Strach o přírodu nás spojuje, možná řešení klimatické krize rozdělují. Dva reportéři, dva regiony, dva příběhy

Lenka Kabrhelová mluví s reportérkou Českého rozhlasu Andreou Čánovou z Ostravy a reportérem Tomášem Kremrem z Brna.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

12. 5. 2021 | Ostrava / Brno

Naprostá většina českých obyvatel bere vážně změnu klimatu. Zjistil to nový reprezentativní průzkum sociologů pro Český rozhlas. Dvě třetiny dotázaných navrhují řešit dopady pokud možno okamžitě. Zatímco obavy sdílejí prakticky všechny vrstvy obyvatel, chování lidí - a to nakolik k emisím oxidů uhlíku přispívají - se liší. Čím jsou rozdíly dané, to na konkrétních příbězích zjišťovali reportéři Českého rozhlasu. Dva příběhy vám nabízíme v dnešní Vinohradské 12.

Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Barbora Sochorová, Zuzana Kubišová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Normálně se zajímám o životní prostředí, není mi to lhostejné. Jsou tady děti a vnoučata a myslím si, že je na politicích i společenstvích ve světě, aby to vzali vážně a aby se tím začali zabývat, protože to do budoucna vidím jako veliký problém.“

Baxová

„Prostě se to děje a člověk k tomu nějakým způsobem přispívá. Snažím se příspívat co nejméně, pokud to jde. Některé věci už holt nejdou zvrátit, nedokážeme si některé věci odepřít.“

Nyč

„Myslím si, že to příroda jednou vyřeší tak, že se budeme divit. Takže ano, myslím si, že pokud člověk trochu nepřibrzdní a nezastaví se ve vývoji, tak to asi nedopadne dobře.“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

Do tohoto typu natáčení jste se zapojila už podruhé. Poprvé jste s paní Duškovou natáčela už před rokem a půl, kdy Český rozhlas publikoval první velký průzkum mezi lidmi, který se nazýval Rozděleni svobodou. Tentokrát se průzkum týká klimatu a toho, jak se chováme k životnímu prostředí. Můžete nám na úvod paní Duškovou představit, odkud je, jaké je její zázemí, povolání. V jakých podmínkách vlastně žije?
Paní Duškové je dvaašedesát let. Vyučila se jako cukrářka a já jsem ji poznala v bohumínské části Pudlov.

Je to slepá ulice a končí železniční tratí. Tam totiž působí Armáda spásy, jsou tam sociální byty. Já jsem se s paní Duškovou seznámila v situaci, kdy se stěhovala do sociálního bytu a byla šťastná, protože konečně získala místo, kde může žít. Později se dopracovala k obecnímu bytu.

A když s námi natáčela díl do cyklu, který jste zmínila, tak se živila úklidem bytů Armády spásy. Je to žena, která žije sama a je šťastná, že se postupně dopracovala k tomu statusu, že má jednopokojový, dnes již obecní byt.

Jakou skupinu paní Dušková z hlediska průzkumu reprezentuje?
Paní Dušková opravdu reprezentuje skupinu, která, jak se říká tady v kraji, má hluboko do kapsy. Sociologové to nazývají strádající třída. Vážně počítá každou korunu.

„Já si radši koupím tvrdý sýr – eidam 30procentní. Sice stojí hodně, zase šla cena nahoru. Stojí 15,60 deset deka. Ale když si koupím 30 deka, tak mi vydrží na týden.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

Když jsem s ní točila, tak člověku je až hanba. Ona opravdu ví na desetník, kolik stojí teď aktuálně sýr. Jídlo si vybírá pomocí letáků z jednotlivých nákupních center, z obchodů. Nejde do obchodu jen tak si něco koupit. Má přesnou představu, co si koupí, za kolik, má to přesně vykalkulované.

Nyní je velmi vážně nemocná invalidní důchodkyně. Má nemocné ledviny, které jí teď už fungují pouze na osm procent. Jezdí co druhý den na dialýzu, takže už neuklízí byty, o kterých jsem hovořila, a musí dodržovat docela složitou a přísnou dietu. A její finanční stav se ještě zhoršil, protože volí mezi dietou a cenou.

