‚Některé postoje Radima Uzla už nejsou přijatelné.‘ Pět sexuologů hodnotí plácnutí po zadku a další chování
Sexuolog Radim Uzel tento týden rozproudil debatu o sexuálním obtěžování na veřejnosti. V rozhovoru pro DVTV znovu uvedl, že některé ženy si za znásilnění mohou samy svou lehkomyslností. Také řekl, že „plácání po zadku v práci protepluje vztahy”. Sdílí jeho názory také další odborníci? iROZHLAS.cz oslovil pět sexuologů a zeptal se, jak hodnotí třeba nevyžádané doteky na pracovišti.
Když sexuolog škodí. Tak zní na serveru Heroine titulek článku filmového kritika a feministy Kamila Fily, který rozpoutal diskusi o tom, jaké chování k ženám je v mezích slušného chování a mimo jiné také, zda je známý sexuolog Radim Uzel skutečně uznávaný odborník.
Flirtování nezmizí, ale nevím, proč se toho bojí zrovna ženatí muži, říká publicista Fila
Číst článek
Lékař proto začátkem týdne přišel do DVTV obhájit některé z názorů, které uveřejnil například ve své poslední knize Zvíře nadržené.
Během interview například zmínil, že poplácání po pozadí je na pracovišti v některých případech v pořádku. „To je naprosto individuální, někdy to může představovat proteplení mezilidských vztahů,” nechal se slyšet s tím, že sám poplácal desítky kolegyň. A kdyby jim to vadilo, prý by jim to poznal na očích.
Uzel, který působí i jako soudní znalec, zároveň tvrdí, že za některá znásilnění si mohou ženy samy.
„Žena popíjí s nějakýma dvěma parťáky, potom je oba o půlnoci pozve k sobě domů v podnapilém stavu s tím, že tam spolu budou komunikovat. Nevím, jestli předpokládá, že se bude recitovat poezie. Jakmile je ona schopná jednoho nebo dva podnapilé lidi pozvat k sobě do soukromí, tak musí počítat, že to pravděpodobně nemusí dopadnout dobře,” popsal konkrétní případ, který podle něj jeho tvrzení dokazuje.
Tím vyvolal další vlnu povětšinou nesouhlasných reakcí. Server iROZHLAS.cz proto oslovil další přední české sexuology a gynekology a zeptal se jich na odborný názor na podobné chování.
Shodují se, že i když může plácnutí po pozadí vyhlížet nevinně, jde o „dotyk s jasným erotickým kontextem“. Nesouhlasí rovněž s tvrzením, že by si znásilněná či znásilněný mohli za to, co se jim stalo.
„Je možné, že ženy se někdy opravdu přímo vhrnou do rizikové situace. To je ale vzácné,“ řekl redakci předseda Sexuologické společnosti Jaroslav Zvěřina. Konkrétní příklad ale vymyslet nedokázal.
Jaroslav Zvěřina
(sexuolog, předseda Sexuologické společnosti)
Je z odborného hlediska v pořádku, když se kolegové na pracovišti nevyžádaně plácají po zadku? Je v pořádku „dotknout se a počkat na reakci“?
Není to v pořádku, dotýkání na pracovišti se netoleruje. Podobné chování bych na sebe nepráskal. Ale nevím, třeba to někomu takhle vyhovuje. To je věcí dam - když mají správnou vyřídilku, tak se dovedou ohradit. Když ji nemají, tak musí podat nějakou stížnost.
Podle Radima Uzla si oběť v některých případech zaviní znásilnění sama. Je to z odborného hlediska korektní pohled? Pokud ano, jak takové samozaviněné znásilnění vypadá?
Je možné, že ženy se někdy opravdu přímo vhrnou do rizikové situace. To je ale vzácné. Nebudu teď vymýšlet kazuistiky, nemám v hlavě nic vhodného. Jako existují falešná obvinění ze znásilnění, tak existuje i toto. Znásilnění by ale mělo být pochopitelně trestáno a je smutné, když se jen tři procenta takových činů hlásí.
Proč je nahlášen jen zlomek případů sexuálního obtěžování nebo násilí?
