Vize z krize Petra Fischera: Věřit nadále osvícenství je nejméně utopistická utopie

Poslechněte si úvahu Petra Fischera pro podcastovou sérii Českého rozhlasu Plus a serveru iROZHLAS.cz

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU ↓

11. 1. 2021 | Praha

Petr Fischer je novinář, filozof a držitel Ceny Rudolfa Medka. Koronavirová pandemie podle něj jasně ukázala, jak dobře se s nenadálými zvraty umí vypořádat méně svobodné země a co bychom měli i my Češi a Češky udělat, abychom se nevydali cestou kontrolovaného a nesvobodného režimu. Podle Petra Fischera se pro pochopení možných následků musíme vrátit do 18. století, za francouzským osvícencem Voltairem. Poslechněte si jeho Vize z krize.

Foto: Michaela Danelová, iROZHLAS.cz

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Když v roce 1755 vlna tsunami, způsobená silným zemětřesením, smetla portugalského hlavní město Lisabon a vzala s sebou 60 000 lidských životů, vykřikl vztekem do ruda rozpálený Voltaire svou obžalobu Boha. „Jedinou omluvou Boha za tento strašný čin, je to, že Bůh neexistuje,“ zvolal francouzský myslitel. Pak sepsal svůj slavný literární pamflet Candide, v němž si ironicky dobírá všechny, kteří i po takové bezcitné katastrofě ještě důvěřují Leibnizově tezi o „nejlepším z možných světů“, ve kterém nás nechává Bůh žít.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Někde tady, praví legenda, se v evropském myšlení něco zlomilo. V Boha nepřestal věřit jen Voltaire, ale celá jedna generace intelektuálů, kteří v reakci na tsunami na pobřeží Lisabonu zvedli vlnu nového svobodného myšlení, jež zaplavilo Evropu a jemuž se začalo říkat osvícenství. Víru v Boha nahradila víra v rozum a ve vědu, víra v člověka a jeho možnosti, včetně těch morálně-etických.

Moderní Evropa stále ještě čerpá z osvíceneckých kořenů, minimálně ve vztahu k vymezení lidských práv a organizaci společnosti jako svobodné demokratické republiky a také ve vztahu k vědě. Během pandemie nové nemoci covid-19 se ale obě tyto víry vážně nalomily. Fakt, že epidemickou hrozbu lépe zvládají přísně kontrolované asijské společnosti až polodespocie, vyvolal otázku, zda republikánské demokracie jsou vůbec připraveny na příchod nového světa globálních rizik, do něhož se noříme.

Ještě vážnější se zdá být zklamání z vědy, která nebyla dodnes schopna odpovědět, jak se nové nemoci efektivně bránit a jak se vyhnout jejímu šíření. Věda zkrátka není všemocná, nemůže tedy být oním novým Bohem, který se po lisabonské smrti toho původního, nebeského, v Evropě narodil, stejně jako jím nemůže být Člověk, jak se ale prakticky děje, když pozdní společnosti brání každý jeden život, jako by byl ten poslední. Jenže kdo je to ten Člověk: holá existence těla, soubor fyziologických funkcí, anebo kulturně-společenská pavučina, v níž se tělo teprve stává lidskou bytostí? A kam se ztrácí lidství, když se na dlouhé měsíce, ne-li roky člověk odstřihne od své vyživovací kulturní pavučiny?

Petr Fischer

Novinář, filosof a držitel Ceny Rudolfa Medka. Koronavirová pandemie podle něj jasně ukázala, jak dobře se s nenadálými zvraty umí vypořádat méně svobodné země a co bychom měli i my Češi a Češky udělat, abychom se nevydali cestou kontrolovaného a nesvobodného režimu. Podle Petra Fischera se pro pochopení možných následků musíme vrátit do 18. století, za francouzským osvícencem Voltairem.

Demokracie a věda se během pandemie, která je jen jedním z projevů možných globálních rizik budoucnosti, ukázaly jako velmi pomalé. Vzdor tomu, že se během necelého roku díky šťastnému souběhu vědeckého výzkumu vyvinula vakcína, která by jindy vznikala pět let a víc, je jasné, že věda není schopna dodávat záchranné recepty na počkání. Neumí čarovat. Navíc se sami vědci dlouho dohadují na tom, co je a co není pravda, co je a co není prokázáno. Demokratické mechanismy neustálého vyjednávání o všem také všechno zdržují, tak jako i věda jsou nastaveny na delší čas, ne na vládnutí a rozhodování ve stresu, v modu“ ihned“. Demokracie a věda, dva bozi moderních společností, se dostaly do vážného konfliktu s časem globálního světa, který zná jen jedinou dimenzi – TEĎ.

Co se s tím dá dělat? Můžeme každý napsat svého protivědeckého a protidemokratického Candida, o což se snaží všichni ti blázniví tvůrci a zastánci spikleneckých teorií, podle nichž se mocní tohoto světa údajně usilují skrze vymyšlenou nemoc a vlády jednotlivých států o ovládnutí a kontrolu jednoho každého z nás. Anebo se dá přistoupit ke změně systému, a naopak nastavit dokonalejší, neliberální způsob společenské kontroly, v němž jde všechno relativně rychle a hned, protože o všem de facto rozhoduje jedna jediná vůle. A cesta třetí, cožpak není ještě alespoň jedna třetí možnost?

Existuje – totiž vytrvat na současném, a trpělivě, vzdor zrychlujícímu se času pokračovat v dědictví osvícenství, ve vědeckém i v demokratickém optimismu, jak to na začátku prosince 2020 v projevu v Bundestagu zformulovala německá kancléřka Angela Merkelová: „Věřím v sílu osvícenství. Za to, že dnes Evropa stojí tam, kde stojí, musíme poděkovat osvícenství a víře v to, že existují vědecké poznatky, které jsou reálné a kterých bychom se proto měli lépe držet. Rozhodla jsem se v NDR ke studiu fyziky, protože jsem si byla zcela jistá, že i když lze mnoho věcí zrušit a změnit, tíhu ne, ani rychlost světla a jiná fakta také ne. A to bude platit i nadále.“

Navzdory katastrofám pandemie věřit dál v osvícenství, není to utopie? Je, ale vzhledem, k jiným možnostem utopie nejméně šílená, nejméně utopistická.

Petr Fischer a Vít Svoboda

Související témata: Vize z krize, podcast, Petr Fischer, Český rozhlas Plus, iRozhlas.cz