Když jste se tedy bavily o životním prostředí a klimatické změně, což byly otázky, kterými se zabýval nový sociologický průzkum. Je to téma, které v běžném životě paní Dušková řeší? Má vůbec prostor se těmito věcmi zabývat?
Primárně určitě ne. Mně bylo až stydno se jí ptát na takové věci, jako je uhlíková stopa a podobně.

„Víte co, to vůbec je uhlíková stopa? – Ne. – Ta se vytváří, když létáte letadlem. Když znečišťujete ovzduší. – Ano, ano. – Jak vy se dopravujete? – Většinou pěšky.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

Znám se s ní už z prvního cyklu. Snažila jsem se to ilustrovat na konkrétních projevech běžného žití. A chová se až nečekaně ekologicky. Ale důvod, proč se tak chová, není, že by to primárně měla jako hodnotu. Jako něco vážného, nad čím přemýšlí. Ona se tak chová, protože tak ušetří. Jednoduše řečeno, když si chce udělat marmeládu, tak si ovoce zamrazí do plastových krabiček, které si vymyje po nanukovém dortu. Všechno si střádá, nic nevyhodí.

„Takže vás by nenapadlo si koupit speciální krabičky do mrazáku na ukládání potravin? – Ne, všechno mám použité. Když si něco koupím, nevyhazuji to. – Napadlo vás, že se takto chováte super ekologicky? – Můžu vám říct, že ne. To dělá takový člověk automaticky.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

A pak si zamrazí ovoce, ostružiny, maliny. A když má čas, tak z toho vytvoří marmeládu, kterou dělá třeba do skleniček od tatarky.

„Ty jsou všechny od jogurtů a já v tom mám marmeládu. – Máte je pěkně popsané… – Mix je rybíz, malina, ostružina.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

Nekoupí si zavařeninovou skleničku. Ekologové by byli nadšení, protože točí obaly. Ale ona to nedělá z důvodu, že by měla načteno. Že by se strašlivě do hloubky zabývala tím, jaké odpady vytváří. A že to je špatně a je dobré recyklovat. Ona to dělá proto, že si nekoupí krabičku, ve které by si zmrazila ovoce. Ona si ji už koupila s nanukovým dortem.

Nerada bych paní Duškovou vykreslila jako člověka, který se o přírodu vůbec nezajímá. Když jsme si spolu povídaly, tak se nad tím zamyslela. Hodí to do takové jako jednoduché věty. ‚Měli bychom pro ty mladé nechat svět v pořádku.‘

„Mám strašně ráda přírodu, mám ráda podzim, jaro, léto. Veškerá roční období miluju. V každém ročním období se něco děje.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

Před svým domem má lavičku, pozoruje z ní divokou přírodu a skutečně byla ráda, když mi vyprávěla, že tam viděla srnku. ‚To je moje galerie.‘ Takto vnímá přírodu. Dává jí relax. A přemýšlí nad tím, jak ušetřit. Ne nad tím, jaké stopy po sobě nechává. Co druhý den jezdí na dialýzu, je to žena, která má zúžené vědomí.

„Není, není, opravdu není síla. A sil ubývá čím dál víc. Kiwi, mandarinku, pomeranč, jablko, všechno obsahuje vodu. – A to nesmíte. – Nesmím. – A co můžete? –Jahody, taky brambory můžu. Ale tím stylem, že si je oloupu syrové, nakrájím, dám vody a nechám je hodinu louhovat. Pak je sleji, naleji novou vodu a zase nechám louhovat. Pak to zase sleji a pak teprve mohu vařit. – Takže je vám asi úplně jedno, jestli jsou eko nebo bio.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

V jejím duševním prostoru už není energie, síla a prostor, aby se věnovala čemukoliv jinému, než svému zdraví. A tomu, jak přežít.

Z průzkumu vyplývá, že naprostá většina Čechů bere změnu klimatu vážně. 63 procent dotázaných navrhuje začít s řešením situace hned. Když jste se tedy s paní Duškovou bavily o tom, jakým směrem se ekologická situace ubírá, jakým způsobem ovlivňuje náš život, je to věc, kterou by chtěla, aby řešili politici? Nebo o tom v tomto horizontu momentálně neuvažuje, protože na to ani nemá prostor?
Zadruhé je správně, abych byla upřímná. Ona takto neuvažuje. Ale kdyby se jí trochu ulevilo a popřemýšlela si o tom, tak ano. Paní Dušková rozhodně nějak neanalyzuje environmentální politiku a neřeší politiku v širším kontextu. Zajímá ji to přepočteno na peníze. Kolik ušetří. Všimla jsem si, že dům má nová plastová okna, to jí určitě vyhovuje. Má tam i s partou svých přátel zahrádku. A chová se tam perfektně ekologicky, protože například na zalévání ovoce berou dešťovou vodu.

„Tady máme svedenou vodou z kdejaké kůlny do sudu a do vany. – To je systém, to vymyslel nějaký šikovný soused. – Můj soused. – To jsou možná trubky z bazénu, hadice.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

Mají unikátní systém, kde pomocí okapů svádí dešťovou vodu z různých kůlen do starých van, které někde našli. A tím zalévají. Svým praktickým životem se takto chová, řeší si svůj mikrokosmos. Dál nevidí. Myslím si, že na to v tuto chvíli nemá sílu.

A de facto je schopná stlačit svoji uhlíkovou stopu na minimum proto, že ji k tomu nutí ekonomické ohledy?
Přesně tak, to je hlavní důvod. Nemá auto, chodí všude pěšky, pohybuje se s pomocí holí, takže dojde do nejbližšího obchodu se seznamem potravin, které si předtím vybrala v letácích. My je asi ze svých schránek vyhazujeme, ona ne. Představují pro ni klíčový materiál. Ptala jsem se jí, jestli někdy letěla letadlem. Říkala, že ano, když byla mladinká. Ale teď říká, že by ani nemohla, protože jezdí na dialýzu. Ale přesto nepůsobí dojmem ženy, která by, použiji nepěkné sloveso, fňukala. Usmívá se, po tom všem si sedne na lavičku a pozoruje přírodu v bohumínské části Pudlov. To je její vztah k ekologii.

Zmiňovala jste, že paní Dušková bydlí v obecním bytě v Bohumíně. Sociologický průzkum odhalil hodně podrobností o tom, jak se chováme – třeba právě jak se liší typická velikost uhlíkové stopy členů různých společenských tříd. A většinu uhlíkové stopy u nižších společenských tříd tvoří energie a vytápění, zejména u strádající třídy, jejíž reprezentantkou je paní Dušková. Kdyby s tím paní Dušková hypoteticky vzato chtěla něco udělat, může vůbec jako jednotlivec ve vztahu třeba k obecnímu bytu?
Ne, protože tu moc nemá, ale je šťastná za to, že možnost bydlení má. Velice jí to pomohlo. Maximálně může ztlumit to topení, což zase kvůli zdraví asi moc nedělá. Víme, že ledvinám prochladnutí nesvědčí. Co jsem ji potkala, vždy byla zabalená do svetru a snažila se být v teple. Přímou linku na to, aby ovlivnila spotřebu tepla, nemá. Bydlí sama v malém jednopokojovém bytě. Moc velkých spotřebičů nemá. Vím, že když jsme točili díl u prvního sociologického průzkumu, neměla ani pračku. S koupí nové jí pomohli naši posluchači.

„Tady to je ona, jsem úplně nadšená, že ji mám. Oni byli tak laskaví, napojili mi ji, abych mohla ihned prát. Vůbec jsem nečekala, že se někdo ozve, že bych mohla mít novou automatickou pračku. To mě ani ve snu nenapadlo. Hrozně mě to dojalo.“

Jaroslava Dušková (respondentka)

Když jí pračka dosloužila, tak prala v rukou. Tak to prostě řeší.