Většina činů, které se takto dají charakterizovat, jsou způsobené nějakými bližšími osobami, pokud mluvíme o obtěžování žen. Někdy se totiž obtěžují i mladí muži. Každopádně je ale velmi obtížné někoho známého nebo dokonce příbuzného jít nahlásit jako pachatele delikventního chování. To je ten hlavní problém. Například u znásilnění jsme se z průzkumů dozvěděli, že jedenáct až dvanáct procent žen to nehlásilo, a právě ty znásilnil většinou někdo známý.
Jsou tam ale i další důvody - oběť může být opilá nebo pod drogami a ti lidé se za sebe stydí. Myslím, že stále tomuto typu zneužití ‚dlužíme’ nízkoprahové zařízení jako je třeba Bílý kruh bezpečí, ale není to automaticky dostupné. Podstatné je, aby se vyřešila rizika s tím spojená.
Vladislav Chvála
(sexuolog, původně gynekolog, rodinný terapeut a psychosomatik)
Je z odborného hlediska v pořádku, když se kolegové na pracovišti nevyžádaně plácají po zadku? Je v pořádku „dotknout se a počkat na reakci“?
Není to v pořádku ani odborně, ani společensky. V rozhovoru na DVTV je jasně řeč o poplácávání po zadku, nikoli jen o nějakém lehkém doteku, třeba na rameni. Poplácání po zadku je jednoznačně sexuální signalizace - vyjádření návrhu pohlavního styku nebo dokonce nároku.
Pokud takový dotek žena bez námitek snese, signalizuje, že je svolná, i když je to jen na úrovni symbolu. Tady nejde o to, co je komu z aktérů příjemné, ale co signalizuje. Co když musí žena zvažovat, zda si může vůči svému šéfovi dovolit odmítnout? Takové chování bylo běžné v době, kdy pozice mužů byla tak neotřesitelná, že se vůbec neohlíželi na to, jak to prožívá žena.
Chápu překvapení Radima Uzla, že se doba změnila, a velmi oceňuji otázky Martina Veselovského. Z rozhovoru je patrné, že některé postoje Radima Uzla už nejsou přijatelné. A že míchání „lehké nadsázky“, nebo dokonce těžkého humoru, z pera odborníka na téma sexu má docela jiný dopad, než stejná „legrace“ v projevu humoristy.
Podle Radima Uzla si oběť v některých případech zaviní znásilnění sama. Je to z odborného hlediska korektní pohled? Pokud ano, jak takové samozaviněné znásilnění vypadá?
Obhajovat zneužívající nebo dokonce násilné chování mužů k ženám tvrzením, že jsme vlastně zvířata pod vlivem testosteronu, už nelze. Ne, že bychom všichni nebyli součástí živočišné říše, ale lidmi jsme právě proto, že zvládáme své živočišné pudy.
Asi se to zdá starší generaci mužů nepochopitelné, ale ani kdyby byla kolegyně na pracovišti nahá, není to žádný důvod k tomu, abychom na ni reagovali sexuálně bez vzájemné jasné domluvy. Ženy si nejspíš oprávněně stěžují na přílišnou sexualizaci společnosti, i když současně svým chováním a rafinovaným oblečením sexuální signalizaci využívají, nebo i zneužívají.
Erotická signalizace má velmi silný vliv na chování mužů. Možná si to zvláště mladé dívky ani neuvědomují. Třeba i byly neopatrné, ale i jen naznačovat ženám, které zažily šok z násilného pohlavního styku, že si za to nějak mohly, je jen další traumatizací.
Proč je nahlášen jen zlomek případů sexuálního obtěžování nebo násilí?
Možná právě tato traumata, často ještě z dob dospívání, špatná zkušenost s podobným postojem mužské části populace jsou důvody, proč tak mnoho žen svou zkušenost s násilím nebo sexuálním obtěžováním nikdy nenahlásí.
V psychoterapeutickém procesu se někdy k takovému pečlivě skrývanému emočnímu traumatu dostaneme, a jedině pak se můžeme dovědět, jaký stud, ponížení, pocit neodstranitelného pošpinění, zlosti a bezmoci žena prožila a opakovaně znovu prožívá při každém dalším pohlavním styku. Poškození je velké.
K tomu se generace lékařů, která neprošla psychoterapeutickým tréninkem, nemusí vůbec dostat. Z dotazníkového vyšetření se to nedá zjistit. Lékařský postoj kolegy Uzla je paternalistický. Obávám se, že takto pojatá sexuologie si jen těžko může všimnout, že například široké rozšíření pornografie může mít zásadní a v mnoha případech traumatizující vliv na děti a dospívající, kteří jsou bezesporu téměř všichni vlivu hyperrealisticky sehraných sexuálních, především mužských fantazií dnes a denně vystavováni.
Naši lékaři neumí dostatečně bezpečně a bez předsudků s pacienty mluvit o sexu, proto se o souvislosti sexuálních traumat a psychosomatických poruch obvykle nic nedozví. Ale je to velmi časté. Nedivím se, že někteří kolegové vůbec nemusí chápat současný trend k omezování nepřiměřeného a zneužívajícího sexuálního chování, a zdá se jim to naopak nepřirozené. U sexuologa bych to ale nečekal. V případě Radima Uzla jde nejspíš o vliv jeho pozice baviče a svého druhu celebrity ve společnosti.
Petra Sejbalová
(primářka sexuologického oddělení, FN Brno)
Je z odborného hlediska v pořádku, když se kolegové na pracovišti nevyžádaně plácají po zadku? Je v pořádku „dotknout se a počkat na reakci“?
Každý člověk má svůj intimní prostor, a to může být třicet nebo taky sto centimetrů. Když mu někdo druhý tento prostor bez jeho souhlasu naruší, zejména dotykem na intimní partie, může to daná osoba vnímat velmi nelibě.
Plácnutí po zadku může také žena vnímat jako své ponížení - že je považována za někoho, ke komu si toto lze dovolit. Plácnutí po zadku lze jednoznačně považovat za dotyk s jasným erotickým kontextem, i když je například plácnutí po zádech vnímané jako kamarádský projev.
Podle Radima Uzla si oběť v některých případech zaviní znásilnění sama. Je to z odborného hlediska korektní pohled? Pokud ano, jak takové samozaviněné znásilnění vypadá?
Kolega Uzel měl patrně na mysli takzvané rizikové previktimní chování. Je to stav bezbrannosti vzniklý na základě jednání oběti, například alkoholem. Toto chování je ve skutečnosti neopatrné - osoba podceňuje možné nebezpečí. Rizikové previktimní chování nelze interpretovat tak, že si některé ženy zaviní znásilnění samy.
Tato interpretace by mohla dojít k absurdním závěrům, že ženy jsou viny i tím, že se snaží líbivě oblékat a upravit a nosí i oděvy, které můžou vzbuzovat zájem a vzrušení. Vina ženy by byla to, že je vůbec žena.
Mezi rizikové previktimní chování - kromě opilosti oběti - může patřit sociální izolace, tedy odchod s neznámou osobou na odlehlé místo. Předchozí hovor nebo flirtování s neznámým mužem může být tímto mužem vnímáno jako erotická výzva, zejména pokud jsou oba pod vlivem alkoholu.
Proč je nahlášen jen zlomek případů sexuálního obtěžování nebo násilí?
Nejčastěji dochází k takzvaným vztahovým znásilněním, tedy že oběť pachatele zná, ať delší dobu (soused, kolega), nebo krátce, kdy se s ním seznámila ten večer a společensky spolu komunikovali.
Takto znásilněné ženy nerady ohlašují policii své znásilnění. Bojí se policejního a lékařského vyšetřování. Bojí se, že jim nikdo nebude věřit. Také se obávají reakce svého okolí (manžel, rodina) typu: „Můžeš si za to sama.“
Ondřej Trojan
(psychiatr, sexuolog a soudní znalec)
Je z odborného hlediska v pořádku, když se kolegové na pracovišti nevyžádaně plácají po zadku? Je v pořádku „dotknout se a počkat na reakci“?
Jsou různá pracoviště s různou kulturou chování. Plácání po zadku na pracovišti těžko projde v nějaké firmě s vysoko nastavenými standardy. A muž či žena, kdokoli, kdo se těch dotyků dopustí, si říká přinejmenším o vyhazov. Jsou ale i společnosti, kde je podobné flirtování časté i v dnešní době.
