jsem četl komentář na Seznam Zprávy o tom, že 17. listopad je takový neustále se opakující kolovrátek – písně Modlitba pro Martu a jakéhosi patetizování svobody a demokracie, že jsou důležitější témata. Popravdě řečeno, vůbec nevidím důvod, proč by člověk měl snižovat význam a étos 17. listopadu.

17. listopad je také vlastně příležitost zapřemýšlet nad důležitými věcmi v životě. Vůbec se nebráním, aby na Národní třídě vznikaly hloučky, které debatují o genderu, o vlastenectví a o boji proti covidu. Vůbec se tomu nebráním a určitě to tam patří. Ale zároveň bych moc rád, aby si lidé uvědomili, co se tenkrát v té jedné ulici odehrálo, jaké statečné momenty tento národ má.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Dominika Kubištová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Ceny Paměti národa, Post Bellum, společnost, holokaust, komunistický režim, normalizace