Ředitelka hospice: Kontakt s umírajícím nás mění, u lůžka lidsky zrajeme a dostáváme dary

Smrt k životu patří a poslední fáze života může být něco úžasného, protože v té chvíli je dovoleno úplně všechno, říká zakladatelka domácího hospice Duha v Hořicích. Žena, se za svou práci a pomoc druhým stala osobností Hořic a získala medaili hejtmana, byla hostem Českého rozhlasu Hradec Králové.

Hořice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ředitelka hořického hospice Jana Seiberové | Zdroj: archiv Jany Seiberové

Domácí hospic jste zakládala před deseti lety. Je to vůbec možné?
Tak ono je to ve skutečnosti víc. Je to už 12 let, protože jsem dala výpověď v roce 2008 a následující dva roky byly takové přípravné. Udělala se spousta práce, než ta organizace vznikla a sestavil se tým. Tedy pro mě osobně je to dvanáctileté výročí. Jsem za to strašně vděčná, za každý ten rok.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jana Sieberová - zakladatelka domácího hospice Duha v Hořicích

Takže jste nikdy nelitovala, že jste se do toho pustila?
Vůbec ne. Naopak, čím jsem starší, tím víc si myslím, že jsem opravdu skutečně na místě, kam jsem byla povolána a kde mám být a kde mám pomáhat. A nehodlám s tím přestat, naopak se snažím podpořit další domácí hospice, které teď aktuálně vznikají. Je jich šest - tři na Moravě a tři v Čechách.

Ušli jste dlouhou cestou, ale přeci jen, kdyby někdo nevěděl, představte stručně vaše zařízení.
Jsme zdravotně sociální služba, která se stará o pacienty v konečné fázi života, to znamená o umírající pacienty. Většinou mají onkologickou diagnózu, ale mohou mít i jinou diagnózu, která vede ke smrti. Jsou to lidé všech věkových kategorií. Často si lidé myslí, že jsou to především senioři, ale náš nejmladší pacient měl rok a půl a naše nejstarší pacientka 102 let. Tedy týká se to opravdu všech věkových kategorií a ti lidé jsou doma.

Tým domácího hospice, který je složený ze zdravotních sester, sociální pracovnice a také lékaře a kněze, přijde k nim domů a udělá kolem nich takový obal. Já bych paliativní péči přirovnala k růži, která se postupně rozvíjí. Čekáme doma na toho nejvzácnějšího hosta, který se chystá prožít závěr života mezi svými blízkými, a my mu chceme pomoci, aby fyzicky netrpěl, aby byl respektován jako lidská osoba. A aby odcházel z tohoto světa v naději. To je to důležité.

„Paliativní péči bych přirovnala k růži, která se rozvíjí. Člověk by měl odcházet z tohoto světa v naději. To je to důležité.“

Jana Sieberová, zakladatelka domácího hospice Duha v Hořicích

Vy o těchto věcech krásně mluvíte a vyzařuje z vás neuvěřitelný klid. Je to právě onou cestou a tím, čemu se věnujete?
To já sama plně nedokáži posoudit, ale určitě mě kontakt s umírajícími lidmi mění. Nejen mě, ale řekla bych i mou rodinu nebo spolupracovníky. Protože ti lidé vás učí jinak žít i v pravdě se podívat na svůj život. Ukazují vám to podstatné v životě. My u jejich lůžek můžeme lidsky zrát a dostáváme velké dary.

Kdy jste se rozhodla, že se budete věnovat právě této péči?
Já jsem se asi rozhodovala vlastně celou svoji profesi. Celých dlouhých 25 let jsem k tomu dozrávala, protože jsem pracovala v režimu akutní nemocnice a vadilo mi, že se nechováme k umírajícím lidem s láskou. Že na ně nemáme čas a že jsou stranou zájmu. To mě provokovalo.

Chtěla jste to změnit.
Už ve svých devatenácti letech jsem to chtěla změnit, ale nešlo to. Bylo spoustu bariér a byla jsem sama nezralá. Musela jsem se vdát, musela jsem prožít svoje mateřství, dozrávat i v mé profesi zdravotní sestry. A potom opravdu ve 40 letech jsem byla na vrcholu sil a rozhodla jsem se, že do toho jdu naplno.

Pokud nám naroste počet hospitalizací, budeme schopni je zvládnout, ujišťuje šéf statistiků Dušek

Číst článek

Jste vyrovnaný a klidný člověk. Jak prožíváte své větší emoce, ať už rozčilení, nebo třeba i smích?
My se dokážeme smát, naši pacienti chtějí žít a mají humor. Humor sobě vlastní a dokáží si i ze své situace, která je třeba tíživá, dělat legraci. A rozhodně nechtějí, abychom u jejich lůžek byli smutní a stažení. Naopak se nás ptají, sestři, vy jste dnes nějaká bez nálady, podívejte se, jak venku krásně svítí sluníčko, tak z toho se přeci budeme radovat, ne? Pacienti nás povzbuzují. To je ta krása.