Myslím si, že na pracoviště podobné dotykové aktivity nepatří. Nicméně druhý extrém, kdy se jeden druhého obává pozvat na skleničku, mi připadá poněkud přemrštěný.
Podle Radima Uzla si oběť v některých případech zaviní znásilnění sama. Je to z odborného hlediska korektní pohled? Pokud ano, jak takové samozaviněné znásilnění vypadá?
Ten výrok ukazuje nepochopení toho, co znásilnění znamená, ať je obětí žena (významně častěji), nebo muž. Žijeme již tisíce let ve společnosti, kde je sexualita nějakým způsobem regulována, máme morálku, máme zákony. Regulováno, respektive chráněno je ale třeba i soukromé vlastnictví. Jestliže z nějakého důvodu nechám otevřený svůj byt, může ho snáze někdo vykrást – to je jisté, ale proto ještě pachatel nepřestane být lupičem.
Absurdní je slyšet výrok, že „chlap je od přírody zvíře“ v tomto kontextu. Snad se to týká autora onoho výroku, nevím. Je to samozřejmě urážkou mužů, ale vlastně i zvířat. I v jejich říši totiž funguje proces namlouvání a nakonec je to skoro vždy, alespoň u ptáků a savců, samice, kdo rozhodne, se kterým aspirujícím samcem chce kopulovat.
Lidská sexualita samozřejmě souvisí s tím, že jsme, muži i ženy (zde jednoduše zmiňuji jen biologická pohlaví, snad se nikoho nedotknu), součástí živé přírody, že máme pohlavní pud a chceme ho realizovat, ať už pro radost, nebo i pro plození.
Ale nedílnou součástí lidství je i schopnost a vůle jej ovládat, stejně jako je – či měla by být - součástí psychiky a chování schopnost ovládat jiné své pudy. Samozřejmě jsou lidé, kteří s tím mají problém. Někteří z nich (a je jich menšina) jsou deviantní a a ti zbylí mají problém se sebeovládáním daný obvykle poruchou osobnosti. Svou roli přitom nepochybně může sehrát i alkohol či jiné psychotropní látky. To však není důvodem k zlehčování znásilnění a jeho důsledků.
Proč je nahlášen jen zlomek případů sexuálního obtěžování nebo násilí?
Právě v tom, že řada lidí stále trauma znásilnění podceňuje a má tendenci z něj vinit oběť, je zakopaný pes. Důvodem je totiž stud. Věřím, že s měnícím se společenským klimatem a jinými názory najmě mladších lidí se i toto změní a ti, kdo tuto neblahou zkušenost prožijí, naleznou častěji odvahu jednak to říci, jednak vyhledat odbornou pomoc k překonání následků.
V této souvislosti si neodpustím povzdech nad tím, že u nás stále chybí fundovaná sexuální výchova, která by včas, tedy nejpozději v době dospívání, pomáhala budovat v mladých lidech sebevědomí, asertivitu a úctu k tělu vlastnímu i těch druhých. Aby dokázali odlišit plytké estrádní výroky od skutečných hodnot.
Petra Vrzáčková
(sexuoložka)
Je z odborného hlediska v pořádku, když se kolegové na pracovišti nevyžádaně plácají po zadku? Je v pořádku „dotknout se a počkat na reakci“?
Z odborného hlediska (a učíme to děti v mateřské škole) zadek, genitál a prsa jsou takzvané soukromí. To znamená, že ostatní se mi těchto zón nedotýkají, pokud se na tom jasně nedomluvíme a nedáme si souhlas.
Podle Radima Uzla si oběť v některých případech zaviní znásilnění sama. Je to z odborného hlediska korektní pohled? Pokud ano, jak takové samozaviněné znásilnění vypadá?
Stran znásilnění vidím přesně mýtus „může si za to sama, provokovala, řekla si o to” jako častý důvod, proč se sexuální nátlak, obtěžování, znásilnění nenahlásí.
Tímto se v žádném případě nechci dotýkat odborného názoru svých kolegů, pouze upozorňuji na fakt, že pozitivně myšlené zlehčení situace je v některých případech velmi snadno zneužito v neprospěch oběti.
