‚Ve městech chceme od každého trochu.‘ Architekt Okamura kritizuje Liberec a chválí brněnské nádraží
Lidé stále raději využívají sdílené dopravní prostředky, jako jsou třeba elektroběžky. Jezdí na nich i architekt Osamu Okamura, který si – jak sám říká – rád ušetří pár korun. Na druhé straně ale třeba v Liberci obhajuje tramvaj. Právě ta z centra „couvá“ kvůli přibývajícím pěším zónám, říká v pořadu Radiožurnálu.
„Veřejný prostor je místo, kde se potkáváme v podstatě mezi soukromými prostory… Když se vzájemně bavíme, tak je to zajímavější,“ předestírá architekt tento pojem v pořadu Radiožurnálu.
Ale důležité je přitom především to, co lidé od veřejného prostoru očekávají – zda jde pouze o přeběhnutí z domova do práce, tedy více méně dopravní koridor, nebo je to především místo, kde se lidé potkávají.
Jak ale Okamura upozorňuje, dobře řešený veřejný prostor poznáme třeba podle toho, že se tam spontánně setkávají bezdomovci. Například brněnské nádraží patří překvapivě k nejvíce demokratickým místům, protože umožňuje bezdomovcům přežívat.
Architekt poukazuje také na vídeňské hlavní nádraží, kde se nalézají i služby pro bezdomovce a azylový dům. „Nedávejme tyto lidi do izolace, město je schopné se o ně postarat, pojďme je jenom podpořit, aby měli možnost se uchytit,“ vyzývá.
Hřbitov ambicí
Architekt Okamura šéfuje Technické univerzitě v Liberci, tedy ve městě, které je považováno za Mekku architektů. Sám Okamura ale místo vnímá spíše jako hřbitov architektonických ambicí, kde spousta věcí nefunguje.
„Jsou tam úžasná jednotlivá díla, ale po stránce urbanistické mám s celkem velký problém,“ přiznává. Aktuálně například lituje vzniku pěších zón. Kvůli nim totiž z centra zmizela tramvaj, která přináší trochu jiný typ života do města.
A právě multimodální prostor je podle něj tím místem, kde je možné mít všechno – stromy, kola, pěší i auta. Stále ale existují nějaké limity. „Chceme tam mít od každého trošku, ne od každého neomezené množství,“ navrhuje.