Když zmiňujete, že jste spolu s paní Duškovou mluvily už při prvním průzkumu, jednou z věcí, na které výzkum upozornil, byla nízká takzvaná sociální mobilita. Tedy že není jednoduché se ze společensko-ekonomické situace vymanit. Když porovnáte, v jaké situaci jste se s paní Duškovou tehdy potkaly před rokem a půl a v jaké je teď, změnily se nějak okolnosti, ve kterých žije? Dostala šanci se posunout do jiné sociologické vrstvy?
Určitě je na tom lépe psychicky, což se stabilizovalo právě bydlením. Když jsem se bavila s ní i s lidmi z Armády spásy, kteří mají v místní části Pudlov sociální bydlení na starosti, tak hovoří o jistotě bydlení jako o absolutní devizi pro lidi, kteří klesli opravdu hodně hluboko. Podařilo se jí dostat se ze sociálního bytu do obecního, zařídit si jej takovými maličkostmi, jako obrázek na zdi a podobně. Je z toho nesmírně šťastná a má mikrokomunitu se sousedy, mají zahrádku. To jí stačí. Opravdu má svůj mikrokosmos a v něm se naučila žít. A teď na mě působí dojmem ženy, která už je ve svém postoji stabilizovaná, ale stále šetří. Problém zůstává, protože jak říkám, je nemocná s ledvinami, což je teď její hlavní hlavní téma. Rozhodně už se ale umí postavit na nohy.

Už podruhé jste natáčel s respondentkou, se níž jste se potkali poprvé při průzkumu ČRo týkajícího se české společnosti. Můžete nám na úvod paní Uhrovou představit, odkud je, jaké je její zázemí, co dělá, jaké je její povolání?

Paní Jana Anna Uhrová je psychiatrička. Pracuje v psychiatrické nemocnici v Kroměříži, ale bydlí v trochu větší obci, v Křenovicích na Vyškovsku. Když jsme spolu před dvěma lety natáčeli, tak jí bylo pětačtyřicet let, takže teď jí už bude čtyřicet sedm. Žije v rodinném domě s manželem a má tři syny. Je štíhlá, docela energická, usměvavá žena s krátkými, červenými, žhavými vlasy. Řekl bych, že je velmi rodinný typ.

A jakou skupinu paní Uhrová z hlediska průzkumu reprezentuje?
Reprezentuje třídu místních vazeb. Pro tuto třídu je velice specifický silný sociální kapitál. To jsou dobré, velmi často sousedské kontakty a vztahy, které může využít v případě, kdy potřebuje poradit nebo s něčím pomoct. Jak v profesním, tak v osobním životě. Tato třída reprezentuje asi 12 procent obyvatel ČR. Podle výzkumu to jsou častěji spíš starší lidé, kteří žijí klidný život na venkově a mají podprůměrné příjmy. Ale nižší životní náklady mimo centra měst jim jejich životní úroveň zvyšují a jsou zajištěni díky majetku, mají své vlastní bydlení, rodinný dům. Je to třída, která je podle sociologů unikátní pro ČR a patří sem i lidé, pro které jsou sousedské vztahy opravdu klíčové.

„Dobrý den, dlouho jsme se neviděli. – Dělám tady divadlo. Ukazuji ekologickou mrkev. – Nechceš ji pohnojit (manžel)?“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

U paní Uhrové mají podlouhlou zahradu a z obou stran mají dva sousedy, také s podlouhlými zahradami. A v plotech do obou zahrad jsou dvě branky, které nejsou nikdy zamčené. Jsou neustále otevřené. Všichni tři sousedé říkají, že mají takový svůj vlastní Schengen. Často se navštěvují, pomáhají si, vypomáhají si na zahradě, nakupují si. Nebo jejich děti pomáhají jednomu staršímu sousedovi. Druhá sousedka zase doučuje děti paní Uhrové, když je to potřeba, nebo jim vysvětluje školní látku. Jsou neustále v kontaktu, slaví spolu narozeniny, různé svátky, hody. Jejich sociální kapitál a vazby jsou mezi nimi velice silné.

Skutečně silné propojení.
Ano.

A jak paní Uhrová přemýšlí o životním prostředí a o klimatické změně, což bylo téma vašeho rozhovoru tentokrát. Je to věc, kterou v běžném životě řeší? Má na to vůbec prostor?
Řeší. Uvědomuje si, že nějaká klimatická změna podle ní nastává. Nepřemýšlí nad tím nějak aktivně, ale sama si říká, že je asi něco trochu v nepořádku. Vidí to třeba konkrétně u ní – když jsme se bavili na zahradě, což její oblíbené místo – tak říkala, že si uvědomuje, že třeba přichází sucho. To lze poznat na úrodě nebo na tom, jak vypadá vyprahlá zem na jejich zahradě, kde dříve rostla tráva. Takové věci se jí lokálně týkají.

„Jsme zpátky po dvou letech u vás na zahradě. Myslím si, že tady u zdi jste měli zahradní sprchu. – Tady byla. – A teď tady zahradní sprcha není. – Není, budeme to tady opravovat. Budeme dělat stříšky, abychom mohli chytat dešťovou vodu. A tady ji budeme svádět do bývalého septiku.“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

Řeší také zásobování dešťovou vodou, kterou sbírají. Mají na střeše solární panely, snaží se žít ekologicky. Třídí odpad, což je pro ně něco běžného. Neřekl bych, že má pocit, že dělá něco navíc. Myslím si, že to vidí tak, že dělá, co běžně dělat může.

„Zalijeme mrkev a ředkvičky. Tady jsou brambory, hrách a tam budou rajčata. – A nalevo od záhonu je barel na sbírání dešťové vody s kohoutkem. A napravo kompostér. Co do něho dáváte? – Trávu posečenou i vypletou, zbytky z domu.“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

O klimatické změně uvažuje. Spíše o ní mluví tak, že by bylo dobré, aby se něco stalo. Aby i její děti vyrůstaly v dobrém životním prostředí. Aby měly pitnou vodu anebo si mohly něco samy vypěstovat na zahradě, což je to její oblíbené místo.

Kdybychom to měli shrnout. Dá se říct, co paní Uhrovou k úspornému chování motivuje? Jednak asi to, že sama pozoruje ve svém okolí nějaké změny při bydlení v menší obci. Nebo to může být i ohleduplnost k přicházející mladé generaci?
Určitě ano. Jako psychiatrička sama sleduje a říká, že vidí u mileniálů časté psychické problémy. Ptal jsme se, jestli se setkala někdy s termínem environmentální žal. Podle některých lidí je klimatická změna a její dopady tak sužují, že mají pocit, že se s tím vůbec nic nedělá. A mají z toho špatné psychické stavy. Říkala, že přímo s tímto termínem se v práci nesetkala, ale že se vlastně vůbec nediví. Nechtěla by to zlehčovat, naopak věří, že pro hlavně mladého člověka to může být důvod, kvůli kterému se opravdu trápí natolik, že se mu rozjedou i psychické potíže. Bere to spíš z hlediska, že je potřeba planetu chránit. Planetu máme jen jednu a ráda by, aby ji v dobrém stavu převzaly i její děti anebo její vnuci.

Dostáváme se k výsledku průzkumu, který říká jednak, že naprostá většina Čechů bere změnu klimatu vážně. Přes 60 procent lidí navrhuje začít s řešením hned. Ale zároveň průzkum také zmiňuje, že i když lidé dělají jako jednotlivci spoustu věcí, nakonec stejně bude potřeba nějaké systémové opatření, abychom jako země snížili počet emisí plynů uhlíků. Když jste se s paní Uhrovou bavili, pociťuje toto téma jako prioritu, kterou by chtěla, aby řešili politici? Aby mohlo přijít systémové řešení?
Já bych řekl, že by nějakou změnu chtěla. Konkrétně se ale o politiku příliš nezajímá nebo hrozně málo. Veřejné dění ji až tak netrápí. Nijak aktivně si nevyhledává informace, velmi málo čte zprávy. Toto ji prostě míjí. Před dvěma lety mi říkala, že to jsou stejně věci, které ona nemůže ovlivnit. A tak se o ně nijak nezajímá. Zároveň má pocit, že bychom se o planetu měli starat lépe. Spíš mi přišlo, že by byla raději, kdyby člověk začal u sebe. Méně třeba nakupoval, méně plýtval potravinami nebo materiálem.

„Co mě hodně vadí, jsou spotřebiče ‚na jedno použití‘. Přijde mi, že hodně zatěžují přírodu. Teď jsem si chtěla koupit světlo a pomalu už nekoupíte světlo na žárovku, ale všechno je na jedno použití. Dosvítí a vyhodíte jej celé. Neopravíte to, nedáte tam nic.“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

Umí si představit, že by člověk mohl méně cestovat – třeba letadly, která znečišťují prostředí. Než nějaké systémové řešení, raději by se člověk měl zamyslet sám nad sebou, jak se chová.

Takže více přemýšlela v individuální rovině?
Přesně. Má pocit, když to řeknu přesně jako ona, že největší problém je lidská blbost. Ať člověk začne sám u sebe.

Průzkum zkoumal velmi podrobně, jak se chováme, jak se liší typická velikost uhlíkové stopy členů různých společenských tříd a zmiňuje, že u nižších tříd většinu uhlíkové stopy tvoří energie a vytápění. Hlavně u strádající třídy. V jakých podmínkách žije paní Uhrová? Je představitelné, aby mohla v tomto ohledu cokoliv podniknout a změnit, když by chtěla svoji uhlíkovou stopu ještě více snižovat? Sama uvažuje v intencích individuálního řešení, má solární panely.
O tom jsme se bavili. Třídí odpad, sbírá dešťovou vodu. Teď dokonce budují speciální nádrž na sbírání dešťovky, aby vodu nemusela sbírat do barelu. Solární panely má na střeše kvůli vytápění vody na sprchování. Ptal jsem se, jestli si umí představit, že by dělala ještě něco jinak. Vlastně už asi neví, co dále ona by jako jednotlivec mohla udělat. Jezdí do práce do Kroměříže autem. O tom jsme se bavili, jestli třeba ji nenapadlo jet místo autem hromadnou dopravou.

„Zamýšlela jste se třeba nad tím, jestli nezvolit jiný způsob dopravy do Kroměříže? – To zrovna moc nejde, tam se opravdu dostáváte čtyři a půl hodiny. Autobusem, vlakem. Už jsem se jednou dívala. V pondělí bych tam možná dojela a v pátek se vrátila.“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

Spojení z Křenovic na Kroměříž je špatné. Takto sedne do auta a po dálnici tam dojede za nějakých 40 minut. Komfort je pro ni v této otázce klíčový, i když má větší dopad na životní prostředí, protože netráví na cestě čtyři a půl hodiny, ale jen 40 minut.

Z průzkumu vyplývá, že ani asketické chování jedinců by situaci, co se týče ČR, nezměnilo radikálně. Opravdu jde přijetí systémových změn, které by ovlivnily zdroje elektřiny nebo tepla. Bavili jste se o tom, jak paní Uhrová vnímá klimatickou změnu jako politické téma? Byla by ochotná přijmout politické řešení, které by na ni mohlo dopadnout tím, že by se musela v nějakém směru uskromnit?
Přesně takto jsme se nebavili. Ale toho rozhovoru vyplynulo, že by toho sama byla ochotná. Tak jsme se bavili před dvěma lety. I teď říká, že neví, proč by lidé měli nakupovat tolik věcí, proč by měli nakupovat tolik potravin a pak je vyhazovat. Nerozumí tomu, proč máme v obchodech podle ní extrémní výběr.

„Nebo nerozumím, proč potřebujeme třeba deset druhů jogurtů. Přijde mi to zbytečný luxus za který budeme nést následky.“

Jana Anna Uhrová (respondentka)

Proč máme deset a více druhů jogurtů. Stačilo by nám jen pár, prostě bychom se bez toho obešli. Mohli bychom fungovat úplně stejně, jen bychom se omezili. Což by asi mohlo stačit. O systémových řešeních jsme se nebavili. Asi proto, že o politiku a celkové dění příliš aktivně nesleduje.

A když porovnáte, v jaké situaci jste se spolu bavili před zhruba rokem a půl a v jaké situaci jste se bavili teď, změnily se nějak okolnosti, ve kterých žije nebo i hodnocení, které vám dávala?
Myslím si, že ne. Stále žije svůj spokojený život na vesnici. Stále je ráda, když po náročném dni v práci přijde domů, jde na svoji oblíbenou zahradu, na oblíbené místo pod pergolou, kde si jde číst knížku. Tam je spokojená, takto jí to vyhovuje. A myslím si, že se toho za tu dobu, co jsme se neviděli, příliš nezměnilo.

Lenka Kabrhelová, Barbora Sochorová a Zuzana Kubišová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, rozděleni klimatem, uhlíková stopa, solární panely, průzkum, Ostrava, Brno