Vize z krize Martina Romana: Konečně jsme začali sledovat, co se děti ve škole naučí

Díky koronavirové krizi jsme začali konečně sledovat, co se vlastně děti ve škole naučí. Přesněji, co se naučí při distanční výuce, ale v každém případě je takto významné téma konečně na stole!

Proč je to důležité? Copak on je to nějaký zásadní problém? Bohužel ano. Výsledky České školní inspekce jsou alarmující. Z průzkumu mezi žáky devátých tříd ZŠ vyplynulo, že máme pouze 6 % škol, kde alespoň 80 % žáků ovládá základy českého jazyka předepsané vzdělávacím programem. V dějepisu to jsou méně než tři procenta škol, v zeměpisu jedno procento a v matematice pouhých 0,6 % škol! Sedm procent škol v České republice nemá ani jednoho žáka, který by ovládal základy matematiky.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Dobrá zpráva je, že do výzkumu ve vzdělávání ve světě proudí obrovské prostředky a díky němu přesně víme, co je účinné, a co ne. Stačí výsledky výzkumu zavést do fungování škol. Co konkrétně bychom tedy měli udělat?

V prvé řadě musíme zredukovat osnovy. Podívejte se na množství faktů v učebnici dějepisu nebo biologie. Je naprosto nereálné, aby si studenti mohli takové množství učiva osvojit. Vede to jen k tomu, že učitelé se snaží látku jen „odučit“, studenti si nasoukají učivo jedné kapitoly do hlavy před písemkou, učitel už nemá čas se k látce vrátit a realita je taková, jakou naměřila Česká školní inspekce: snaha naučit více vede k tomu, že nenaučíme téměř nic.

Naše operativní paměť pojme najednou tři až osm informací, dlouhodobá je nekonečná. Abychom ale dokázali něco do té dlouhodobé paměti uložit, musíme informaci pětkrát až šestkrát aktivně použít, a to pokaždé s časovým odstupem. Optimálně v krátkém testu znovu po týdnu, po měsíci, po třech měsících, po roce a po třech letech.

Test nemusí být známkovaný, studenti se snaží podobně, i když si pak test vyhodnotí sami. Je to jako s křížovkou: máme radost, když se nám podaří vyluštit. To samozřejmě není možné při současném množství informací, které se snažíme „odučit“ – s výsledkem, že jediné, co si děti pamatují z dějepisu, je vydání Zlaté buly sicilské v roce 1212. Bohužel už téměř nikdo neví, proč byla důležitá.

Proč bychom měli v době Googlu vůbec něco vědět? Právě proto, že naše operativní paměť je velmi omezená. Teoreticky nemusíme vědět, kolik je osm krát osm, můžeme to spočítat jako osm krát dva krát dva krát dva. Ale zabere nám to velkou část operativní paměti, která nám pak chybí pro složitější operace. Bohužel platí, že abychom mohli počítače porazit, tak si musíme část jejich schopností osvojit. Bavíme se ale o velmi malé části toho, co se učitelé dnes pokoušejí studenty naučit.

Z výzkumů vyplývá, že nejefektivnější metodou ve vzdělávání je zpětná vazba. Od studentů k učiteli, i naopak. Pokud učitel neví v každém okamžiku, zda žáci chápou jeho výklad, nemůže učit dobře. A k tomu mu bohužel nepomůže ani vyvolávání pár premiantů, kteří se pořád hlásí, ani nejzbytečnější otázka ve školství: „Kdo něčemu nerozumí, ať se přihlásí.“ Jediná efektivní cesta je kladení otázek studentům, optimálně celé třídě najednou.

Nejznámější světový vědec v oblasti vzdělávání Dylan Wiliam říká, že malá bílá stírací tabulka je nejdůležitější vynález ve školství od objevu té břidlicové. Stojí 50 korun i s hadříkem a dvěma fixy. A díky tabulce s odpověďmi nad hlavami studentů se může učitel několikrát během hodiny opravdu přesvědčit, jak studenti chápou jeho výuku. Nehledě na vedlejší pozitivní efekt, že studenti jsou takto aktivně zapojeni do výuky.

Ne na všechny otázky se dá odpovědět na tabulku, v takovém případě věda doporučuje položit otázku, počkat tři sekundy – ty jsou velmi důležité. V tomto čase student „loví“ odpověď v hlavě a vzniká tak znalost, vytváří se spoje mezi našimi neurony – a pak náhodně někoho vyvolat bez ohledu na to, kdo se hlásí. Tím si každý student musí připravit odpověď.

Při tradičním způsobu vyvolávání většina studentů jednoduše „vypne“. Průměrná doba, kterou učitelé nechávají před vyřčením odpovědi, je 0,6 sekundy. Příliš málo na to, aby se mohli zapojit všichni.

Důležitá je i zpětná vazba studentovi. Dobrá je taková, když s ní má více práce student než učitel. V případě písemných prací výzkumy oceňují například postup, kdy učitel jen označí na kraji řádku specifickou značkou typ chyby a nechá ji studenta najít a opravit – je to velmi přínosné pro studentovo učení. Kvalitu opravy pak zohlední při finální známce. Pokud totiž dá učitel studentovi známku i komentář najednou, student nevěnuje komentáři téměř žádnou pozornost.

Podobných, vědou doporučených postupů je mnoho. Je potřeba je učitelům doručit a vytvořit prostředí, kde si budou moci věci zkoušet a diskutovat o nich s kolegy. Když se ve svém oboru průběžně vzdělávají lékaři, proč by to nemělo platit i pro učitele? Bez vědy mohou nadále dominovat vzdělávací diskusi pocity a módní trendy, často pro vzdělávání kontraproduktivní. Skupinová práce, projekty, konstruktivistické učení děti často baví, získávají díky nim sociální schopnosti, ale musíme vědět, že z pohledu vzdělávání nejsou moc efektivní.

Nejlepších výsledků ve vzdělávání dosahují země, kde jsou centrálně opravované maturitní zkoušky. Je to logické – studenti i učitelé se více snaží. Hodnocení je spravedlivé a transparentní. Pokud se nechá na školách, nemá zkouška téměř žádnou relevanci. Stejný výkon může být na jedné škole hodnocen jedničkou a na jiné čtyřkou.

Německo má 16 spolkových zemí a postupně během 20 let všechny kromě jedné přešly na centrálně opravované maturity. V zemích, kde se tak stalo, se zlepšily výsledky žáků v mezinárodních srovnávacích testech, zvýšily se průměrné výdělky absolventů, klesla nezaměstnanost a vzrostlo HDP ve srovnání s těmi zeměmi, které nechaly opravování maturity na školách. Je škoda, že Česko jde opačným směrem než Německo.

Mnoho rodičů vidělo díky koronavirové krizi na vlastní oči, proč by se měl způsob vzdělávání u nás změnit. Ono to naštěstí se školstvím zase není tak složité. Stačí se podívat se na výsledky výzkumů, na to, co funguje ve světě, a být důslední v uplatňování nejlepší praxe. Není potřeba vymýšlet kolo.