Vize z krize farářky Sandry Silné: Každý z nás teď může rozehrát píseň svého srdce

Když bych měla bez dlouhého přemýšlení říct jednu asociaci, která se mi vybaví ve spojení s letopočtem, tak rok 2019 mi symbolizuje jméno švédské aktivistky Grety Thunberg, rok letošní pak bude bez pochyby ještě dlouho v paměti spojen se slovem „pandemie“.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Už několikrát mě napadlo, co jsme si asi vloni touto dobou mysleli? Že nás možná někdy v budoucnu čekají nevyhnutelné změny, které se mohou dotknout našeho životního stylu a našich nároků? Konejšili jsme se, že na řešení problémů, o nichž zapáleně mluvila nejen švédská studentka, je ještě čas - alespoň pomyslných „pět minut do dvanácti“? Doufali jsme, že u nás ve střední Evropě nebude tak zle a ty největší změny, které by nám sáhly na naše pohodlí a donutily nás změnit zaběhané zvyklosti, se beztak odehrají někde na druhém konci světa?

Ouha, letošní koronavirová nákaza nám životy změnila de facto ze dne na den, všem bez rozdílu. To, čeho jsme se nedokázali dobrovolně zříct, najednou bezodkladně zmizelo, anebo se změnilo. A tak je namístě se ptát, jak uchopit budoucnost a její výzvy tak, abychom z této situace vyšli poučenější, snad i moudřejší.

Jako farářka vnímám velmi zřetelně, že jsme dostali obrovskou šanci a možnost chovat se vzájemně ohleduplněji, empatičtěji - člověk k člověku, národ k národu, lidé k lidem napříč zeměkoulí, lidé ke zvířatům a ke všemu stvoření na Zemi. Každý z nás teď může rozehrát píseň svého srdce. Bez obav, že bychom snad byli odmítnuti, protože každé dobré slovo, nezištný čin se počítá. Můžeme svobodně tvořit způsoby, jak si vzájemně být blízko, jak se skutečně chápat, vycházet si vstříc, i když situace nám mnohdy fyzickou blízkost neumožnila.

Myslím, že mnoha lidem uplynulý rok vyjevil, na čem opravdu v životě záleží. Vystoupilo to na povrch. Nouzový stav nám ukázal, jak jsme všichni propojeni, co ve skutečnosti znamená globalizace, jaké jsou její výhody, ale i zápory.

Jedním ze smyslů života, vlastní existence, je bezpochyby to, když se cítíme být potřební, když si uvědomujeme, že je v našich schopnostech udělat alespoň něco pro druhého člověka. To uvědomění a i vůle takhle jednat (ať už dotyčného známe, nebo ne), možnost dát kus sebe, svůj čas a pozornost někomu dalšímu bez ohledu, co z toho budu mít, je projevem lásky k bližnímu.

Láska, kterou dáme, se nám vždy nějakým způsobem vrátí. A vědomí, že můžu dávat, je posilující - čím víc dávám, tím víc dostávám. Pokud bychom se něčím měli teď řídit, je to Boží požadavek, dvojpřikázání lásky: milovat budeš bližního svého, jako sebe sama. Taková láska má posilující, léčivou moc. Ať už věříte v Ježíše Krista, nebo ne, ať už jste ateisté, mormoni, husité nebo třeba buddhisté, Kristovská mise lásky, to, že život člověka má smysl, když je tu i pro druhé, že má smysl pomáhat, vnímat, kde je pomoc potřeba, naslouchat svému vědomí, intuici a svědomí, to vše je něco lidsky neoddiskutovatelného, bez ohledu na konkrétní víru nebo přesvědčení.

Když se podíváme kolem, při mnoha krizích a zátěžových situacích je vidět mnoho vln lidské solidarity (a spousta jich existuje, aniž by byly vidět) - ať už to bylo třeba jarní šití roušek, stálá podpora zdravotníků kávou a obědy zdarma od některých kaváren a restaurací, předvánoční akce jako Krabice od bot nebo Ježíškova vnoučata, Nocleženky, Kreativita je mocná a mnoho dalších, lokálních sousedských a společenských pomocných rukou. To vědomí sounáležitosti, ve kterém kolektivní strach a bolest přetváříme každý z nás ve vnitřní sílu a konkrétní činy, to vše v době skrývá obrovskou moudrost. Kdybychom totiž jen složili ruce do klína, propadli beznaději, strachu nebo zlobě, lidské společenství by se časem zhroutilo.

Kde se v nás bere ta vůle, ochota přetvářet bolest, strach a beznaděj v něco, co nás pro budoucnost činí možná silnějšími, co posiluje naší víru, naší mysl, prohlubuje lidskost a dává nám růst? Jako žena zakotvená ve víře a hledící k Bohu, přisuzuju tuhle touhu po světle, po překonávání stínů a tmy, tomu, že je v nás hluboce zakořeněna jednak Boží láska, Boží dobrotivý otisk, touha po lásce, naději, dobru, jednak i tomu, že náš lidský svět není uzavřený jen sám pro sebe a do sebe, ale že zde byli, jsou a jistě i budou lidé, kteří se svým morálním příkladem, svou autentickou lidskostí stávají ve své době světlem druhým, inspirací.

Být světlem, být inspirací - to se nestane tak, že si to usmyslíme, k tomu jsme vedeni - odpovědnou svobodou srdce a mysli, touhou po poznání, ale i schopností nechat vstoupit Boha, lásku do našeho světa, života, osudu. Odpusťte mi, že mluvím jako farářka, ale ono je to vlastně prosté: tady a teď umět prožít, znovu a znovu, fakt, že tu nejsem sám či sama a že se nemusím příliš bát a už vůbec ve strachu zůstat, protože život má mocnou sílu a ta se nám mnohdy ukáže překvapivými cestami.

Ne, nestaneme se tak nesmrtelnými, ani nás to neuchrání před pády a nemocemi, zklamáním či bolestí, ale naučíme se prožívat vděčnost za přítomný okamžik, vědomí bohatství z maličkostí, sebe-vědomí a uvědomění. Ve výsledku nás to může učinit silnějšími, stejně jako i to, že nepřestáváme doufat v pravdu a lásku, v dobrý život a naplnění našich nadějí.