V naší zemi je přes 30 hospiců. Je ten váš v něčem výjimečný?
Neřekla bych, že je úplně výjimečný, ale byl to jeden z prvních hospiců. Je zajímavé, že se zrodil v prostředí malého města. Neměl žádnou velkou podporu, velmi náročné bylo zajistit financování domácího hospice, protože doposud nemáme úhradu ze zdravotních pojišťoven. Bylo náročné se vnořit do o zdravotně sociálního systému, aby nás brali jako odborníky. Ta cesta ale měla svůj smysl, protože hořická Duha, bych řekla, se stala takovým mateřincem dalších domácích hospiců, protože k nám přijíždějí skutečně týmy z celé České republiky i ze Slovenska. A inspirují se od nás.

Jsou to lidé, kteří jsou nastaveni stejně jako vy?
Já bych řekla, že jsme přes kopírák. Že jsme lidé skutečně stejného ducha, stejné touhy pomáhat umírajícím lidem a změnit aspoň to malé procento lidí, kteří mohou zemřít doma, k dobru. A řekla bych, že jsme ženy ve stejné realitě, je nám zhruba kolem 40 let, máme už odrostlé děti a můžeme se této profesi věnovat skutečně naplno.

Česko bez spalniček. Nejen kvůli koronaviru se letos objevily jen čtyři případy, loni jich bylo přes 500

Číst článek

Máte vůbec nějaké negativní reakce od lidí?
Ze začátku to byly spíš reakce, že nechápali, proč hospic, který tady nikdy nebyl. Proč budovat takové zařízení. Já jsem těžko mohla sdělit tomuto světu, co jsem prožívala jako zdravotní sestra - že mi určité věci ve zdravotním systému vadily. Potom jsem dala výpověď a musím říct, že v Hořicích proběhla taková druhá sametová revoluce. Protože jsem šokovala veřejnost, ale lidé se zastavili a skutečně zamysleli a řada lidí, hlavně mých přátel lékařů, nás ze začátku podpořila.

Počítáte, kolik lidí už jste doprovodila na druhý břeh?
Jsou to desítky, stovky pacientů. Každý měsíc několik pacientů, kteří odcházejí z tohoto světa. Víte, někteří se vám hodně vryjí do srdce, je to z toho důvodu, že k nim jezdíte třeba mnoho týdnů nebo měsíců a stanou se z vás přátelé. S nimi prožíváte vrchol jejich života.

Cítíte potom bolest?
Cítím bolest. Cítím i smutek, protože se mi po nich stýská. Musím ten příběh vlastně sama v sobě uzavřít. Uzavíráme ty příběhy v našem týmu, kde je potřeba o tom komunikovat, sdílet příběh pacienta. Ale já potom potřebuji být sama. V přírodě, sama s Bohem, kde to nějak vykřičím do světa. Nebo to případně vypíši do textu a potom z toho může vzniknout i knížka.

Roušky nejen pro seniory. Dostanou je podle Maláčové také invalidé a mladí lidé s postižením

Číst článek

Napsala jste například o kardinálu Miloslavu Vlkovi, protože i u jeho konce jste byla. To bylo asi velmi emotivní.
Pan kardinál byl samozřejmě velká osobnost, jednak lidská, ale i osobnost církve, osobnost tohoto světa. A v jednom okamžiku jsme se spojili jako přátelé. Nikdy by mě nenapadlo, že mi dovolí doprovázet ho v závěru života. Jsem za to vděčná, velmi mě naučil a předal.

Říkala jste, že bolest dokážete vykřičet třeba v lese. Kde ale zase nabíjíte energii?
Řekla bych, že opravdu u Boha. Není možné, aby to člověk dával jen z lidského nadšení, skutečně čerpám víru, žiji naplno s Bohem. Na plné pecky. Prostě čerpám z darů eucharistie, chodím na mši svatou, modlím se, žiji aktivní život víry, mám přátele, s kterými mohu sdílet, co vnímám ve víře, v doprovázení, ve svém vztahu k Bohu. To je pro mě nesmírně důležité.

Možná vaše víra pomáhá i nevěřícím, kteří odcházejí a ptají se, jestli bolí smrt?
Ano. Bolí smrt nebo může něco být? Hovořím téměř s každým pacientem, s kterým přijdu do kontaktu, o tom, co může být. A říkám, že věřím v život. Že se můžeme setkat se svými blízkými. A to je velká věc. Potom přijde do srdce toho pacienta naděje, pokoj a on odchází klidně.

Pavla Kindernayová, baj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme